Kozák z Ukrajiny a český básník v severoamerické prérii (J. V. Sládek, 1869)

Josef Václav Sládek je dnes vnímán především jako klasický autor poezie pro děti, ale životnost si udržuje i řada jeho básní určených dospělým čtenářům. V předchozích dvaceti letech byl vydán nejen třísvazkový soubor celého jeho básnického díla, ale také kniha amerických fejetonů a řada Sládkových překladů Shakespearových her.

Ve stínu básní, které si udržují životnost po řadu generací, trochu zaniká báseň „Kozák“, která propojuje Sládkovo dílo s Ukrajinou nebo spíše s dobovou představou o ní. Čtenáři si možná vzpomenou, že vloni tu bylo upozorněno na příklady užití kozáckého motivu v díle předčasně zemřelého básníka Rudolfa Mayera. Obě jeho básnické skladby s tímto námětem vznikly na přelomu 50. a 60. let 19. století, v období nadějí spojených s obnovením ústavnosti v habsburské monarchii a v předvečer povstání Poláků proti ruské nadvládě z r. 1863.

Sládkův „Kozák“ vznikl zhruba o šest let později v podobné atmosféře, charakterizované v Čechách táborovým hnutím a nadějí v česko-rakouské vyrovnání, které by přeměnilo dunajskou říši ve spravedlivější federaci s větší mírou autonomie českých zemí. Zbirožský rodák Josef Václav Sládek byl zamlada radikálem, který se nepochybně shlížel i v tvorbě o dvacet let staršího emigračního básníka a publicisty Josefa Václava Friče.

Sládka přivedl zájem o vzdálený svět až za oceán, na území Spojených států amerických. Přijel sem koncem 60. let 19. století a nelehce se probíjel po dva roky v různých státech USA. Pokoušel se uplatnit v různých profesích, zdokonaloval se v angličtině a zůstával v písemném styku s domovem, po kterém tesknil.

Do Čech posílal i básně, které za oceánem napsal. Byly zajímavé, protože českým čtenářům objevily aspoň v náznaku a dávno před Karlem Mayem exotický svět severoamerických Indiánů. Taková dílka podstatně rozšiřovala české vidění zámořského světa. Frič posílal tato poselství z dalekého a v nemalé míře divokého západu, vracel se však ve svých básních i do Čech a v jedné zabrousil naopak až na východ Evropy, na Ukrajinu.

Zde se už dostáváme ke Sládkově „Kozákovi.“ Tuto báseň napsal zřejmě ještě před svými pětadvacetinami. Přesné datum jejího vzniku sice neznáme, ale poprvé byla otištěna v pražském almanachu Ruch v r. 1870. Jde o poměrně rozsáhlé dílo čítající třiadvacet čtyřverší. Zájemce si je může přečíst zde: Ruch (almanach 1870)/Kozák – Wikizdroje (wikisource.org).

Stopadesátileté stáří se na jazyku básně a její srozumitelnosti pro dnešního čtenáře výrazně podepsaly. Navíc nelze bez základní znalosti ukrajinských dějin 18. a 19. století tomuto dílku beze zbytku porozumět. Proto se pokusím stručně probrat jeho obsah.

Úvodní tři sloky evokují podvečerní náladu kdesi na okraji prérie – scenérie je načrtnuta jen zběžně. V dalších pěti strofách už se popisuje nečekané setkání dvou osamělých jezdců představených slovy: „Já z Čech jsem bludný zpěvák“, „já kozák z Ukrajiny.“

Jádrem a nejdelší částí básně je kozákův monolog u ohně, ke kterému se oba poutníci sesedli. Rozhovor v pravém smyslu slova to není, jen na začátku si oba rozmlouvající postěžují na podobně nesvobodné poměry ve svých zemích: „on o spoutaném Dněpru, já o Vltavě v mříži.“

Poté je v jedenácti slokách, které představují polovinu textu básně, reprodukován kozákův posmutnělý monolog. Hlavním motivem jeho vyprávění je konstatování, že „není už, jak bylo, v té rodné Ukrajině“. Příčinu takového stavu hledá v historii své země, konkrétně ve slavném střetnutí cara Petra I. a kozáckého hetmana Ivana Mazepy z r. 1709.

„A že už tomu dávno,
co nechce býti lépe,
a pěl divokou dumku
hetmanu o Mazepě.

A dopěl divou dumku
o Petru, bílém cáru,
a z lulky prýská oheň,
a z oka jiskry žáru.“

Sládek se tak řadí k těm českým autorům, které postava Mazepy a historie ukrajinského kozáctví zaujala – už zmíněný J. V. Frič napsal o Mazepovi dokonce drama. Je pravděpodobné, že Sládka zaujaly publicistické práce J. V. Friče vydané autorem za pobytu v exilu v letech 1863–1868.

Nepříznivý stav Ukrajiny, který prohloubili další ruští carové, je charakterizován poznámkou, že „dumky jim doma zpívat brání“, což je ohlas omezování možností publikovat v carském Rusku v ukrajinštině po r. 1863. Další kozákova stížnost se obrací proti posílání kozáků do válečných výprav v oblastech vzdálených od jejich vlasti, do které se nemohou vrátit. Zde se objevuje i symbol kozákovy matky, představa o ní však splývá s obrazem Ukrajiny jako takové.

Zajímavá je také zmínka o prodeji území, kterou kozáci (ovšem spíše ruští a daleko dříve) pomáhali získat pro Rusko a která byla prodána za „kousek kovu“. Autor zde má pravděpodobně na mysli postoupení Aljašky carským Ruskem do vlastnictví Spojených států amerických za celkem nepatrnou sumu, které bylo uskutečněno v r. 1867. Všechny dřívější stesky ústí do kozákova povzdechnutí, že se nemůže vrátit domů a že by tedy v cizině raději zemřel.

Autor, který se stal na jednu noc kozákovým kumpánem a naslouchal jeho smutné výpovědi, se zmůže v básni jen na konstatování, že „pro taký bol, kozáče, útěcha není v slovu.“ Po svém náhodném setkání se oba jezdci ráno zase rozjíždějí různými směry. Posledním dozvukem této neobvyklé události se pro autora stal zvukový vjem: „z dálí zaslech houknout jsem pušku kozákovu.“

Sládek byl v době odjezdu do Ameriky politickým radikálem a zůstal jím i za pobytu v USA. V dopise Jaromíru Čelakovskému, který se později stal slavným právním historikem, napsal v lednu 1869, že půjde ochotně na barikády a že zmohutněl americkým vzduchem. Zároveň se zmínil o svých dalších plánech: po ukončení pobytu v USA by byl rád cestoval za studijními cíli do Londýna, Paříže, Itálie a Moskvy, kde se chtěl živit výukou cizích jazyků. Jak uváděl dále, plánoval, že odtamtud „s brašnou na zádech do Ukrajiny a opět domů. Kam potom, nevím. Plán ten zdá se Ti snad příliš odvážným a k neprovedení – já ale důvěřuji sobě i vám, že provedu jej.“ Nebylo z toho ovšem nic a Sládek se vrátil rovnou do Čech a stal se brzy nato redaktorem Národních listů.

Romanticky laděná báseň „Kozák“, které jsme se zde věnovali, zůstala jednou z památek autorova téměř dvouletého severoamerického pobytu. Právě tehdy se autor jako básník už jasně vyhranil, ačkoli první svou sbírku, nazvanou prostě „Básně“, vydal až pět let po návratu do Čech, v r. 1875 – „Kozák“ je do ní také zařazen. V následujících autorových sbírkách, které přibývaly po dalších více než 30 let, už podobný doklad zájmu o Ukrajinu nenajdeme.

(boz)