Po roce: nečekané připomenutí Odesy v bulharském Sozopolu

Na počátku srpna minulého roku jsme se vypravili v pěti lidech na malou turistickou, ještě plně mírovou výpravu do Odesy. Strávili jsme v tomto pozoruhodném městě více než týden. Nebyla to jen banální výprava na tamní pláže za koupáním a sluněním. Především nás vedla touha poznat toto město a pochopit, jaké místo zaujímá v rámci ukrajinské územní, národnostní a kulturní mozaiky.

Výsledkem našeho pozorování se stal cyklus „Odesa 2021“, který jsme po částech vkládali od konce srpna loňského do poloviny ledna letošního roku. Stihli jsme nabídnout jen deset dílů, protože naši další snahu zarazila ruská agrese proti Ukrajině. Jak jsme mohli sledovat, ruské ostřelování v určitém rozsahu postihlo a poškodilo také Odesu.

Právě v důsledku těchto hanebných událostí zůstal cyklus nedokončen. Měl obsahovat ještě několik kapitolek, věnovaných např. tamním muzeím, projevům ukrajinskosti v tomto městě i jeho české tradici. Chtěli jsme také popsat dvě cesty do jižního okolí Odesy – vydali jsme se totiž do Bilhorodu-Dnistrovského a do Vylkova i blízkého úseku dunajské delty.

Celý popsaný, námi nezaviněný dloužek už půjde těžko napravit, ale je na místě připojit aspoň jednu, ovšem náhradní odeskou mušličku. Souvisí s výpravou uskutečněnou na počátku letošního srpna. Když nemůžeme v současnosti navštívit jako turisté Ukrajinu, lze se podívat jinam do Černomoří, třeba o něco jižněji. Udělali jsme to skoro přesně rok po odeské anabázi a hlavním naším cílem se stalo menší město Sozopol v jihovýchodním Bulharsku. Je to centrum nesrovnatelně menší než Odesa – stálých obyvatel nemá ani pět tisíc. O to více zde pobývá během letní sezóny turistů – bulharských, ale také českých, polských a ruskojazyčných.

V sozopolském Novém městě, které plní obslužnou funkci pro popsanou skupinu dočasných návštěvníků a je bydlištěm početného hotelového personálu, najdeme asi tři desítky ulic. Tuto část města půlí značně rušná ulice Republikánská. Ostatní místní komunikace jsou podstatně kratší a také klidnější. Naplňuje je hlavně pohyb turistů, ubytovaných v četných hotelech a směřujících na blízké pláže nebo za stravou a zábavou. Tyto ulice a uličky nesou někdy jména významných Bulharů, jiné byly pro změnu pojmenovány podle bulharských zeměpisných reálií – posloužila říčka Ropotamo nebo některá pohoří – Rila, Rodopy či Stara Planina.

Nás však čekalo jedno překvapení: brzy po příjezdu jsme nečekaně našli ulici Odeskou. Začíná nad černomořským pobřežím u ulice s lyrickým jménem Lazurový břeh: v těchto místech najdeme také menší pravoslavnou kapli bulharského stavebního charakteru. Podle pobřeží ji lemuje jedno provizorní parkoviště, ale hlavně početné hotely, restaurace i prodejní stánky. V této podobě se ulice zprvu táhne podél pobřeží a jedné z velkých sozopolských pláží.

Původní Odeská ulice se prostírala zřejmě jen zde, ale v souvislosti s další domovní výstavbou se začala protahovat dál od moře. Její druhá část stoupá do vyšších, pro turisty méně výhodných poloh. V této její části také najdeme řadu budov typu masovější bytové zástavby. Řada objektů nám připomněla podobné obytné domy, které jsme před rokem viděli v pravé Odese. Část ulice lemuje také velký fotbalový stadión spojený se školou pro mladé adepty tohoto sportu.

Vzhledem k tomu, že v této části Sozopolu se nadále staví, Odeská ulice zatím na žádném místě jasně nezačíná ani nekončí. Staví se totiž dál a řada domů se zatím nedočkala očíslování. Další překvapení co do délky popisované komunikace tedy nejsou vyloučena, dnes je však možná nejdelší ulicí v Sozopolu.

Kdy přesně se postupně vznikající ulice dočkala svého jihoukrajinského jména, nelze dost dobře zjistit a stejné je to i s motivací. Sozopol s Odesou žádná oficiální družba nespojuje: na to je tento bulharský přístávek příliš malý. Odesa se proto druží už tři čtvrti století s podstatně větší Varnou. Nelze vyloučit, že se o pojmenování zasloužila už zmíněná ruskojazyčná klientela. V jejím rámci mohli být za mírových dob „schováni“ také turisté z Odesy, dnes však v tomto bulharském městě nejspíše pracují někteří utečenci z Ukrajiny.

Turisté z Ruska (aspoň zatím) bulharská víza dostávají – tato členská země EU totiž nepatří do schengenského prostoru a řídí si turistickou politiku po svém. Nesporné však je, že Rusové jsou v životě Sozopolu skupinou zřetelnou: svědčí o tom např. i webové stránky www.rusozopol.com.

V každém případě asi není náhoda, že právě v Odeské ulici najdeme hotel nazvaný Odesos, otevřený v r. 2018, a o kus dál funguje jiný hotelový dům pojmenovaný podobně – Oděsa. V ulice lze najít také lékařskou ordinaci s ruskými nápisy, zrovna tak tu však lze potkat i podnik s polskou vývěskou. Jazykově ukrajinského jsme v této souvislosti neviděli nic. Ať už tomu je a bude jakkoli, můžeme se v souvislosti s výše uvedenými názvy ptát, co bylo dřív – slepice (ulice) nebo vejce (turistické objekty)…

V zájmu srovnání je možno uvést, že odeských ulic není jinde ve světě příliš mnoho – potkat je lze v Paříži a v Londýně a jednu najdeme kupodivu, pro změnu a v zájmu zajímavého kontrastu, i v Rožnově pod Radhoštěm – jiné příklady neznám.

Týden strávený v této části Bulharska nám naznačil, že ruská agrese proti Ukrajině nehraje v rámci turistické sezóny této balkánské země žádnou zřetelnou roli. Bulharsko by však mělo udržet společný postoj se zbytkem Evropské unie a neohlížet se přednostně na peníze, které přinášejí během sezóny ruští turisté. Nás popsaná sozopolská komunikace, která chce připomínat Odesu, v každém případě potěšila. Výhled z ní na dalekou, krásně modrou mořskou hláď nám připomněl loňské, stále živé vzpomínky. Vraceli jsme se v nich do města, kterému dnes není lehko, ale které, jak doufáme, odolá spolu s celou Ukrajinou současným nájezdníkům z východu.

(boz)