Na srdce jsou Poděbrady – i na ta ukrajinská (9). Vědec „trojího jména“: Boczkowski, Bočkovskyj, Bočkovský

Naše dosavadní články týkající se ukrajinské vysoké školy v Poděbradech si všimly jejího založení na jaře r. 1922 a různých aspektů jejího dalšího působení. Ve zbývajících pokračováních se zastavíme ještě u několika dalších aspektů tehdejšího ukrajinsko-poděbradského života, dnes si ale povšimnu jednoho z nejpozoruhodnějších učitelů této školy.

Psali jsme už, že se na Akademii sešla pestrá společnost studentů z nejrůznějších koutů Ukrajiny i zpoza jejích hranic. Totéž platilo o učitelích této školy. V rámci kolektivu přednášejících na sebe upozorňoval muž s výrazně neukrajinským „duplovaným jménem“, které znělo Hyppolit Olgerd. V ukrajinském prostředí zněla tato jména zcela neobvykle. O jejich nositeli i jeho příjmení Boczkowski, Bočkovskyj nebo Bočkovský jsme tu už jednou psali. Byl Polákem z jihozápadní části Ukrajiny, který se až za pobytu v Čechách vědomě přihlásil k ukrajinské národní příslušnosti a k práci pro tento národ. Různé formy jeho příjmení souvisely s těmito proměnami sebeidentifikace…

Co předcházelo jeho poměrně dlouhému působení v Poděbradech? Po své dvacítce se dostal v r. 1906 z revolučního Ruska, resp. z jeho neméně neklidné ukrajinské části, do Prahy. Zde se stal spolupracovníkem několika českých listů a získal si už před první světovou válkou jako novinář renomé. Za první světové války byl zprvu uvězněn jako ruský občan a pak sledován rakouskou policií. Po r. 1919 zaujal významnou pozici v mimořádné ukrajinské diplomatické misi v Praze – výhodou byla jeho kvalitní znalost češtiny i publicistické schopnosti. Poté, co československé úřady přestaly misi uznávat, musel hledat jiný způsob uplatnění a obživy.

Zprvu se zdálo, že Boczkowski (tuto formu příjmení užíval v českém prostředí nejčastěji) by se mohl stát docentem sociologie na právnické fakultě Ukrajinské svobodné univerzity v Praze, znemožnily to však formální překážky. Tou hlavní byla asi ta, která se nám bude zdát značně absurdní. Boczkowski měl přednášet na vysoké škole (byl toho vzhledem ke svým znalostem nepochybně schopen), nemohl se však vykázat vysokoškolským titulem – ani doktorským, ani inženýrským.

Jeho studium na petrohradském lesnickém institutu zůstalo neukončeno kvůli výše uvedeným revolučním událostem v tomto městě. V Praze se sice Boczkowski brzy po příjezdu do emigrace zapsal na českou, a dokonce i na německou techniku, ale ani zde nedokázal studium uzavřít. Po r. 1914 už ostatně neměl čas ani klid na tuto předválečnou snahu navázat. Byl tedy vybaven jen ukončeným středoškolským vzděláním, ač šíří četby a rozsahem znalostí mohl strčit do kapsy desítky, ne-li stovky absolventů vysokých škol.

Za této situace přišel Boczkowskému vhod vznik poděbradské Akademie, která potřebovala nejen učitele technických, ale také humanitních předmětů. Opět se jednalo mimo jiné o sociologii, kterou zde původně přednášel řádný profesor lvovské univerzity Volodymyr Starosolskyj. Protože se rozhodl vrátit do východní Haliče, byť byla obsazena Polskem, jeho místo se uvolnilo a v červnu 1924 ho profesorská rada zvolila docentem poděbradské Akademie. Přes všechny uvedené formální problémy tuto volbu československé ministerstvo zahraničí o několik měsíců později potvrdilo.

Boczkowski se tedy stal na víc než deset let učitelem Akademie. O jeho způsobu výuky sociologie i výsledcích jeho působení víme poměrně málo. Důležitější je snad to, že Boczkowski zaujal v rámci učitelského sboru velmi významné místo. Tuto skutečnost dotvrdilo jeho několikanásobné zvolení tajemníkem profesorské rady. Z této pozice se snažil mimo jiné prohloubit vztahy k českým odborníkům a institucím.

Navrhl např. zaslání kondolence k úmrtí významného pedagoga, prof. Františka Drtiny, nebo odeslání pozdravného projevu brněnské technice k 25. výročí jejího vzniku. Akademie ho vyslala do Příbrami k oslavám 75. výročí tamní Vysoké školy báňské, kde tehdy studovala i velká skupina Ukrajinců. Zprostředkující role v ukrajinsko-českých vztazích se projevila i v samotných Poděbradech, kde Boczkowski pronesl řadu veřejných přednášek nejen k ukrajinským, ale i k českým posluchačům.

Aby to vše bylo možné, musel se Boczkowski pohybovat po řadu let téměř nepřetržitě mezi Prahou a Poděbrady. V polabském městě byl v letech 1926–1929 policejně přihlášen. Strávil zde značnou část času, mj. i o prázdninách, které ne vždy mohl využít v plné míře k odpočinku. Z Poděbrad vyřizoval část své korespondence a zde také napsal některé své odborné a publicistické práce.

Většina těchto písemných projevů Boczkowského vyšla v ukrajinštině, najde se ale i několik českých. Zajímavé v této souvislosti je, že práci „Moderní sebevražednost a sebevraždy“ otiskl v září 1927 i rozšířený týdeník Poděbradské noviny. Pokud jde o texty ukrajinské, vyšly v celé řadě časopisů a sborníků, které v Poděbradech vycházely. Některá z těchto periodik měly jen krátkou životnost, zdá se však neuvěřitelné, že jich lze napočítat k desíti.

Boczkowského ukrajinské texty vydané v Poděbradech se týkají široké škály témat, kterými se autor zabýval. Zkoumal zde problémy naciologie, kterou vnímal jako novou a potřebnou vědeckou disciplínu, zabývající se převážně v rámci sociologie vznikem, vývojem a zánikem jednotlivých národů. Autor psal ale také o vztahu Havlíčka a jiných českých obrozenců 19. století k ukrajinské otázce nebo o problematice polytechniky jako typu školy, velmi potřebné pro nestátní ukrajinský národ. Zabýval se také panevropským hnutím a jeden článek věnoval československým parlamentním volbám, zamýšlel se však i nad funkčností a oprávněnosti tehdy existujícího trestu smrti.

Zvláštní pozornost zasluhují příspěvky v hektografovaném sborníku Socijal-Demokrat, který vydávala menší skupina ukrajinských emigrantských intelektuálů tohoto stranického zaměření. Hlásil se k nim i Boczkowski, jehož příspěvky byly proto občas přijímány i v deníku Právo lidu a jiných českých sociálně demokratických novinách a časopisech. V době, kdy mezi Ukrajinci nabíral na síle nacionalistický program, poukazoval Boczkowski na některé jeho slabiny a zůstával věrný levicové, ovšem výrazně nekomunistické platformě.

Zmiňme ještě knižní publikace Boczkowského vydané v letech 1930–1938 v Poděbradech. Především zde vyšla v roce Masarykových osmdesátin reprezentativně působící publikace o této osobnosti a jejím vztahu k národnímu problému a ukrajinské otázce. V r. 1932 následovala neméně výrazně působící publikace o boji Katalánců a několika dalších nestátních národů za národní osvobození. V tomtéž roce se dočkala vydání menší publikace o podobách národní svépomoci u různých národů, nazvaná příznačně podle českého vzoru „Narid sobi“ – Národ sobě.

Důležitá byla i skripta vydaná pro ukrajinské studenty už v době, kdy místo Akademie působil v Poděbradech Ukrajinský technicko-hospodářský institut dálkového studia. Boczkowski vydal pro tyto potřeby úvod do naciologie a dvě kratší publikace věnované žurnalistice. V jedné shrnul základní aspekty spjaté s tímto tehdy nejvýznamnějším sdělovacím prostředkem a v poslední své poděbradské publikaci se zamyslel nad problémy struktury časopisů.

Jak je patrné, Hyppolit Boczkowski patřil a patří dodnes mezi nejinspirativnější intelektuály, kteří se pohybovali v prostředí poděbradské Akademie. Jeho dílo si zachovalo značnou míru aktuálnosti a podnětnosti. Není divu, že nedávno byl v Kyjevě vydán čtyřsvazkový soubor jeho spisů, kde jsou výrazně zastoupeny i práce napsané v Poděbradech.

(boz)