Ratajská výstava a kyjevská kniha ukrajinského karikaturisty V. Kazanevského

Část přízemních prostor penzionu Čtrnáctka na dolním konci náměstí v Ratajích nad Sázavou slouží už řadu let propagaci českého i zahraničního kresleného humoru. Ratajské náměstí je hodně, ba skoro obdivuhodně svažité. Výstavní činnost, obětavě zajišťovaná panem Otou Kmínkem, však ukazuje, že s kresleným humorem to vůbec nejde s kopce. Potvrzuje to i nejnovější výstava věnovaná jednomu z předních ukrajinských karikaturistů.

Počátek ruské agrese proti Ukrajině vnesl do programu ratajské galerie silnou ukrajinskou notu. Nejprve přišli ke slovu v červnu 2022 čeští autoři kresleného humoru reagující na události prvních měsíců války. O rok později v tomtéž měsíci dostal prostor kreslíř Oleksij Kustovskyj a přesně po roce jeho kolega Volodymyr Kazanevskyj.

Tento tvůrce určitě nevypadá na čtyřiasedmdesátníka, kterým se zanedlouho stane. Narodil se v malém městě Lebedyn v Charkovské oblasti a dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl zapojit do tvoření kresleného humoru. Na charkovské univerzitě vystudoval kosmickou radiofyziku a po vojně nějaký čas pracoval v oboru. V osmdesátých letech však začal publikovat kreslený humor. Jeho kresby se uplatnily nejen v sovětských periodikách, ale jakmile to okolnosti umožnily, tiskl i v zahraničním tisku, po čase i v tak proslulých listech jako Le monde nebo Washington Post.

S radiofyzikou byl tedy konec, zvláště když pan Volodymyr začal o kresleném humoru také publikovat studie a úvahy v tisku a na různých místech o tomto výtvarném oboru a o svých zkušenostech s ním také přednášel. Stal se účastníkem i laureátem, ale také členem hodnotících komisí mnoha mezinárodních soutěží, vystavoval už ve více než padesáti zemích. V posledním čtvrtstoletí začal vydávat na Ukrajině i v jiných zemích knižní soubory svých kreseb – často šlo o grafické romány nebo novely – zaujme třeba název knihy Zánik Dinosaurie vydané v r. 2021. Kazanevskyj se však uplatnil také jako ilustrátor knih jiných autorů.

Výtvarná bilance Volodymyra Kazanevského je tedy už nezpochybnitelná. Nějaký čas po začátku ruské agrese se usadil v Prešově a sblížil se se slovenskými kolegy, v prešovském prostředí se však sešel také s už zmíněným Otou Kmínkem a „ruka byla v rukávě“. V první červnový den se konala vernisáž výstavy kreseb nazvané Anatomie války. Dostavil se i autor se svou chotí a bylo možno s ním uprostřed jeho prací, rozvěšených po stěnách galerie, zajímavě pohovořit.

Prostor, který má galerie k dispozici, umožnil vystavení 59 prací, které mluví samy za sebe a většina z nich nepotřebuje podrobnější komentář. Samotný autor ovšem upozornil na to, že tyto jeho práce jsou součástí (neúplnou polovinou) většího celku, který byl publikován vloni kyjevským nakladatelstvím Adef pod názvem Nutro vijny (Inside-Out War): náklad byl stanoven na tisíc výtisků. „Ratajské“ práce jsou tu zařazeny do širšího kontextu a opatřeny dvojjazyčnými popiskami, což umožňuje pochopit autorův záměr detailněji.

Jak říká autor, usiloval dříve spíše o filozofický než politický rozměr vlastních karikatur, agrese Ruska proti Ukrajině však tento přístup výrazně zkorigovala a kniha o válce to jasně potvrzuje. Stránkový úvod knihy představuje úvod fiktivního deníku nalezeného v bunkru nejmenovaného diktátora – o jeho identitě však nemůže být pochyb. Také popisky k jednotlivým kresbám jsou psány v první osobě jednotného čísla a rekonstruují často s nadsázkou a ironií myšlenkový pochod ruského diktátora od chvíle, kdy začal svou imperiální válku připravovat.

Právě Putin se stal hlavním „hrdinou“ – potvrzuje to už přebal knihy, kde je vyobrazen v podobě kovového louskáčku, který se snaží rozdrtit zeměkoulovitý ořech. To, že je ruský diktátor zobrazen ze všech aktérů konfliktu nejčastěji, a to výlučně s negativními konotacemi, nikoho nepřekvapí. Jen výjimečně mu sekundují na jedné straně smutně známý pravoslavný patriarcha Gunďajev nebo běloruský diktátor, na straně druhé prezident bránící se Ukrajiny, nechybí ale ani výtvarné odkazy na někdejšího německého fýrera, ruského Džugašviliho, současného čínského Nejvyššího, ale i vůdce Íránu, který tak výrazně podpořil ruské válečné úsilí.

V kresbách je ovšem zastoupena i „neosobní“ atributika, počínaje obskurně požívaným písmenem Z (jednou je na ně přibita i holubice míru) a konče různými variantami ruského medvěda nebo zase Kremlu a jeho Spaské věže. Mnohokrát vidíme smrtku s kosou, uprchlíky a trosky. Putin se v rámci příběhu svého prvotního válečného úsilí nijak nevyvíjí – je přesvědčen o úspěšnosti svých snah a hodlá je dále rozšiřovat. V závěru se vysmívá úsilí světové justice namířenému proti vlastní osobě.

Na více než sto stranách knihy si můžeme připomenout jednotlivé etapy dění v prvním válečném roce a několika následujícíh měsících: zkázu křižníku Moskva, vykrádání dočasně okupovaných částí Ukrajiny ruskými vojáky nebo zkázu Mariupolu. Připomenut je také počátek verbování vězňů do ruské armády, útěk části Rusů před odvody, vykrádání ukrajinských dětí na okupovaných územích, vyhrožování Evropě a touha nechat ji „vymrznout“ atd. Stále znovu je připomínána role ruské propagandy a „zombojaščyku“, tedy televize – krabice určené pro zombování vlastních obyvatel.

Na poslední kresbě je sice zachycen za pomyslnými mřížemi, přikovaný ke svému milovanému Z, říká ale: „Kdo se odváží zatknout mne? Kdo?“ a slibuje, že si vymyslí a realizuje nějakou novou ohavnost, třeba vyhození některé přehrady do vzduchu. Kniha tedy končí odkazem na zničení přehrady v Nové Kachovce, ale vlastně nekončí, protože válka na východním okraji Evropy stále pokračuje a přináší nové a nové oběti, ničení a utrpení.

Odborník by jistě našel zajímavé paralely nebo naopak rozdíly mezi pojetím kreseb vloni představeného Oleksije Kustovského a Volodymyra Kazanevského a uměl by přesněji definovat hlavní příznaky síly, ale možná i slabin této formy ukrajinské válečné a protiputinovské propagandy. Já se v závěru spokojuji s poděkováním za to, že jsme měli možnost seznámit se s poměrně velkým výběrem kreseb jednoho ze současných ukrajinských karikaturistů. Už teď si také můžeme položit otázku, zda se také v červnu příštího roku stanou Rataje místem další výstavy, která by nám přiblížila Ukrajinu třeba už v poněkud nadějnějším výtvarném zpodobení.

(boz)