Dvojí procházka někdejším uprchlickým táborem v Chocni

Choceň je od poloviny 19. století spojena nejstarší českou železniční tratí s Olomoucí a Prahou. Mimo jiné proto se toto malé městečko stalo na podzim r. 1914 lokalitou, u které byl rychle vybudován největší tábor pro válečné uprchlíky. Všichni pocházeli z východních zemí rakousko-uherské monarchie, především z Haliče. Baráková kolonie určená pro 20 000 osob existovala v blízkosti pětitisícové Chocně přes tři roky.

Choceňský tábor i jeho obyvatelé vzbudili zprvu značný zájem nejen v místě samotném. O jeho vzniku a vývoji psaly i pražské deníky, které věnovaly pozornost detailům stavby i vybavení nového „dřevěného města.“ Více informací však najdeme přímo v choceňských pramenech. Nemalou část z nich uchovává Orlické muzeum, umístěné v místním zámku. Jeho pracovníci se v poslední době výrazně věnují poznání i popularizaci tohoto tématu.

První ze dvou slíbených procházek Chocní patří krátké trase vedoucí od nádraží, částí zámeckého parku do muzea. Jedna z letošních jeho výstav, probíhající na přelomu jara a léta, je věnována právě choceňskému uprchlickému táboru. Obdobná výstava se zde uskutečnila už v roce 2014 u příležitosti stého výročí počátku první světové války. Nyní, o deset let později, se dočkala „druhého, rozšířeného vydání“.

Výstavu nazvanou „Choceňské Polsko“ (tento termín je v Chocni už dlouho rozšířen a vžit) připravili Mgr. Michal Hofman a Mgr. Petra Zeidlerová s přispěním dalších osob a institucí. Rozsáhlý vysvětlující text a četné písemné, obrazové i hmotné prameny nabízejí bohatý a barvitý obraz života v sídelním útvaru, který české země před počátkem první světové války nepoznaly.

Pečlivě zhotovený, postupně v detailech upřesňovaný orientační plán tábora dokumentuje polohu zhruba dvou stovek stavebních objektů, z nichž už dnes neexistuje ani jediný. Naštěstí jejich vzhled zachytila více než stovka fotografií, pohlednic a kreseb dokládajících vzhled celého tábora, obývaných baráků i některých dalších nezbytných staveb – kostela, školy, vodojemu, správní budovy apod.

Obrazové materiály jsou hlavní složkou vystaveného pramenného materiálu, neschází ale ani neobvyklý dodatek – hrníček s vyobrazením tábora. Na výstavě však je předvedeno i několik keramických tabulek, které připomínaly na už dávno zaniklých křížích jména zemřelých, v Chocni pohřbených obyvatel tábora. Zvláštní hřbitov, vyhrazený uprchlíkům, však stejně jako celý tábor už dávno zanikl – byl nešetrně zlikvidován vybagrováním v období „budování socialismu“. Zaujmou i kopie několika archivních dokumentů a novinových článků, pozvánka na divadelní představení připravené obyvateli tábora, pečlivé kresby faráře Eduarda Neumana, a dokonce příkladně malé houstičky a kostka válečného mýdla.

Tento pestrý soubor doplňuje nezbytný, podrobně a pečlivě zpracovaný doprovodný komentář, umístěný i s fotografiemi na dvanácti panelech. Všímá si i některých zdánlivě málo významných detailů, které pomáhají pochopit dnes tak vyhledávaný obraz každodennosti v tomto neobvyklém prostředí, které se tak výrazně vymykalo běžným českým reáliím tehdejší doby. Dovídáme se tak např. o interiéru jednotlivých baráků, o školní výuce a způsobu zajištění církevní péče. Hodně pozornosti je věnováno nepříliš vzhlednému dřevěnému kostelu, jehož věž vytvářela spolu s věží vodojemu dominantu tábora. Na panelech se píše také o stravování uprchlíků, péči věnované nemocným atd.

Práce organizátorů výstavy určitě nebyla marná – jejím zajímavým a velmi žádoucím výsledkem se za několik měsíců stane monografie o táboře. Ta díky novým nebo upřesněným poznatkům překoná starší, rozsahem nevelkou publikaci Viléma Nezbedy „Choceňské Polsko.“ Snad zde bude aspoň trochu upřesněna otázka měnícího se národního charakteru tábora. Po většinu jeho existence v něm skutečně převládali Poláci. Po většinu roku 1916 však zde v důsledku nové uprchlické vlny a stěhování mezi tábory umístěnými na českém i rakouském území převládli Ukrajinci, označovaní tehdy v českém prostředí většinou termínem Rusíni.

Výstava se pokusila upozornit i na tuto stránku věci, zatím je však počet dokladů o podobě a snahách ukrajinské uprchlické skupiny v Chocni stále ještě nedostatečný. Leccos možná skrývají fondy lvovských archivů a muzeí, ale čerpat bude možno do jisté míry i z českých zdrojů. Této problematice zde budeme za čas věnovat samostatný článek.

Zatímco do muzea se lze za popsanou výstavou vypravit ještě po několik týdnů, komentovaná prohlídka areálu někdejšího tábora byla zájemcům nabídnuta jen jednou, ve čtvrtek 21. června. U choceňské pošty, v centru města, se sešlo nečekaně mnoho zájemců ze všech generací. Výklad magistra Hofmana a jednoho z jeho spolupracovníků si přišlo poslechnout asi padesát lidí. Tři z nich absolvovali trasu, dlouhou zhruba půldruhého kilometru, i se svými jízdními koly.

Procházka vedla prostorami, které se kdysi nacházely za městem a nyní jsou na jeho okraji. Dnes zde stojí rodinné domky soustředěné kolem dvou ulic, z nichž jedna se paradoxně jmenuje Ruská – uprchlíci ubytovaní v Chocni totiž prchali právě před ruskými vojsky a po více než stovce let se situace zas jednou opakuje. Organizátoři prohlídky podali výklad při dvanácti zastaveních, která byla připravena na důležitých místech někdejšího tábora. Účastníci si při něm mohli studovat i rozdané informační texty.

Snad bude jednou na některém výraznějším místě této části Chocně nějakým způsobem upozorněno v češtině, polštině a ukrajinštině na někdejší, velmi nejednoduchou historii tábora. A mimochoem, když jsem se blížil k místu, které bylo určeno pro sraz účastníků, slyšel jsem na ulicích – jako je to dnes v Čechách a na Moravě běžné – také ukrajinštinu. Současní uprchlíci či lidé, kteří přišli z Ukrajiny do České republiky už před únorem 2022, o této, časově předcházející etapě ukrajinského exodu nejspíše nic nevědí. Tato skutečnost však jistě odborníky neodradí od snahy o další prohloubení znalostí o krátkodobě existující „choceňské Ukrajině“ – svébytné podmnožině skoro čtyři roky trvajícího „choceňského Polska“…

(boz)