Z hlubin dávnověku XXXI: Kde se schovávali Slované?

Termín Sklavinoi (Sclavini, Slavi), který bereme jako označení Slovanů, se poprvé objevuje až u byzantských historiků 6. století n. l. Do té doby jako by Slované neexistovali. Přitom lingvisté tvrdí, že k oddělení praslovanského jazyka od původního balto-slovanského kontinua došlo už někdy mezi lety 1500 a 1000 př. n. l. Tak kde tedy jeho mluvčí po celé ty dva tisíce let byli?

Rumunsko-americký historik Florin Curta tvrdí, že Slované jako jednotné etnikum vlastně vůbec neexistovali. Stejně jako v případě Skytů, Keltů a Germánů šlo jen o jeden ze souhrnných termínů, které řečtí a římští autoři používali ke klasifikaci skupin barbarů vyznačujících se určitými způsoby života, podobným vzhledem a většinou i mluvících jazyky ze stejné jazykové skupiny (to poslední nemuselo platit absolutně). Takový barbar sám sebe vnímal pouze jako člena svého rodu a kmene, ostatní kmeny i z téže skupiny byly a priori nepřátelské a v nejlepším případě bylo možné se s nimi domluvit na společném postupu proti nepříteli. I „Slované“ byli zřejmě směsicí klanů a kmenů na různém stupni společenského a hospodářského vývoje, které hovořily vzájemně srozumitelnými dialekty jednoho jazyka.

Teorie o původu Slovanů jsou dvě: podle jedné ležela původní sídla Slovanů mezi Odrou a Vislou – tuto teorii zastávají především polští autoři. Podle druhé, která získává stále více zastánců, došlo k vydělení slovanského prajazyka v lesním pásmu někde mezi horním Dněstrem a středním Dněprem, jižně od oblasti obývané mluvčími baltického jazyka. Do areálu baltických jazyků dříve zasahovaly prvky kultury únětické (2300 – 1600 př. n. l.) a kultury popelnicových polí (1300 – 750 př. n. l.). Tyto kultury ovšem známe jen z archeologických nálezů, takže nemůžeme hovořit o etnickém původu jejich nositelů, neboť „hrnce nejsou lidé“. Podle nejnovější lingvistické teorie vznikla praslovanština vývojem z dialektu malé části baltické populace, která se oddělila a žila dlouhou dobu izolovaně v dost nepřístupné krajině, daleko od moře i od vysokých hor. 

Zdá se, že do budoucí „pravlasti Slovanů“ se uchylovaly skupiny lidí nejrůznější etnicity, které se snažily vyhnout hlavním migračním proudům. A to ani nevzpomínáme skutečnosti, že na střední Dněpr a horní Dněstr před stepními kočovníky ustoupili i nositelé závěrečné fáze zemědělské trypilské kultury někdy kolem roku 3000 př. n. l., protože ti nepatří do indoevropské jazykové skupiny. Baltičtí mluvčí možná představovali jen nejmladší vrstvu příchozích. 

Co říká archeologie o obyvatelích slovanské pravlasti v době od roku 1500 př. n. l.? V letech 1500 – 1200 př. n. l., ve střední době bronzové, zde byla kultura komarovská, známá především z pohřebišť. Mohyly byly budovány v řadách na vyvýšených místech nad vodními toky, často obsahovaly konstrukci z kamene nebo dřeva, což umožnilo jejich radiokarbonové datování. Sídliště v Komarovu sestávalo z dvaceti nevelkých nadzemních chat o jedné místnosti. Dekorativní vzory na keramice a kamenné kruhy ukazují na možný sluneční kult. Mezi milodary se nacházejí pozůstatky domácích zvířat, koní, ovcí, prasat. Artefakty v hrobech ukazují na vlivy pozdní kultury trypilské (předindoevropské) a kultury šňůrové keramiky (indoevropské). O komarovské kultuře se soudí, že měla podíl na etnogenezi jednak Praslovanů, jednak Thráků.

Do let 1000 – 700 př. n. l., do doby železné, je datována kultura čornoliská (černoleská). Lidé žili v otevřených osadách na říčních terasách, ale stavěli také opevněná hradiště na kopcích. Vedle železných a bronzových nástrojů stále ještě používali některé nástroje z kamene, hlavně ty zemědělské (sekery, skládané čepele srpů). Styl nalezených ozdob svědčí o kontaktech s kmeny sídlícími v karpatsko-dunajské oblasti, ve stepích severního Přičernomoří a na Kavkaze. V pozdní fázi čornoliské kutury se silně projevují vlivy kultury halštatské (proto-keltské).

V 7. -  3. století př. n. l. se na severním okraji areálu rozšíření kultury čornoliské objevuje kultura mylohradská, zatímco jižní část zabrala kultura „skytská“, kterou Boris Rybakov, v souladu s Hérodotem,  přesněji nazývá „skolotská“. Jde totiž o to, že „Skytové“ byli typicky stepní kočovní pastevci, bytující v jurtách, se značným sklonem k militarizaci. „Skoloti“ čili „Skytové oráči“ byli naproti tomu usedlí zemědělci. Rybakov soudí, že šlo o domácí populaci ovládanou skytskými válečnickými elitami, které jí vtiskly svůj kulturní ráz. Skytové oráči byli hlavními producenty pšenice vyvážené do Řecka. V té době dochází také ke kulturním kontaktům s řeckými koloniemi na pobřeží. Hérodotos (psal kolem r. 450 př. n. l.) zmiňuje město Gelonos ve vnitrozemí, které se sice nacházelo na území stejnojmenného skolotského kmene, ale ve skutečnosti to byla řecká kolonie. Má se za to, že Gelonos je dnešní Bilske horodyšče (hradiště) nedaleko Poltavy. Hérodotos také zaznamenal legendu o vzniku Skolotů, kterou uvádím zkráceně: „Zeus s dcerou řeky Borysthenu (Dněpru) zplodil muže jménem Targitaos. Ten měl tři syny, jmenovali se Lipoxais, Arpoxais a nemladší Kolaxais. Za jejich vlády spadlo do skytské země zlaté nářadí: pluh, jho, sekera a číše. Nejstarší a prostřední syn se k relikviím zkoušeli přiblížit, ale o žhoucí zlato se spálili. Teprve nejmladší syn si je vzal a odnesl domů. Starší bratři se s tím smířili a odevzdali celé království jemu.“ (K čemu by stepním jezdcům byl pluh a jho?)

Kultura mylohradská je ztotožňována s Hérodotovými Neury, což byli podle dnešních názorů již Baltové. Stavěli si opevněné vesnice na vyvýšených místech, které byly leckdy obývány po mnoho generací. Domy byly většinou nadzemní, srubové. Shluky pěti až deseti vesnic jsou od sebe odděleny neobydlenými pásmy o šířce asi pěti kilometrů. To je zřejmě odrazem existence malých klanových jednotek. Větší centralizovaná sídliště nebyla nalezena. Železné srpy a otisky obilných zrn v keramice dokazují, že šlo o zemědělskou společnost.

Ve 3. století př. n. l. začala být kultura mylohradská zatlačována kulturou zarubyneckou. Jejími nositeli byli opět usedlí zemědělci, ale od kultury mylohradské se výrazně liší. Jejich sídliště byla větší a skládala se z polozemnic s ohništěm uprostřed (slovanské polozemnice mají kamennou pec v rohu). Své mrtvé nepohřbívali v mohylách, nýbrž na popelnicových polích. V hrobové výbavě se nacházejí zejména spirálové náramky a spony pozdně laténských (keltských) vzorů. O kultuře zarubynecké se vedou spory, zda její nositelé byli Baltové nebo Praslované. Většina vědců dnes soudí, že je baltská, praslovanské elementy se přidaly až v její pozdní fázi. V 1. století n. l. řídne osídlení v centru zarubynecké kultury a její nositelé se rozcházejí do různých směrů. Část odešla na sever z lesostepi do lesní zóny, část pak na jih, kde se dostala do užšího styku s thrácko-keltskými kmeny a se Sarmaty, kteří postupovali stepí na západ. Tato jižní část pozdně-zarubynecké kultury se ve 3. století n. l. přetransformovala do kultury kyjevské, již slovanské. Ranější fáze zarubynecké kultury se na západním okraji svého rozšíření prolínala s východogermánskou kulturou przeworskou a později wielbarskou, jižnější pozdně-zarubynecká a kyjevská kultura pak byla pod silným vlivem kultury čerňachovské. Ono je docela dobře možné, že s Góty to bylo jako předtím s těmi Skyty: germánská a kulturně určující byla jen úzká vrstva válečnické elity, většinu pracujícího obyvatelstva v oblasti, kde se čerňachovská a kyjevská kultura překrývaly, mohli již tvořit Praslované. V Prypjaťském Polesí zarubynecká kultura v 1. stol. n. l. zcela mizí, pak následuje chronologická mezera a teprve v 5. stol. n. l. se tam objevuje slovanská keramika pražského typu.

Pojem „Slované“ je asi opravdu velmi široký a je zřejmé, že nebyl Slovan jako Slovan. Určitě byl rozdíl mezi divokými podunajskými Sklaviny (Slovany v užším slova smyslu), kteří v tisícihlavých hordách terorizovali Balkán, mezi slovansky hovořícími Anty, kteří jsou dnes považováni za nejsevernější výhonek kmenového svazu indoíránských Alanů (podle Omeljana Pricaka ant-ya znamenalo něco jako „ti na okraji“, „hraničáři“), mezi bezejmennými skupinami stěhovavých zemědělců, kteří po léta nenápadně infiltrovali do vylidněných oblastí severně od Karpat, a mezi nositeli kyjevské kultury, kteří byli pod intenzivním vlivem čerňachovské vojenské demokracie Ostrogótů.

To vysvětluje i často rozporné zprávy byzantských autorů o Slovanech. Jednou jsou líčeni jako lid nebojovný, který ani nemá zbraně (to byli nějací vyslanci ze severu), podruhé jako „trest boží za naše hříchy“ (to byli Sklavini). Podle Ammiana Marcellina bojují guerillovým způsobem jako pěšáci, protože mají málo koní. Prokopios ve své „Válce s Góty“ na jednom místě uvádí, že slovanští válečníci jdou do boje pěšky, s kopím a malým kulatým štítem, jen v košili, někteří i „nahoře bez“. Na jiném místě zas píše, že velký oddíl slovanských jízdních lučištníků pomáhal Belisariovi v bojích s Peršany. S Anty uzavřel císař Justinián mírovou smlouvu a pověřil je obranou dolního Dunaje proti Hunům, se Sklaviny se o něco takového ani nepokusil.

V souvislosti s Praslovany a ranými Slovany se zmiňují tři etnonyma: Venedi, Sklavini, Antové. V dalších kapitolách je probereme jedno po druhém.

(mas)

< Předchozí | Následující >