Co nám letos připomněl Srpen 1968

Hovořit o významu 21. srpna roku 1968 je samozřejmou věcí pro ty, kteří kdysi tento den prožili. Mohu to ostatně potvrdit díky své vlastní zkušenosti. Ale nejen já, my všichni „osmašedesátníci“ se vracíme stále znovu k událostem uvedeného dne a jejich souvislostem. Přemýšlíme stále znovu o důvodech, průvodních jevech a důsledcích tehdejší intervence. Nelze se tomu vyhnout – tehdejší události jsou stále s námi.

Na předchozím konstatování nemění nic ani to, že řada českých i slovenských občanů prožila dny srpnové okupace v zahraničí, často právě v SSSR či přímo na území Ukrajiny. Takovou zkušenost si do dalšího života přinesl také autor těchto řádků. Sledoval tehdy dramatické dění z Kyjeva a Lvova a snažil se konfrontovat lhaní sovětského tisku s těžko slyšitelným voláním pražského rozhlasu i s názory některých nekonformních ukrajinských intelektuálů. Všechno to byla velká lekce, stejně jako cesta vlakem od Čopu a Čierné nad Tisou do Prahy těsně po návratu unesených československých politiků do vlasti.

1968-2022-paralely
Zdroj: bintel.org.ua

Srpnovou zkušenost v sobě neseme všichni jako zážitek nepochybně doživotní bez ohledu na to, jak se měnilo oficiální vnímání a výklad tehdejších událostí. Letošní srpnový vzpomínkový návrat do časů potlačeného Pražského jara i jeho hrdinů a ne-hrdinů byl ale specifický. Potvrdily to projevy vedoucích státních představitelů České republiky i šéfa Českého rozhlasu, pronesené tradičně před jeho budovou na pražských Vinohradech v letošní výroční den.

Snad v každém z nich byla obsažena aspoň jedna zmínka o Ukrajině a o současné ruské agresi proti tomuto státu. Všechny tyto zmínky a od nich odvozené paralely agresí z let 1968 a 2022 vyznívaly v zásadě stejně. Obsahovaly konstatování o jejich neodůvodněnosti a proradném i prolhaném odůvodnění. Mluvily o tom, jak se v těchto vpádech odráží trvalá ruská imperiální snaha o ponížení a trvalé podmanění „neposlušných“ sousedů. Slyšeli jsme také ujištění, že takovýmto agresivním záměrům a činům je třeba stavět se na odpor a že Česká republika i celá Evropa musí maximálně pomoci napadenému státu.

Tady ovšem paralela československého srpna 1968 a aktuálního ukrajinského srpna 2022 končí. A právě rozdílnost obou agresí z pozdního léta i odporu proti nim si jubilejní řečníci uvědomovali také. Kapitulace československého vedení projevená tzv. moskevskými protokoly z konce srpna 1968 se totiž nijak nepodobá společné a koordinované reakci ukrajinské vládní strany i její domácí opozice a naprosté většiny Ukrajinců na ruský vpád, kterou můžeme od 24. února sledovat.

Bilakovsko-indrovská kolaborantská skupina, která vpád do Československa pomohla připravit a snažila se jej pak využít, nenašla na ukrajinské scéně žádnou výraznou paralelu. Na dočasně okupovaných územích Ukrajiny se dal vlákat do ruských služeb jen nevelký počet ukrajinských činitelů. Budoucnost těchto lidí, vnímaných v Ukrajině jako zrádci státu, je přitom velmi nejistá a málo bezpečná. Podobná je perspektiva exprezidenta Janukoviče a jeho nohsledů, kteří už osm let marně čekají v ruských úkrytech na možnost vrátit se do Kyjeva.

Právě z těchto lidí, ať jedněch nebo druhých, chtěl Putin sestavit „normalizační“ vedení plně podřízené Ukrajiny, která by se vzdala natrvalo všech ambic na maximální míru samostatnosti a na přimknutí k Evropě a západnímu světu. Nepodařilo se to, a právě to se stalo první Putinovou porážkou v Ukrajině. Ukázalo se to brzy po začátku invaze, kdy se žádného ohlasu nedočkala výzva ruského diktátora k ukrajinské armádě, aby „povstala“ proti státnímu vedení a podpořila ruské plány s Ukrajinou…
Místo třídenní nebo třítýdenní „speciální vojenské operace“ si Putin nadělil válku, která trvá už dlouhého půl roku a jejíž konec je v nedohlednu. Začal stále více zničující konflikt, jehož následky dopadají větší měrou bohužel na bránící se Ukrajinu – to se ale může změnit. Konečný výsledek konfliktu a jeho dopady na Ukrajinu, Rusko a svět (včetně České republiky) nelze zatím ani v nejmenším odhadnout.

Putin nechce a nemůže od svého plánu pokoření Ukrajiny a likvidace její skutečné státnosti ustoupit. Vsadil spolu se svými nejvýše postavenými poddanými do své hry všechno včetně vlastní existence a přežití obludného systému, který Putin po dvaceti letech v Rusku vytvořil. Jako bychom stále slyšeli jeho slova o Ukrajině a Ukrajincích z počátku března, zachycená v době prvního, beznadějného pokusu o rusko-ukrajinské vyjednávání – měla znít: „já je zničím“. Čím urputněji a déle se Ukrajina bude bránit, tím neúprosněji budou tato slova platit a tím větší cenu bude diktátor ochoten za svou urputnou snahu o úspěch zaplatit. Na počtu obětí (včetně těch ruských) mu naprosto nezáleží.

Co jiného může Ukrajina za této situace učinit, než se neméně urputně a všemi dostupnými způsoby s pomocí demokratického světa bránit? Tady jde opravdu a bez přehánění o samotnou existenci státu, národa, jeho jazyka, kultury a svébytnosti. Ukrajinci, kteří znají své dějiny i význam krutě znějícího pojmu „starší bratr“, prostě nemohou kapitulovat a podepsat své „moskevské protokoly“. Pohřbili by tím sami sebe, zřejmě opravdu „na věčné časy“: k nim by je odsoudilo nové „znovusjednocení“ s Rusy, jejichž touha po světovládě nebude snad nikdy nasycena.

Tři dny po čtyřiapadesátém výročí srpna 1968 si připomínáme „polovýročí“ počátku ruské agrese proti Ukrajině. Tato země je připravena dále vzdorovat, aby se pokud možno definitivně vymanila z jakékoli závislosti na mnohokrát větším sousedovi, který její existenci odmítá. Šest krvavých měsíců je za námi a řadu dalších můžeme, resp. musíme očekávat.

Důležité je jedno. Šest měsíců po srpnovém vpádu, koncem dubna r. 1969, se sovětské úsilí o podmanění Československa podařilo už v zásadě naplnit. Nový šéf komunistické strany Husák se svými kumpány zahájil ponižující cestu k podrobení neposlušné středoevropské země tehdejšímu Putinovi, tedy Brežněvovi, a systému, který reprezentoval. Snad nás aspoň tato odlišná paralela může při sledování současné Ukrajiny potěšit.

Nynější neúprosná válka zřejmě do konce tohoto roku neskončí. To, že Ukrajinci za cenu obrovských lidských i hmotných obětí vzdorují, je důležitým vzkazem pro všechny, kteří tento konflikt sledují, ale i pro ty, kteří o něm slyšeli zatím jen málo a domnívají se, že se jich netýká. Ukrajina vystoupila poprvé v dějinách do popředí jako fenomén celosvětového významu. Její osud bezpochyby předznamená podstatu dalšího vývoje této planety a jejich obyvatel.

Ne všichni v České republice nebo jinde ve světě si však po tom všem, co se stalo od letošního 24. února, plně uvědomují tuto krutou, nyní zcela obnaženou pravdu. Nezbavili se falešných iluzí o podstatě ruského státu a v něm vládnoucího národa. My, tedy „My a Ukrajina“, se budeme snažit svým způsobem i nadále komentovat dění a tímto, zdánlivě málo významným způsobem, Ukrajině pomáhat. Jednoznačně, bezvýhradně a vytrvale.

(boz)

Rubriky