Klementinská připomínka ukrajinského Holodomoru

Existují výročí, jejichž každoroční připomínání nese v sobě určitou trýznivou příchuť. Týká se to i tradičních listopadových akcí, jimiž si svět i Česká republika připomínají genocidní stalinský hladomor, který především v jarních měsících roku 1933 zpustošil ukrajinský venkov. Množství obětí, dodnes jen odhadované miliónovými čísly, činí z Holodomoru jeden z nejděsivějších fenoménů dvacátého století.

Ve světě se toho ví o tehdejších událostech poměrně dost a jednotlivé země z toho aspoň dodatečně vyvozují opožděné, ale přece jen smysluplné závěry. Několik dní před Dnem obětí Holodomoru schválily usnesení o jeho genocidní povaze horní komora irského parlamentu a parlament moldavský, rezoluce parlamentu rumunského mluví v souvislosti s Holodomorem o zločinu proti lidstvu a ukrajinskému národu.

Mimochodem, tuto lehčí formu odsouzení tehdejších událostí přijala česká poslanecká sněmovna na podzim r. 2007, ale letos v dubnu se přiklonila k tvrdšímu pojetí, které mluví o genocidní povaze Holodomoru. Tento názor stvrdilo prostřednictvím svých zákonodárných sborů přes dvacet světových zemí.

Památky obětí ukrajinského hladomoru se vzpomíná výrazným způsobem v Ukrajině i jinde ve světě už po čtvrt století, od r. 1998. Tradičním termínem je poslední listopadová sobota a ani letošní rok není z tohoto hlediska výjimkou. Už v předstihu však představila fenomén Holodomoru důležitá celostátní instituce – pražská Národní, resp. Slovanská knihovna.

V přízemních prostorách staroměstského Klementina je až do první poloviny prosince otevřena pečlivě sestavená dokumentární výstava nazvaná Hladomor na Ukrajině 1932–1933. Za výběr exponátů je jistě třeba poděkovat především neúnavné překladatelce a popularizátorce ukrajinské kultury u nás, Ritě Kindlerové.

Organizování výstavy se zúčastnili jako partneři Akademie národnostních menšin, Sdružení Ukrajinců a přátel Ukrajiny a také dva ruské subjekty spjaté s Českou republikou – spolek Russkaja tradicija a časopis Russkoje slovo. Tuto skutečnost, naznačující možnosti ukrajinsko-ruské menšinové spolupráce v podmínkách České republiky, lze označit za potěšující.

Exponáty výstavy jsou rozděleny podle věcného, tedy nikoli chronologického principu do deseti vitrín. Najdeme zde rozsáhlou sbírku knižních a někdy i časopiseckých dokladů ukazujících, jak fenomén Holodomoru vnímala ukrajinská emigrace v západním světě, a to se zcela minimálním časovým odstupem. Na její svědectví zvolna reagovala, resp. připojovala se k němu, publicistika autorů ze západního světa.

Po delší přestávce vyvolané událostmi druhé světové války se začal od 50. let projevovat rostoucí zájem o tuto ukrajinskou tragédii. Se zhruba dvacetiletým odstupem byl na Západě zaznamenán značný počet nových svědectví o povaze událostí z r. 1933 od ukrajinských emigrantů, kteří svou vlast opustili na útěku před stalinismem v r. 1944.

Ruku v ruce s tím narůstal počet historiografických zpracování, kdy se v první etapě výrazně projevili někteří historikové američtí. V návaznosti na osamostatňování Ukrajiny a rozpad SSSR se postupně připojili pamětníci i historikové přímo ze země, která byla obětí Holodomoru – není třeba zdůrazňovat, že do konce 80. let šlo o téma, které zůstávalo v sovětských podmínkách tabuizovaným.

Naprostá většina ze zhruba sedmdesáti vystavených knižních svědectví – edic dokumentů, historiografických zpracování nebo i prací popularizačních – vznikla po roce 1983, kdy od „zkoušky hladomorem“ uplynulo více než půl století. Zvláště výrazně je zastoupena první dekáda našeho století, ale na výstavě lze vidět i zcela nedávno vydané práce. Reprezentovány jsou tituly vydané v osmi jazycích, mezi nimiž zaujímá nezanedbatelné místo i čeština.

Vystaveno je např. jediné vydané dvojčíslo časopisu Hlad na Ukrajině, připraveného v Praze sociálně demokratickým publicistou a naciologem Hyppolitem Boczkowským, ale nechybějí ani nedávno vydané práce historika Aleše Zieglera, nebo docela nová knížka – Zákon pěti klasů od Martina Mahdala a Markéty Adamcové.

Opravdu důkladné zpracování českých i slovenských ohlasů i „neohlasů“ Holodomoru však stále ještě schází. Výrazné je právě naprosté mlčení některých českých periodik oné doby o ukrajinských událostech nebo přímo komunisty zaštítěné popírání existence Holodomoru. Dejme tomu obecně známý Julius Fučík by nás jistě přesvědčoval právě o této „pravdě“.

Mezi vitrínami je umístěno kromě vstupního informačního panelu ještě šest dalších. Na nich jsou vystaveny reprodukce fotografií pořízených v různých částech Ukrajiny právě v r. 1933. Jde o sbírku působivou a zasloužil se o ni přinejmenším jeden fotograf domácí a čtyři návštěvníci zahraniční. U těchto čtyř desítek obrazových dokladů jsou uvedeny odkazy na místo uložení originálů.

Výstava je nepochybně významným svědectvím o jednom z největších zločinů stalinismu. O jeho připomenutí se v pražském prostředí pokoušel už skoro před třiceti lety první ukrajinský velvyslanec v České republice, Roman Lubkivskyj. V oné vzdálené době však ještě nebylo k dispozici tak velké množství materiálu, který představuje letošní výstava.

V návštěvní knize umístěné u vstupního panelu najdeme neobvykle mnoho zápisů s diváckými ohlasy – často jsou psány i v jiných jazycích než česky. Za úvahu jistě stojí realizace tam zapsaného návrhu umístit výstavu na veřejně lépe přístupném místě. Jinak čteme slova uznání autorům výstavy, ale i nejeden konkrétnější ohlas. Mluví se zde o aktuálnosti tematiky (s ohledem na současnou ruskou agresi proti Ukrajině), o neměnnosti zla a Ruska, resp. ruského způsobu vládnutí. Asi nejvýmluvnější je ale lapidární komentář, který praví: „Není co dodat. Učme se z dějin.“

(boz)