Netradiční kapitolky o Gruzii (7): Dvě ztracené nezávislosti

Jedním z vrcholů naší loňské výpravy do Gruzie byl pobyt v hlavním městě Tbilisi. Byl bohužel dost krátký a neumožnil nám seznámit se s památkami města a jeho současným životem dostatečně důkladně. Také tato metropole, protínaná řekou Kurou, totiž nabízí mnoho zajímavého a dochované památky i některé novostavby poskytují pestré a zajímavé dojmy.

Zůstaly nám hlavně vzpomínky na mohutné panorama městského centra sevřeného kopci, na uličky ve starém centru i na protějším svahu – tam se malé zanikající domečky střídaly tu s prezidentskou rezidencí, tu s novými hotýlky či mohutným pravoslavným chrámem. Bohužel nám však nezbylo dost času na návštěvu některého z velkých muzeí – ať historického nebo etnografického, a nebyli jsme ani v umělecké galerii. Jen díky jejich poznání bychom dokázali výrazněji pochopit nesnadné politické a kulturní dějiny zajímavé kavkazské země, jejímž srdcem je už po několik staletí právě Tbilisi.

V předchozích částech cyklu jsme se zastavili krátce u dvou tak rozdílných osobností, jakými byli před první světovou válkou básnířka Lesja Ukrajinka a revolucionář a posléze tyran Josef Džugašvili – Stalin. Pro obě země – Ukrajinu i Gruzii – nabyly krátce nato stejné důležitosti události roku 1917: nejprve krize a poté rozpad Ruské velkoříše. V důsledku zhroucení carismu a celkového rozvratu dosavadní podoby ruské říše se početné neruské oblasti pokusily o vyhlášení, budování a udržení nezávislosti.

V mnohém se vývoj tohoto státotvorného pokusu Gruzie a Ukrajiny podobal a shodně také skončil – porážkou i odchodem státní reprezentace do exilu. A stejně tak se našli v případě Ukrajinců i Gruzínů jedinci, kteří se ztotožnili s ideou bolševické revoluce, podpořili ji a stali se představiteli nových režimů, které zde byly za podpory bolševického Ruska na dlouhou dobu instalovány.

Gruzínská demokratická republika byla vyhlášena 26. května 1918, tedy v době, kdy na Ukrajině fungoval tzv. hetmanát. Oba státy hledaly pomoc u zahraničních mocností – zprvu shodně u Německa, které však bylo brzy nato poraženo, poté u některého z vítězných států. Gruzie a Ukrajina také stačily nakrátko navázat diplomatické vztahy, opravdový rozvoj kontaktů mezi nimi však už v roce 1919 vojenská okupace většiny ukrajinského státu především ruskými, ale také polskými jednotkami. Gruzie měla relativně výhodnější pozici a žila si nakrátko po svém. Stačila ještě v r. 1919 uspořádat řádné parlamentní volby, na jejichž základě zaujali hlavní pozici v parlamentu představitelé gruzínských menševiků – tatáž strana byla v bolševickém Rusku zlikvidována. Nezávislost Gruzie uznalo jedenáct států, mezi nimi Československo.

Ruské nebezpečí bylo však i v tomto případě neustále přede dveřmi, přestože Británie poskytovala Gruzii po krátkou dobu určitou vojenskou pomoc. Bolševické Rusko se ovšem hodlalo prosadit i za Kavkazem. Na oko sice uzavřelo s Gruzií 7. května 1920 mezistátní smlouvu a uznalo její nezávislost (tehdy mělo na západní frontě starosti s Polskem a posledním vzepětím ukrajinského boje za nezávislost). Leninův režim si však nepřestal pěstovat v Gruzii pátou kolonu.

O devět měsíců později, v únoru 1921, přišel rozhodující ruský vojenský útok proti gruzínské nezávislosti. Země byla obsazena a boj o její nezávislost skončil porážkou pouhého čtvrt roku poté, co padla nezávislost ukrajinská. Některé gruzínské podporovatele bolševismu čekala v nové mocenské garnituře slušná kariéra. Pomiňme zde Stalina-Džugašviliho, opomenout však nelze jeho „pravou ruku“, ministra vnitra a zločince ve velkém, Lavrentije Beriju, kterého nechal zlikvidovat Chruščov s jinými členy politbyra několik měsíců po Stalinově smrti.

Méně známý, avšak dostatečně zajímavý je osud Grigorije Ordžonikidzeho označovaného také stranickou přezdívkou Sergo (1886–1937). Měl být lékařem, ale stal se revolucionářem bolševického střihu a širšího než gruzínského významu. Bolševické vedení mu důvěřovalo a na přelomu let 1917 a 1918 mu svěřilo roli mimořádného komisaře pro Ukrajinu, který měl z této země vyždímat co nejvíce surovin a potravinových zdrojů pro bolševiky ovládaný Petrohrad. Ordžonikidze byl zároveň představitelem bolševické strany na ukrajinském území.

Tato etapa jeho života sice trvala krátce, ale jakmile stoupl jeho význam na celosovětskou úroveň, musela ho i Ukrajina ctít jako jednoho ze Stalinových spolupracovníků a prokazovat mu úctu. Jménem Ordžonikidze bylo postupně pojmenováno několik ukrajinských obcí a na čas stihl tento osud i relativně menší město nedaleko současného Donecka. Jménem Ordžonikidze bylo pojmenováno dnešní Jenakijeve, které ovšem předtím neslo jméno po jednom z vůdců bolševického režimu, Rykovovi. Toho dal ovšem Stalin odstranit při jednom z velkých procesů koncem 30. let, a dosavadní jméno se tedy muselo zase změnit. Jen na okraj, v Jenakijevu se později narodil i smutně známý ukrajinský prezident Janukovič.

Ordžonikidze se sice stal členem celosvazového politbyra, kde se podle Stalinovy vůle dotvářela vyšší sovětská politika, jeho smrt je však obestřena tajemstvím. Neví se, zda zemřel přirozenou smrtí nebo byl zavražděn či zda sám ukončil svůj život. V každém případě jeho urna nakonec nikomu nevadila a spočinula u známé kremelské zdi. Žádné z měst a obcí pojmenovaných po Ordžonikidzem na Ukrajině však už toto jméno nenese s výjimkou lokality, která se nachází v okupovaném Krymu – v tamních abnormálních podmínkách někdejší bolševický revolucionář samozřejmě nepřekáží.

Tragický příběh gruzínské nezávislosti našel své pokračování. V Gruzii začala být rozvíjena tak jako na Ukrajině pseudostátnost sovětského typu, kterou museli obyvatelé akceptovat a jen malá část to učinila s nadšením. Vůdci poražené gruzínské státnosti našli své útočiště v Paříži, stejně jako vůdce ukrajinského státu Symon Petljura a někteří jeho spolupracovníci. Na francouzské půdě se pak rozvinula spolupráce exilů těchto a dalších národů podrobených sovětským režimem. Jejím výsledkem se stala až do konce 30. let spolupráce Ukrajinců, Gruzínů a představitelů jiných národů v rámci tzv. prométheovského hnutí, v němž hráli Ukrajinci a Gruzíni velmi výraznou úlohu.

Představitelé ukrajinského a méně početného gruzínského exilu spolupracovali i za pobytu v meziválečném Československu a byli podporováni některými z tehdejších představitelů první republiky – zmínit lze např. předsedu tehdejšího senátu, sociálního demokrata Františka Soukupa. Ten dělil svou přízeň i pomoc mezi emigranty obou národů. Tato vlna exilu, charakteristická pro meziválečné období, však svým zemím nezávislost vrátit nedokázala a komunistický režim se v nich udržel ještě dlouhá desetiletí…

(boz)