Pohled zpět do loňského února: na první válečný den

Vloni připadl 24. únor na čtvrtek. Už několik předcházejících dní nenabízelo, pokud šlo o perspektivu dalšího vývoje, příliš nadějné vyhlídky. Zazněl zlověstný Putinův projev, který ohlásil uznání tehdy ještě neanektovaných donbaských „republik“, ve skutečnosti pouhopouhých ruských klonů. Obavy z dalšího vývoje rostly i v České republice.

Zdejší prostředí na tehdejší dění velmi živě reagovalo. V pražských ulicích se začaly objevovat ukrajinské vlajky, např. na budovách divadel a některých úřadů, leckde bylo možno pořídit si modrožlutou stužku. Stále ještě se ale nechtělo věřit, že Rusko zahájí otevřenou, dobyvačnou a maximálně krutou válku, jejímž cílem by mělo být rychlé a definitivní vymazání nezávislé Ukrajiny z mapy světa. Většina z nás stále ještě doufala, že k tomu nejhoršímu nedojde. Ruský diktátor však měl svůj plán. Pro zahájení svého válečného dobrodružství zvolil brzké ráno.

Někdo se o začátku války dověděl díky telefonátu, jiní se jakoby v tušení nové, válečné reality probudili dřív než obvykle. Hned poté nastal den opravdu horečné činnosti i úvah o tom, co se za nové situace dá a má dělat. Na řadu přišlo soustavnější čtení mailových zpráv a dopisů i webového zpravodajství, k tomu vyřizování telefonátů. Objevilo se plno rychlých požadavků: přeložit do ukrajinštiny tři věty jakéhosi prohlášení, přednášet o situaci na jednom z pražských gymnázií, začít práci na reedici Dějin Ukrajiny – bylo toho samozřejmě ještě víc.

Speciální svědectví o dni, na který vzpomínám, nabízí mailová pošta snad každého z nás. Podíval jsem se na maily, které mi došly vloni právě 24. února. Ozývali se především mí vrstevníci a spolužáci z gymnázia, ale také někdejší kolegové z archivu pracující už po léta jinde. Reakce byly jednoznačné a shodné – zde je malý výběr tehdejších názorů.

„Je to strašné. Držíme palce, i když víme, že ty nepomohou – tak aspoň podporujeme Člověka v tísni, ale je to jen kapička v moři.“ „Držím palce Ukrajině a všem normálním lidem!“ „Putin ze mne a z nás všech udělal užitečné idioty. Teď jsem změnil názor. Na Putina platí jedině hůl.“ „Nevěřila jsem, že se něčeho takového dožiju. Z Putinových demagogických žvástů na mě padá bezmoc a beznaděj. Je to takové koncentrované zlo. Zdálo se mi, že takovéto jednání patří někam do daleké historie.“ „Ukrajinci potřebují munici a protiletadlové rachejtle. Kvákání solidárních vědců Rusáky nezastaví.“ „Dnes jsme jako první zastupitelský úřad České republiky vytáhli ukrajinskou vlajku“ (tato zpráva přišla z Milána).

Lidé praktičtější začínali hned tehdy organizovat finanční či jinou pomoc Ukrajině a Ukrajincům. Přitom jsme si tehdy vůbec nedokázali představit rozsah nastupujícího fenoménu ukrajinského uprchlictví. Nevěděli jsme ani, co vše bude třeba řešit v souvislosti s novým migračním přívalem v České republice i jinde. Další dny se příliš dramaticky nelišily od toho prvního…

Dnes je nepochybné, že reakce Čechů, ale také Evropy a velké části světa byla od počátku jednoznačná a vzbuzuje zpětně opravdový respekt. Vyniká to při srovnání s dobou mezi únorem a květnem 2014, kdy ruská agrese proti Ukrajině, realizovaná tehdy ještě „v malém“ a méně brutálně, začala. Po osmi letech se vše stalo náhle srozumitelnějším a očividnějším. Ať tak či onak, byli jsme všichni vrženi „in medias res“ a stali se tak v jistém smyslu poněkud nečekaně, ale neodvolatelně účastníky války, ač jen na dálku.

Vrátím-li se naposled do konce února minulého roku, rád bych upozornil ještě na jeden moment. Snad poprvé zde byl náznak toho, že Putin svůj „blitzkrieg“ prohrává, hned 25. února odpoledne. Tehdy zazněla jeho výzva adresovaná ukrajinské armádě. Podle diktátorových představ měla vzít do rukou moc ve své zemi. Putin naznačil, že s armádou by snad bylo možno domluvit se snáz, než se „smečkou narkomanů a neonacistů“ v Kyjevě, která prý drží jako rukojmí všechny Ukrajince. Nestalo se ale nic, co by vyšlo vstříc takovýmto představám a přáním. Snad právě tehdy bylo možno si uvědomit, že Putin zahájil něco, co se mu hned v samém počátku vymknulo z rukou.

Svědectví o určité formě boje proti ruské agresi podávaly od loňského 24. února po celý rok i naše webové a facebookové stránky. Na těch webových jsme se dva dny před Putinovým vpádem zamýšleli nad zlověstným fenoménem ruského samovládce. První příspěvek reagující po 24. únoru na novou realitu, napsala naše tehdejší ukrajinská spolupracovnice. Na FB stránkách jsme se snažili za pomoci našich čtenářů, kterou vysoce oceňujeme, reagovat na novou realitu operativněji.

Jen krátce nás ovládl pocit, že za nové situace nelze psát o těch „obyčejných“ projevech česko-ukrajinské vzájemnosti. Krátkodobá bezradnost, jak stránky zaměřit, čím přispět, byla záhy překonána a snad se podařilo pokračovat užitečně. Chtěli jsme ale, aby nebyly stránky nově naplněny jen válečným obsahem, ať už se jedná o samotnou ruskou agresi a obranu proti ní, nebo o poskytování pomoci Ukrajině i uprchlíkům z této země. Neustali jsme proto ve snaze upozorňovat na to, čím je Ukrajina zajímavá jako země naplněná zajímavými lidmi, různotvárnou krajinou a přírodou i bohatou kulturou.

V každém případě roste od počátku tohoto roku znovu, zatím velmi vytrvale, počet nových zájemců o naše FB stránky spjaté s webem www.myaukrajina.cz. Jestliže jich vloni v říjnu až v prosinci přibývalo měsíčně deset až dvanáct, v lednu a únoru tohoto roku vzrostl tento počet na desetinásobek a přesahuje 120 osob měsíčně. Podobně tomu bylo tento měsíc i v případě stránek věnovaných cestování na Ukrajinu a po Ukrajině. Ve vzpomínce na loňský 24. únor a vše, co mu předcházelo i co po něm následovalo, chceme takový vývoj dnes a denně podporovat.

(boz)