Připomenutí nedoceněné autorky: Marie Stryjová (1931–1977)

V červenci tohoto roku prošlo skoro bez povšimnutí pětačtyřicet let od dobrovolného odchodu jedné české spisovatelky ze života. Marii Stryjovou vedla v r. 1977 k takovému rozhodnutí nejen dlouhá nemoc, ale i složitost vztahů s okolím a také neúspěch snah o prosazení vlastní tvorby. Prvního knižního vydání se část jejích krátkých textů dočkala až posmrtně, v r. 1984, úplný soubor jejích próz vyšel až o víc než dvacet let později.

Budoucí spisovatelka se narodila v r. 1931 ve vsi Dembrovka (dnes Dibrivka) v západní části Volyně, mezi městy Rivne a Dubno. Tato část Ukrajiny byla o jedenáct let dříve anektována obnoveným Polskem a stala se jeho jihovýchodní výspou. Už po osmých narozeninách však byla malá Marie i lidé kolem pohlceni na sedm let událostmi tehdejšího válečného kataklyzmatu. Její rodiště se nejprve stalo součástí SSSR, pak bylo okupováno Německem a v r. 1944 se sem znovu vrátila sovětská moc ve své pozdně stalinské podobě. Její obnovení přispělo k tomu, že Marie odjela krátce po patnáctých narozeninách s rodinou do Čech. Několik let strávila v odlehlém Broumovsku, rozhodující část života, více než čtvrtstoletí, však žila a pracovala v Praze.

To nejpodstatnější z tvorby Stryjové, co se týká Volyně i Broumovska, shrnuje výbor nazvaný podle jedné z povídek „Mlč“. Kniha vyšla v benešovském nakladatelství Eman péčí spisovatelčiných dcer v r. 2006 a později zde byly vydány ještě další dva svazky z jejího díla. Velká část autorkou zaznamenaných reálií nemohla být za jejího života čtenářům nabídnuta – z hlediska tehdejších požadavků se jednalo o nežádoucí svědectví. Příznačné je i to, že povídka „Mlčíme“ spatřila světlo světa na jaře r. 1969 v kvalitním časopisu Studentské listy, který byl krátce poté husákovskými normalizátory zastaven.

Povídky a črty Stryjové byly psány v Praze v letech 1958–1974. Ty, které se týkají Volyně, vznikaly tedy už s určitým odstupem od doby, kterou popisují. Může nás udivit, co všechno si autorka z těch časů pamatovala, resp. jak dokázala rekonstruovat vlastní i obecně sdílené nálady a pocity. Rodina Stryjové hospodařila na statku – dům si sami postavili, měli dost velké polnosti, nebylo by jim zle, kdyby… Koncem války odešel otec a bratří na frontu. Hospodářství se snažila udržet matka, sedřená, ustaraná. Musela vymýšlet, jak zorat a zasít, když byli zrekvírováni koně. A z fronty přicházela oznámení o smrti vesnických sousedů…

Svědectví Stryjové je zajímavé i tím, jak zachovalo neobvykle působící mluvenou verzi češtiny používanou na Volyni. Češi daleko na východ od někdejší vlasti si zde udrželi po čtyři generace rodný jazyk, proložený běžně používanými ruskými, ukrajinskými a polskými výrazy. Příběhy Stryjové se sice týkají české vesnice, odráží se v nich ale mnohonárodní kontext daný sousedstvím s vesnicemi ukrajinskými. Volyňáci přitom přicházeli do styku i s osobami jiných národností, především s Poláky a Židy.

Texty zajímavě odrážejí reakce na proměny politické situace za střídajících se státních, převážně totalitních režimů, kdy v životě jednotlivců i celé vesnické komunity převládly válečné strasti. Válečná bída musela být nezměrná, pro nás dnes už nepředstavitelná – rodina Stryjových žila velmi skromně. Popsány jsou i rodinné a sousedské, často jen žabomyší války a spory. Také ty byly charakteristické pro jeden z českých ostrůvků v západní Ukrajině, stejně jako existence různých kuriózních postaviček.

Vztahy Čechů k ukrajinskému okolí nebyly nepřátelské, nedá se ale říci ani to, že se obě společenstva sžila bez problémů a řevnivostí. Autorka opakovaně naráží na to, čím se lišili od volyňských Čechů jejich ukrajinští sousedi. Připomíná odlišnosti mezi zvyky a vzhledem domů i lidí v české a ukrajinské komunitě a v několika případech zachycuje i specifickou psychologii ukrajinských venkovanů. Největší zkoušce byly česko-ukrajinské vztahy v oblasti Volyně vystaveny v době sovětsko-ukrajinské konfrontace po r. 1944. Autorka o tom podává rozhodně nikoli černobílé svědectví a snaží se pochopit motivaci ukrajinského odboje.

V příbězích Stryjové se totiž odrážejí vlivy měnících se „vrchností“: jak bylo za Poláků, co Rusové, bolševici, Němci: „Za cara nám bylo nejlíp“, soudí babička. „Všechno bylo laciný … stavělo se, kupovaly se morky /půda/, a žádnej nám nechodil vyprávět, že se máme dobře.“ A jinde: „Teď je svět tak rozeštvanej! Jeden proti druhýmu brojí, jen ho zabít. … Poláci dělali křivdu Ukrajincům, teď se jim za to banderovci pomstili. Hitler vraždil každýho, všechny by pomlátil, dyby vyhrál. U sovětů seš nepřítel, dyž máš na sobě kabát. Jen cekneš, už tě patří vyvízt na Sibiř. Lidskej život nemá cenu…“

Druhá část knihy „Mlč“ se vztahuje k době po přestěhování rodiny do severovýchodních Čech, až k polské hranici, do Božanova, „vesnice, kterou neměl nikdo rád“. V padesátých letech sem Stryjová jezdila z Prahy za rodinou už jen na krátké návštěvy. Novou venkovskou zkušenost tedy zachycuje jen „zvenku“ a sleduje obyvatele, kteří kdysi německou obec dosídlili: Čechy a pár přesídlených Ukrajinců, Poláků nebo Volyňáků. Netají rozčarování z nepovedeného vývoje na dosídleném území, který dovršily poúnorové změny a kolektivizace zemědělství. Autorka přesvědčivě dokumentuje poměry v pohraničí (nestálost osídlení, vykrádání opuštěných domů, značně nekvalitní hospodaření) a neúspěšné osudy svých rodičů i bratrů.

Výbor je uzavřen děsivě působícím vyprávěním zakarpatského Ukrajince Petra, který se dostal jako mnoho jeho vrstevníků po r. 1939 do stalinského zajetí, prožil očistec v severských lágrech, ale naštěstí mohl vstoupit do československého (Svobodova) vojska. Stal se po válce znovu občanem Československa, ale musel přežívat v pohraničním Božanově bez rodiny. Doufal v její příjezd ze SSSR, ale nedočkal se ho po celá padesátá léta.

O svých táborových zážitcích a zkušenostech vyprávěl autorce bez obalu a otevřel jí tak oči pro jeden z odpudivých projevů stalinismu. Nijak tedy nepřekvapuje, že se Stryjová začala v 60. letech zajímat o tvorbu Alexandra Solženicyna, který také prošel táborovou kalvárií. Mimochodem: kolik jsme už slyšeli a četli po r. 1989 takových příběhů, až se zdá, jako bychom už ze všech takových informací otupěli!

Knížka upoutá pozornost líčením situace, a zároveň přináší zajímavé poznatky. Odhaluje mnoho pravdy o východo- i středoevropském světě kolem poloviny minulého století. Celkový dojem je z pochopitelných důvodů neradostný a stísňující, ačkoli autorka vzpomíná na své mládí, ve kterém musely být i radostné chvíle. Dílo Marie Stryjové představuje i dnes, více než půlstoletí po svém vzniku, v době nového válečného kataklysmatu na Ukrajině, cenný a v mnohém aktuální pramen neobvyklého typu. Knížky jako „Mlč“ by měly být čteny ve větší míře a opravdu pozorně.

(boz-blz)

Recenze novely Pokojík a spřízněné, i doplňující hodnocení najdete na adrese: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-stroha-rec-marie-stryjove-alena-zemancikova-nad-knizkami-nepravem-zapomenute-spisovatelky-40330071

https://program.rozhlas.cz/volyn-plna-smutku-krvava-zeme-marie-stryjove-8727106