Moji Ukrajinci z Nikopolu a Enerhodaru

Jedno odpoledne v dubnu mi zavolala příbuzná, že v jejím malém bytě jsou ubytované dvě Ukrajinky a dvě malé děti. Zavolala jsem jim v neděli večer a vpadla do jejich života. Poznala jsem babičku Halinu, která na mě okamžitě spustila vodopád krásné ukrajinštiny. S její dcerou Olenou (jméno jsem změnila) mi líčily cestu i mnoho dalšího. Bylo to jazykově náročné. Kdysi dávno jsem se učila rusky ve škole a pak léta zapomínala, protože při cestování nikdo rusky neuměl a nechtěl mluvit. Jen jsem si opakovala zbytky ruštiny na šesti dlouhých cestách po Ukrajině. 

NikopolKdyž jsem řekla Ukrajinkám, že i v jejich regionu jsme cestovali, obě ženy byly moc potěšené. Došlo i na slzy nás všech, když jsme mluvily o té hrozné válce. Vyplnila jsem jim nějaké úřední papíry. Asi jsem je donutila k používání Facebooku, přes který si velice často píšeme, sdělujeme různé události na Ukrajině i tady. Mohu používat i překladač, takže nás nic neomezuje ve složitější konverzaci.

"Mé Ukrajinky" jsou velice skromné, "nic nepotřebují a všechno vždy mají". Prostě Ukrajinci. Než byl zařízen byt 1+1, Halina spala na minisedačce. Na délku byla sedačka rozhodně o kus kratší než výška Haliny. Nakonec jsme situaci vyřešily tak, že když chci dát nějaký dárek, vezmou si to a já slíbím, že přijedeme k nim na oplátku na návštěvu na Ukrajinu domů, po ukrajinském vítězství.

Na Ukrajinu bych jela velice ráda a hodně brzy. Babičku Halinu jsem požádala, aby napsala jejich smutný příběh, kdy musely opustit své domovy. Vím, že to je pro ně těžké o té hrůze mluvit, kdy se rychle musí rozhodnout, sbalit pár věcí pro děti na dlouhou cestu a vydat se rychle do neznáma. 

Olena se musela rozloučit na delší dobu s manželem. Ten zůstal pracovat v jaderné elektrárně.  Ale děti velice špatně snášely bombardování v Nikopolu, na druhém břehu přehrady přetínající Dněpr. Jsem moc ráda, že malá tady v ČR se už zase dokáže smát a s chutí jí. Chlapec je v české škole mezi kamarády také spokojený. Už mi hlásí, že dostává jedničky. 

Enerhodar leží na jižním břehu dněperské Kachovské přehrady, 120 kilometrů jihovýchodně od Zaporoží. Enerhodar byl obsazen podle Rusů už 28.února, ale pak se ještě stavěly barikády z pytlů z písku, protestovalo, střílelo do protestujících, byli zranění, dělala se hradba z lidských těl na příchozí silnici. Ale asi 4. března byla elektrárna i s městem opravdu obsazena, v elektrárně se střílelo, nějaké budovy byly poškozeny. Později byl zajat ředitel, jeden pracovník umučen. Bloky odstavovány, zapínány, byla zde mezinárodní kontrola, ale ... Z elektrárny je stříleno snad každou noc na ukrajinský Nikopol, bydliště babičky Haliny. Město je poničené, pracoviště Haliny zcela zničené.

Tak tady je příběh útěku před válkou jedné rodiny, třech generací. Babička Halina popisuje jejich strastiplnou cestu Evropou.                                                                                                                                       
Napíšu svůj příběh o tom, jak jsem se ocitla v České republice. Žiji v krásném městě Nikopol, kde se Chmelnyckyi stal atamanem. Město je na břehu Kachovského přehradního jezera a na druhém břehu leží Enerhodar – jaderná elektrárna, největší v Evropě. Má dcera, zeť a dvě vnoučata žijí v Enerhodaru. Dva dny poté, co začala válka, jsem se přepravila na soukromé lodi a dostala se do Enerhodaru. Poblíž města byly ale ruské tanky. Dvakrát se snažily dostat do města, ale lidé je tam nepustili. Večer pak byla jaderná elektrárna obsazena. Byli zabití. Lidé pořádali shromáždění, ale Rusové je rozháněli výstřely. Po odhalení událostí v Buči jsem s dcerou a dětmi odjela do Zaporoží. Projeli jsme čtyřmi nepřátelskými kontrolními body. Dlouho jsme stáli ve vedru, ale unikli jsme odtud. Když jsme viděli své vojáky, plakali jsme radostí a vnuk křičel: ‚Sláva Ukrajině!!!‘.  Přijeli jsme do Nikopolu, ale zůstat tam bylo nebezpečné. Rozhodli jsme se odjet do České republiky. Nikopol jsme se rozhodli opustit, protože v Enerhodaru umístili rašisti Grady a jinou vojenskou techniku ve směru na Nikopol. Chtěli jsme jen do České republiky, protože tam žijí naši přátelé z Enehodaru a líbí se jim zde.

Jeli jsme vlakem do Lvova, bylo tam hodně lidí. Cestovali jsme celý den, s malým dítětem to bylo náročné. Ve Lvově nám pomohli dobrovolníci nastoupit do autobusu a vyrazili jsme do Polska. Dlouho jsme procházeli celnicí, prochladli, ale polští dobrovolníci nám dali jídlo, čaj a kávu, dětem ještě hračky. Bylo velmi milé, že se o nás starají příslušníci našeho skutečně bratrského národa blízcí sousedé. Společnými silami zvítězíme. Do Polska jsme se dostali kolem druhé hodiny ranní, přičemž ze Lvova jsme odjížděli v 16 hodin. Za polskou hranicí, v Přemyšlu, jsme měli možnost vyspat se v čisté posteli a v sedm ráno nám odjížděl vlak do České republiky. V Polsku se mi vše líbilo, pro lidi tam bylo k dispozici vše potřebné, nebylo jen vhodné jídlo pro malé dítě.

Pak už jsme jeli vlakem do Čech, do Pardubic. Přijeli jsme v šest večer, všude bylo zavřeno a dobrovolníci už nebyli na místě. Dětskou stravu nebylo možno najít, dítě pláče a my jsme propadli panice, protože už začínala noc. Obrátili jsme se na policistu a ten nás pozval do místnosti pro matky a děti. Nádražní zaměstnankyně nám dala spacáky, deky a jídlo. Ráno nás mile překvapilo, že si nás přijeli vyzvednout z úřadu práce a odvezli nás autem vyřídit papíry. Chovali se k nám hezky a dětem dali jídlo. Vybrali nám město, kde budeme žít, a pak nás tam ještě odvezli. Byli jsme moc vděční, protože jsme byli psychicky i fyzicky unavení.

Tak nyní žijeme v Žamberku. Je to velmi hezké město s příjemnými lidmi, sousedé nám pomáhají a soucítí s námi. Vnuk chodí do české školy a má hodně kamarádů, které učí ukrajinštinu a jim se to líbí. Ve třídě je ještě jeden ukrajinský chlapec a vždy je s nimi paní Miroslava, které vnuk říká ‚paní asistentka‘. Ta jim překládá a učí se s nimi češtinu. 

Také já jsem ráda, že jsme tady. Všechno se mi líbí: příroda i vztah lidí k nám. Máme přátele, např. paní Danu. A kromě toho jsme objevily ještě další dva dobří a milí lidé – Vlasta a Soňa Pospíšilovy. Obě od roku 2014 cítí s osudem ukrajinských lidí. V Praze konají manifestace na podporu Ukrajiny a Soňa je dobrovolnice. Když se dozvěděly, že jsme přijeli, začaly nám pomáhat morálně i materiálně. Je to velice příjemné, že ukrajinský národ má podporu celého světa. Až zvítězíme, pozveme k nám na Ukrajinu naše přátele. 

V Žamberku je skupina Ukrajinců. Máme jednou měsíčně setkání, kde se seznamujeme, a Češi nám pomáhají řešit různé otázky. Jedna Ukrajinka pracovala v lékárně Albertino a domluvila se o tom, aby tam moha pracovat i má dcera. Hledali jsme totiž kvůli malé vnučce zaměstnání s výhodnou pracovní dobou. Kolektiv lékárně je dobrý a všichni mají hezký vztah k mé dceři. Jí se to líbí a chodí do práce s dobrou náladou. Ve svém oboru by ale nemohla pracovat bez znalosti jazyka. 

Nyní Rusové už po druhý měsíc ničí každou noc mé město Nikopol. Mnoho lidí odtud odjelo nebo nocují ve vesnicích nebo v polích. Velmi mnoho domů, škol a školek je zničeno. Můj malý byznys shořel. V dceřině městě, Enerhodaru, orkové realizují atomový terorismus. Celý svět o tom ví a je to hrozba pro celý svět. Je to skandál. Rusové ničí z Enerhodaru mé město, protože vědí, že po nich není možné střílet. Každé ráno čtu zprávy a bojím se, že jednoho překrásného ráno se dozvím, že jsem přišla o svůj domov v Nikopolu. Dceřin muž je operativní pracovník v atomové elektrárně. Pracuje dál, ale je to psychicky velmi těžké: Rusové lidi z elektrárny unášejí a zabíjejí. Dětem se po tátovi stýská. Rodina je rozdělena a co můžeme čekat dál? Ohromný dík České republice a Čechům za velkou jejich pomoc!“ 

Ještě se zmíním, jak pokračovaly události na ukrajinském území. Bylo vyhlášeno „referendum“, po kterém byl Enerhodar anektován Ruskem. Ve městě několik dní nešel proud, není si kde uvařit ani čaj, přichází zima. Byly odpojeny bloky v elektrárně. Rusové se snaží vnutit ruské dokumenty Ukrajincům. Kdo jej nepřijme, přichází o práci.  A některé Ukrajince hned verbují do ruské armády. Situace je napjatá...

Pak mi náhle Halina píše, že manžel dcery je už v Evropě. Opustil svou práci i anektované území Ukrajiny, protože podmínky k životu byly svízelné. Vyhlídky špatné. Zima bez topení a pod nadvládou Rusů. Ještě se jednou scházíme s celou rodinou a je velké loučení. "Moje Ukrajinky" odjíždějí za pár dní z Čech, protože mají informace o lepší dostupnosti práce v jiném státě. Zatím budou žít v Evropě, než skončí válka. Pak se chtějí opět vrátit rychle domů.  Malý chlapec se začne učit nový jazyk v nové škole. Manžel Oleny absolvuje jazykový kurs. Doufá, že pak najde práci, ale určitě ne ve svém oboru… V závěru přeji jim všem hodně štěstí a brzy také mír.

S babičkou Halinou i její dcerou Olenou jsem ve spojení přes FB. Často si píšeme, posílají mi i videa z jejich ubytování, narozenin. Rodina se dostala do uprchlického tábora, kde se již mnoho měsíců dlouze a složitě vyřizují všechny dokumenty. Země, kterou si zvolili, čelí velké uprchlické vlně z celého světa. Babičku Halinu postihla lidská tragédie. Halina utíkala z Ukrajiny hlavně kvůli vnoučatům. Ale nyní úředníci rozhodli, že babička nepatří k blízkým členům rodiny a odsouvají ji do jiného a dost vzdáleného města. Je to velký šok. Halina není zrovna nejzdravější a nyní se ocitá sama v cizím prostředí, bez svých nejbližších. Velice špatně to prožívá, je rozhodnuta se vrátit okamžitě na Ukrajinu, do svého domova, který je ale téměř každou noc odstřelovaný. Chápu její pocity a smutek. Často mi posílá videa s písněmi o svém rodném městě a záběry rozbombardovaných budov, záchranářů, kteří vytahují zraněné a mrtvé po útocích. Halina často vzpomíná na srdečné přijetí v Čechách a bydlení v malém, ale útulném bytečku společně s dcerou a vnoučaty. Všechny dokumenty v ČR byly vyřízeny najednou, rychle a nikoho nenapadlo babičku odtrhnout od vnoučat a dcery. Díky starostlivé péči babičky o vnoučata, mohla také Olena v Čechách velice brzy chodit do práce. V nové zemi trvá i několik měsíců, než se uprchlíci dostanou na jazykový kurz. Vzhledem k odlišnosti s ukrajinštinou, nebude to tak snadné jako v Čechách. Přeji mým ukrajinským přátelům, aby se jejich životní pouť světem uklidnila a mohli žít zase normální život.

(vpos)
 

Rubriky