Naše „odysea“ (Příběh válečných uprchlíků z Luhanska a pak z Izjumu)

Ukrajinskou rodinu, o jejímž osudu pojednává tento příspěvek, jsem poznala v roce 2018, když si má pražská kamarádka z Luhanska jela vyřizovat dokumenty ke svým příbuzným do Izjumu. Cestovali jsme po Ukrajině a prodloužili jsme si cestu na východ. Izjum byl pro Čechy tehdy málo známé město na jihovýchodě země, 140 km od Charkova. Tehdy měl asi 50 tisíc obyvatel.

S celou rodinou jsme se hned velice spřátelili. Manželé byli přes 65 let staří, pán měl větší zdravotní problémy, později skončil na invalidním vozíku. Mladí měli dvě předškolní děti. Po útěku z Luhanska si v Izjumu koupili domek na kraji města. Prováděli jeho rekonstrukci, dávali do pořádku zahradu. Velice silný zážitek pro nás byl, když se všichni rozpovídali o svém minulém bydlišti v Luhansku a posledních týdnech, které tam prožili v roce 2014.

OObrázekstřelování Luhanska se stupňovalo. Život se stával stále složitější. Přestala téct voda, nešel elektrický proud. To bylo v létě. Obchodům vytekly mrazáky, potraviny se kazily. Rodina stále váhala s útěkem z Luhanska. Stále jen doufali, že to vše přejde a zase se bude normálně žít. Pro mě nejhorší zážitek byl, když všichni líčili, jak dávali večer spát děti k nosným zdím. Kdyby se při odstřelování propadl strop, byla by u nosné zdi nějaká naděje na přežití. Paní Alla pracovala v bance. Když byla banka zasažena střelou, byl to rozhodující důvod pro útěk z Luhanska. Cesta byla strastiplná. Všichni zájemci čekali mnoho hodin na rozpáleném slunci na autobusy. Cestou byli ostřelováni. 

V Izjumu byla jako jedna z prvních budov v centru odstřelena nemocnice. Manžel Ally byl při útěku z Izjumu již na vozíčku. Ta dlouhá cesta přes Rusko do Prahy musela být velice obtížná. Poslední tečka za příběhem. Když se celá rodina z Izjumu zabydlovala u Prahy, dozvěděli se, že jejich dům v Izjumu zasáhla střela. Komentovali to slovy, že se tehdy podruhé narodili... 

Ať ale nám paní Alla vypoví svou odyseu sama. Velice chápu, že se jí těžko vzpomíná na nejhorší chvíle jejího života. Moc děkuji, že nám sepsala své zážitky i dala fotografie. 

(vpos)

Naše „odysea" začala už v roce 2014, kdy jsme žili v Luhansku a neměli tušení, že něco podobného, co jsme pak zažili, se vůbec může stát. To už jsem byla důchodkyní, ale ještě jsem pracovala v bance a má cesta do práce vedla přes park u oblastního úřadu. Právě tam se scházeli všichni ti „činitelé" a přívrženci „ruského světa." Bylo zjevné, že se to vše dělo s podporou vedení oblasti. Celou zimu na přelomu let 2013 a 2014 se tam sepisovaly nějaké seznamy a shromažďovaly se „antimajdany". Pokud se konalo shromáždění na podporu Ukrajiny, účastníky začala u úřadu okamžitě obtěžovat „diskotéka". Vyhrávala ruská „popsa“ (pokleslá podoba pop music) a řečníkům byly vypínány mikrofony.

Pak se staly naprosto ostudné události jako „referendum" o připojení k Rusku. A vznik „Luganské lidové republiky“. Začalo ostřelování a vylupování bank a inkasních strojů. Několikrát jsme kvůli ostřelování seděli ve sklepě banky. Začalo být nebezpečné do práce docházet, proto vedení banky rozhodlo, že banka na měsíc přestane fungovat, a pak se všichni sejdeme. Ale v Luhansku to bylo čím dál nebezpečnější. Bydleli jsme v centru a střelba se stále přibližovala, Stalo se, že v jednom ze vchodů naší dvanáctipatrové budovy vyletěla všechna okna. Pak zmizela voda, světlo, spojení i potraviny. 

Léto roku 2014 bylo velmi horké. Po vypnutí elektřiny všechny zbylé potraviny hned rozmrzly a zkazily se. Bylo velmi obtížné získat vodu. Dcera Aňa bydlela se svými dětmi nedaleko od nás, ale v soukromém domě. Vařili tam jídlo na ohništi ve dvoře. V jejich ulici byla pumpa na vodu. U pumpy se vytvářely dlouhatánské fronty, voda tekla pomalu, a navíc tam přijížděli ozbrojenci a rozháněli lidi, aby si nabrali vodu pro sebe.

Spolu s manželem jsme se rozhodli, že musíme zachránit naše vnoučata a že v žádné „Luganské lidové republice“, vedené Rusy a místními ozbrojenci, nehodláme žít. Dne 14. srpna 2014 se nám podařilo opustit Luhansk. Do tohoto města se už nemám kam vrátit a opravdu tam už nemám co dělat. Je jen jedna věc, kterou bych po vítězství Ukrajiny opravdu ráda udělala: návštěva hřbitova v Luhansku, kde jsou pohřbeni mí příbuzní.

Usídlili jsme se v Charkovské oblasti ve městě Izjum a zdálo se nám tehdy, že jsme se dostali velmi daleko od války. Rok jsme bydleli v nájmu, pak jsme koupili dům a začali si nějak zařizovat život. Bylo potřeba dům opravit a dávat do pořádku zahradu a sad. Začali jsme si zvykat na nový život, vnoučata už chodila do školky a pak do školy.

Na Ukrajinu se však znovu vedral “russkij mir“. Zhodnotit to slovy, že to bylo hrozné, je jako neříci nic. Velmi jsme se báli o vnoučky. Jako vždycky zmizelo „za Rusů“ ihned světlo, plyn, voda, spojení i potraviny. Izjum je rozdělen řekou Siverský Donec na dvě části. Mosty přes řeku byly vyhozeny do vzduchu a spojení neexistovalo. Rašisté ostřelovali a bombardovali město bezohledně každý den – opravdu každý den. Každou noc bombardovali letecky a od rána začali ostřelování vším možným. Báli jsme se vyjít z domu, museli jsme však chodit pro vodu ke studni, a pak připravovat jídlo na grilu pod přístřeškem ve dvoře.

Jednoho dne naši ulici ostřelovali cíleně a úplně zničili jeden z domů: zabili souseda a jeho žena byla poraněna střepy. Odvezli ji do nemocnice, o které jsme už věděli, že je napůl zničená, pacientku tam však přijali. Pak se objevili v naší ulici oni, a to v tancích. Aňa se jich zeptala, proč k nám přišli. Co jí asi ti hlupáci mohli odpovědět? Řekli: "Přišli jsme, aby byl u vás mír." Neexistují slova, která by mohla charakterizovat tuto rašistické ničemy. 

Jednoho dne začaly nad naší částí města létat vrtulníky. Děti už věděly, že jakmile uslyší nějaký hluk, je třeba se schovat. Ale tehdy se všechno seběhlo velmi rychle. Vrtulník přeletěl nad dvorem velmi nízko a na tom zatraceném stroji byly vidět hvězdy. Pak se otočil, přeletěl nad starým stadionem za naší zahradou, zapálil tam suchou trávu a zase proletěl hodně nízko nad domem. Na stadionu začalo hořet a vítr hnal oheň na domy v naší ulici. Pak jsme všichni ten požár hasili. Dodnes si my i děti pamatujeme tu hrůzu, když vrtulník letěl nad naším dvorem a střílel. 

Pak se vše trochu ztišilo a naskytla se příležitost dostat se do centra města. Šli jsme a viděli zničené a spálené výškové budovy, čerstvé hroby, spálené autobusy a byli jsme zděšeni. Centrum města bylo vybombardováno, obchody a lékárny zničeny, z polikliniky zůstaly stát jen zdi. Po ulicích projížděli „orkové“ ve vozech s písmenem „Z“. 

Nebylo kam odjet, všude se bojovalo, neexistovalo žádné spojení a nevěděli jsme, co se děje. Bylo nás v rodině pět, můj manžel na invalidním vozíku. Nevěřili jsme hloupým řečem o tom, že Rusové jsou už po Ukrajině všude. Později jsme se už dověděli, že ve městě je několik míst, kde se dá chytit signál. Sousedé nabili jeden telefon z baterie v autě a podařilo se jim dovolat do Charkova a dovědět se nejdůležitější věci. Kyjev je svobodný, nepřítel byl odražen, Charkov se drží! Letěli jsme domů jako na křídlech. Řekli nám ale i o neuvěřitelně děsivých věcech – o Buče, Irpini a jiných městech a vesnicích.

Orkové začali chodit od domu k domu a registrovat obyvatele, prý kvůli distribuci humanitární pomoci. Báli jsme se o děti a začali je učit, kde se mají doma schovat a kam utéci, pokud přijdou vojáci. Pak se rozšířila zpráva, že Rusáci se snaží opravit silniční most vyhozený do vzduchu a že dovolí civilistům odjet směrem na Kupjansk, pak už bude možno jet jen do Ruska. My jsme ale měli vlastní plán. Našli se i řidiči, kteří byli ochotni nás převézt a stal se zázrak: odjeli jsme jako celá rodina! Jeli jsme z Izjumu do Logačovky autem, řidiči z Izjumu a Kupjanska nás vezli za peníze.

Ruské hranice jsme překročili u Kupjanska na hraničním přechodu Logačevka. Drželi nás tam několik hodin. Venku pršelo, byla zima, místnost k vyplňování dokumentů tam nebyla, psali jsme proto na lavičce. K Aně přistoupil ozbrojenec v kukle a vyzval ji, aby ho následovala. My s dětmi jsme zůstali na ulici. Pak přišel pohraničník a nabídl se, že vezme děti do stanu, aby se ohřály. My jsme podobnou nabídku nedostali. Poblíž nás byla neustále vojačka se psem. Na Aňu jsme museli pořád čekat. 

Jak se později vyjasnilo, musela projít tzv. filtrací. Vzali jí telefon a začali prověřovat vše: kontakty, zprávy, sociální sítě i fotografie. Zároveň vykládali všechno možné o „Pravém sektoru", ukrajinských nacistech a dalších podobných nesmyslech. Pak začali vyhrožovat, že nám nedovolí překročit ruské hranice, seberou děti a pošlou je bojovat za Rusko u Charkova, hrozili také podrobnou osobní prohlídkou. Mluvili výhradně řečí plnou nadávek, ptali se, koho zná Aňa z ukrajinské územní obrany a ozbrojených sil a kde se nacházejí. Aňa telefon předem "vyčistila", takže jí nemohli nic vytknout, ale stálo to vše spoustu nervů. 

A tak se nám podařilo překročit hranice. Z Logačovky (to je hraniční přechod prostě jen uprostřed polí) jsme dojeli do města Valujky – tudy procházela dřív hranice mezi Ukrajinou a Ruskem. Ve Valujkách nás vyzvedl příbuzný a autem nás odvezl k sobě k sobě domů do Petrohradu. Den a půl jsme projížděli Ruskem. Nejstrašnější bylo, že po celou cestu proti nám nepřetržitě proudily kolony vojenské techniky – bylo to hrozné. 

V Petrohradě jsme se trochu dali dohromady a vykoupali se. V tom městě byli normální jen příbuzní, kteří nám pomáhali, nesnesitelné však bylo vidět se a mluvit s jinými lidmi. Zapnuli jsme jednou televizor: vysílali soustavně bláboly a naprosté lži, i tak se ale všechno pro nás stalo srozumitelnějším.

Příbuzný nás pak odvezl na hranici Ruska s Lotyšskem. Tam už to bylo o něco jednodušší a konečně jsme Rusko opustili. Pak se objevili přátelští a starostliví lotyšští dobrovolníci – patří jim upřímný dík! V městě Daugavpils jsme se dočkali našich neuvěřitelných Honzy a Pavla, kteří nás dovezli do Prahy, kde jsme se setkali s našimi nejdražšími. Neexistují slova, kterými bychom vyjádřili upřímnou vděčnost za podporu, sympatie i pomoc všem lidem, které jsme v České republice potkali.

Teď jsme v bezpečí, ale srdce nás bolí kvůli naší rodné zemi. Válka pokračuje, umírají vojáci i civilisté.  Ale vítězství Ukrajiny se určitě dočkáme! 
 

Rubriky