Ševčenkova básnická vize Husa a kostnického koncilu

Českých reálií se týká jediná básnická skladba ukrajinského barda Tarase Ševčenka. Od vzniku historické poémy „Jeretyk“ někdy označované také jménem „Ivan Hus“ (česky: „Kacíř“ či „Jan Hus“) uplyne napřesrok už 180 let. Přesto se jedná o dílo, které může díky svému pojetí a podání zaujmout i dnes – v době, kdy v jiných než vědeckých kruzích zájem o českého Evangelického Mistra a jeho dílo silně opadl.

O místě, které Jan Hus zaujal v ukrajinském prostředí a vědomí, jsme už zde před lety krátce psali. Dnes upozorním trochu podrobněji na zakládající a dlouhodobě inspirující článek této tradice, kterým zůstává dodnes už zmíněný „Jeretyk“. Toto dílo bylo několikrát přeloženo do češtiny, poprvé v roce 1918 a zatím naposledy v r. 2005. Všechno to, o čem bude v souvislosti s textem poémy řeč, lze tedy ověřit i v české verzi.

Ukrajinská literární historiografie věnovala už genezi a povaze tohoto Ševčenkova díla i jeho prologu, který oslovuje Pavla Josefa Šafaříka, značný prostor. Něco málo je možno najít i v češtině. Na tomto místě se soustředím jen na některé detaily Ševčenkova vnímání a jeho popisu událostí ze závěru Husova života.

„Jeretyk“ je dílo značně rozsáhlé, čítá téměř čtyři stovky veršů a zhruba čtvrtina z nich připadá na výše zmíněný úvod. Už rozsah dokládá, že Hus Ševčenka opravdu zaujal a tento prvotní dojem zesílí, když si všimneme stylu skladby a míry zaujetí, které do ní vložil jednatřicetiletý autor, který v té době byl zhruba sedm let osobně svobodným člověkem, nikoli nevolníkem. Psaní své poémy zakončil 10. října 1845 v malé vesnici Marjanske u Myrhorodu, tedy v blízkosti rodiště rusko-ukrajinského spisovatele Nikolaje Gogola (či Mykoly Hohola). Tato obec se nachází na středovýchodní Ukrajině, v Poltavské oblasti, a autor odtud odjel asi dva týdny po dopsání poémy směrem ke Kyjevu, do města Perejaslav, kde připojil výše zmíněný úvod.

Marjanske patří dnes mezi malé vesnice, jejíž obyvatelé si tradice své obce asi příliš necení. Svědčí o tom stav malého zámečku, ve kterém byl Ševčenko po nějakou dobu hostem. Budova je sice označena pamětní deskou, nachází se však v havarijním stavu. Více odolnosti projevil tzv. Ševčenkův dub v blízkém parku, označený rovněž informační cedulí. Na obou místech asi Ševčenko přemýšlel o muži, o kterém se ve své oslavné básni rozepsal. Znal historickou studii Bulhara žijícího v Rusku, Spyrydona Palauzova a prý se na Husa doptával všech Čechů, které po Ukrajině potkával.

Velmi daleko od Prahy a ještě dále od Kostnice nebylo snadné představit si podobu dění na počátku 15. století. Obě uvedená města zmiňuje autor v „Jeretykovi“ čtyřikrát a děj je mezi ně rozdělen téměř napolovic. Oproti tomu Řím (Vatikán) a Avignon jako tehdejší církevní metropole zůstaly zcela na okraji jeho zájmu. V Praze se stala Ševčenkovým opěrným bodem a místem děje Betlémská kaple, resp. Husova cela (jak básník označuje kazatelovo obydlí) v její blízkosti. V případě Kostnice se autorův popis závěru Husovy pře zcela obešel bez zmínek o konkrétních místech. Stručně popsáno je jen příslušné zasedání koncilu, zatímco nenajdeme zmínku o časově předcházejícím zadržení a věznění pražského kazatele a mistra.

Zajímavá je přitom pasáž o cestě účastníků chystaného koncilu do Kostnice. Podle autorova líčení tam směřovali po cestách a stepích (!) nejen učenci, ale také baroni, knížata (hercogy a ďuky) a jejich služebnictvo – psovodi, heroldi, šenkýři a dokonce trubaduři, kteří jsou v závorce označeni ukrajinským termínem „kobzari“. Zmíněn je ale i přesun nespecifikovaného vojska a dalších lidí nižšího řádu, kteří prý putovali pěšky (někdy i se sokoly na rukou), ale také na oslech. „Ó, Čechu!“, oslovuje Ševčenko Husa, „podívej se, jak velká síla se dala do pohybu, jako by chtěla bojovat se Saracény nebo s mocným Attilou…“

Autorovi v básni zjevně nešlo o vykreslení konkrétního prostředí, ale o postižení jednoho lidského dramatu a jeho vnitřního obsahu. Nevěnuje se ostatně ani popisu Husa samotného a nezmiňuje konkrétně ani nikoho z Mistrova okolí – sympatizanty ani odpůrce. Také císař Zikmund (tehdy mu ovšem tento titul ještě nepříslušel) a král Václav IV. jsou zmíněni jen jednou a zcela stručně; tři tehdejší, postupně sesazení papeži se jmenovité zmínky vůbec nedočkali, ačkoli Ševčenko v básni stručně jejich účast na jednání koncilu chybně uvádí. Koncil se podle autorových představ sešel jen kvůli Husově případu.

Na rozdíl od všech jiných tehdejších osobností je Hus ve skladbě výslovně zmíněn čtrnáctkrát, v řadě případů s lichotivými epitety (slavný, svatý Čech a veliký mučedník, pravdivý, dobrý, pravednyj), při svém vystoupení na koncilu je dokonce přirovnán přímo k cedru na libanonské pláni. Jeho naprosto převažující nepřátelé, přítomní na koncilu, ho naopak nazývají řadou nelichotivých epitet, ale nedokážou mu upřít smělost.

Atmosféra na „tisícihlavém sněmu“ je popsána barvitě a kriticky, tak jak ji vnímal samotný Hus. Básník popisuje přítomné kardinály, preláty, tři papeže a barony jako Židy, kteří se shromáždili „na nečestném soudu proti samotnému Kristovi“. Popisuje soustavné hádky a hluk, které přirovnává k prostředí v táboře tatarské vojenské hordy nebo v židovské škole – toto přirovnání máme v češtině dodnes. Po vynesení rozsudku se tato nesympatická, ale už uspokojená společnost oddává pitkám – a ještě výrazněji se to opakuje po Husově upálení.

Všichni tito nad Husovým skonem se veselící lidé duchovního i světského stavu nebyli podle básníka schopni uvědomit si důsledky kostnické popravy. Ševčenko je zmiňuje poté, co skupinka Čechů odnesla do Prahy půdu z místa Husova upálení – Ševčenko pro ně užívá pojmu Holhofa (Golgotha). Je to chvíle, kdy „staryj Žyžka z Taborova (!)“ se rozmáchl nad svou hlavou ne palcátem, ale bulavou, v každém případě velitelským odznakem a symbolem. Tímto mnohomluvně působícím obrazem báseň končí.

Ševčenko píšící o této důležité epizodě z dějin katolické části středověké Evropy byl vychován v pravoslavné víře. Katolické reálie mu však nebyly úplně cizí a neznámé – setkal se s nimi v mládí v litevském Vilniusu jako sloužící šlechtice Engelhardta. Také v Petrohradě vídal vyznavače katolicismu – jejich víra tam byla tolerována s ohledem na přítomné Poláky, popř. Litevce a cizí návštěvníky tohoto vyznání.

Básník tedy znal v hrubých rysech aktuální atributy katolicismu – horší to bylo se znalostí doby a prostředí, ve kterém se závěr Husova životního příběhu odehrál. Básník použil ve své poémě terminologii, která není v pravoslavném světě obvyklá, ne vždy však znal přesný obsah příslušných termínů. Nejčastěji se jedná o slovo „bula“ vyhrazené jednomu z typů papežských listin a jejich pečetí (sedmkrát). Velmi často se v básni mluví o „tiáře“, tedy papežské koruně (zmíněna je pětkrát) a třikrát zazní slovo „konhlav“ (konkláve). V tomto případě jde o nepřesnost, protože konkláve je název shromáždění, kde kardinálové volí papeže, a s koncilem je nelze zaměňovat. Historicky nepatřičné bylo také použití termínu „avtodafe“, užívaného pro upalování kacířů až později, a to jen ve španělském prostředí.

Vraťme se však k autorovu vyobrazení Husa. Pozoruhodné je, kolik místa je v „Jeretykovi“ věnováno Husovým proslovům nebo myšlenkám – jedná se o více než třetinu textu. Autor reprodukuje Husovy kritické myšlenky o tehdejší církvi, které mysliteli procházejí hlavou před kázáním v Betlémské kapli (30 řádek), téměř dvojnásobně rozsáhlý je autorem improvizovaný text Husova kázání proti odpustkové bule pronesený v Betlémské kapli. Jen zlomkovitě jsou zachycena pozdější Husova slova vyjadřující ochotu odebrat se z Prahy do Kostnice.

Tatáž stručnost vynucená okolnostmi charakterizuje Husův marný pokus oslovit koncilní shromáždění – vznáší jen dotaz, proč tedy byl vlastně do Kostnice pozván, a dvakrát prosí o možnost promluvit „odno slovo“. Když mu rozlícení protivníci nevyhoví, opouští Hus sám jednání koncilu, aniž by vyčkal proslovení rozsudku. Naposledy nechá Ševčenko mluvit Husa na hranici (24 řádek). Rozsah této improvizované a ohněm přerušené řeči je skoro stejný jako úvodní Mistrovy pražské úvahy o nedostatečnosti tehdejší církve. Pro srovnání, přímá řeč všech Husových odpůrců v Kostnici zaujímá v rámci sedmi úryvků pouhých třináct řádek, což je rozsahem pouhá desetina Husových projevů, jak je Ševčenko vytvořil a nabídl čtenářům. Je tedy opět víc než zjevné, komu básník stranil a koho a na čí úkor svou básní tak výrazně oslavil.

Zmiňme ještě na závěr to, že autor vytvořil v „Jeretykovi“ svou verzi začátku textu papežské odpustkové buly, který Hus podle jeho představy přečetl v Betlémské kapli a pak kriticky poukázal na to, že si ji koupila pražská nevěstka. A pozoruhodný je také popis časově následujícího roztržení papežské buly, které prý Hus uskutečnil před očima posluchačů v Betlémské kapli. Podle znalců doby a tehdejších pergamenových písemností by se jednalo o výkon takřka nadlidský („to by musel být Frištenský“, zhodnotil tento obraz jeden vážený univerzitní profesor a odborník na středověkou diplomatiku).

Nejde tu však nikterak o míru naprosté historické přesnosti, jejíž nedostatky můžeme vnímat v případě básníka jako jeho svaté právo, nechce-li historii otevřeně falšovat a zneužít. Takový případ před sebou zcela jistě nemáme. Poéma nejslavnějšího ukrajinského básníka zaujímá v každém případě mezi básnickými díly, věnovanými Husovi, mimořádné místo. S jistotou lze říci, že před polovinou 19. století žádné rozsahem srovnatelné dílo v rámci české poezie nevzniklo. Po roce 1848 se situace postupně změnila a Hus se stal v dílech českých básníků osobností značně oblíbenou a opakovaně oslavovanou. Žádná z tehdy vzniklých básnických skladeb, které měly rozsah podobný „Jeretykovi“, si však neuchovala srovnatelnou životnost.

(boz)