Ukrajinský (kdysi ruskojazyčný) autor z Donbasu V. Rafejenko k ruské agresi

V známém švýcarském deníku Neue Zuercher Zeitung (NZZ) vyšel 23. července dlouhý rozhovor s ukrajinským, původně ruskojazyčným spisovatelem Volodymyrem Rafejenkem. V tomto interview, které k Rusku a Rusům zaujímá odůvodněně velmi kritický postoj, jsou zároveň dotčena některá obecněji významná témata. 

Ukrajinský spisovatel Volodymyr Rafejenko se narodil v roce 1969 v Donecku, kde vystudoval na univerzitě, ve stejném městě pak působil jako profesor ruské filologie a kulturolog. Od 90. let 20. století byl literárně činný, první rusky napsanou knihu vydal v r. 1998. Psal básně, ale proslul především prozaickými díly. Jeho prózy, vyznačující se s fantastickými prvky v duchu magického realismu, srovnávají kritikové s tvorbou N. V. Gogola, V. Jerofejeva nebo i G. G. Márqueze.

Když v roce 2014 vypukla válka v Donbasu, rozpoutaná separatisty podporovanými Kremlem, uprchl Rafejenko do severní části Ukrajiny a usadil se na venkově severně od Kyjeva. Jako nucený vyhnanec z Donbasu napsal v ruštině román o absurditě války „Délka dní“. Právě za tuto knihu obdržel v r. 2018 literární cenu Visegrad Eastern Partnership Literary Award. Následující román „Mondegreen“, pojednávající o jazyce, vysídlení a uprchlictví ve vlastní zemi, napsal už v ukrajinštině. Oba zmíněné romány byly přeloženy do angličtiny, česky vyšel v roce 2019 první z nich pod titulem „Délka dní“.

Před třemi lety, u příležitosti vydání české verze knihy, byl publikován rozhovor jedné z překladatelek, Terezy Chlaňové, s autorem, který i dnes zasluhuje pozornost: Stojíme na pokraji velkých zkoušek, které se stanou tavicím kotlem současného lidstva (ukázka z románu Dlouhé časy + rozhovor Hany Kosákové a Terezy Chlaňové) | Bubínek Revolveru (bubinekrevolveru.cz). Rafejenko zde mimo jiné poukázal na absurditu ruské propagandy, uvádějící naprosto lživé údaje o údajném utlačování ruskojazyčného obyvatelstva Donbasu. Mimo jiné uvedl:

„Jsem ruskojazyčný člověk, povoláním ruský filolog, celý svůj život jsem mluvil a psal rusky, jsem držitelem mezinárodních literárních cen v Rusku a nikdy mě nebylo třeba před kýmkoliv bránit. Náhle jsem se ocitl v situaci, kdy jsem byl zároveň obětí této války, ale – paradoxně – i její příčinou. To mě přišli bránit před mou vlastní zemí. Je to naprostá absurdita a hrůza,  z evropské perspektivy ne zcela srozumitelná, zvláště když někdo bude důvěřovat ruské propagandě.“

Donbas je podle něho místo, kde „nejen kulturu, ale i lidi chápali jako něco navíc k šachtě, fabrice či podniku“. „Je lepší věřit všemu než ničemu,“ říká v závěru knihy Dlouhé časy rabbi Nachman. „Vždyť jak vyjádřit realitu války a podat zprávu o tom, co se děje ve městě Z, v němž snadno rozpoznáme Doněck, který leží blíž, než bychom si chtěli připustit. Čas a prostor jsou deformované. Smrt je zde cestovním prostředkem. Na ulici se zjevují přízraky. Mandelinky bramborové zažívají neobvykle hojný rok a ani v městských lázních není dvakrát bezpečno. Pak je možné uvěřit, že válka se dá zastavit podrbáním toho správného bříška a tlapičky,“ označují publicisté jeho tvorbu.

„Okupovaná území žijí v jiné dimenzi než kontinentální Ukrajina. A faktem je, že i ti občané Doněcku, kteří mají proukrajinské názory, často nechápou státní politiku vůči lidem, kteří tam byli často mimo možnost jakékoliv volby. V první řadě se jedná o důchodce, kteří tam pracovali celý život, vydělali si haléře, a nyní nemají možnost žít na Ukrajině, ani prostě opustit okupovaná území…  Jsou staří, často velmi nemocní, nemají žádnou naději a žádnou spásu, s výjimkou peněz, které jim zaplatili okupační úřady,“ říká autor románu.

Od jara roku 2019 se autor ve svých názorech posunul ještě dál, zvláště v důsledku už téměř půl roku trvající ruské agrese proti Ukrajině. Autor ji zažil z bezprostřední blízkosti: žil totiž v družstevním domě v prostoru mezi smutně proslulými obcemi Buča a Boroďanka. Měsíc života zde pobýval s manželkou v nepodsklepeném domě, za stálého ostřelování a nedostatku potravin a téměř bez telefonického spojení. Vedl si deníkové záznamy, které hodlá využít v další tvorbě. V dubnu mu volontéři pomohli odjet do podstatně bezpečnějšího západoukrajinského města Ternopil. 

Nejnovější rozhovor s Rafejenkem, vydaný, jak bylo uvedeno, ve Švýcarsku, vznikl korespondenční cestou v březnu a dubnu tohoto roku. Některé autorovy postoje silně rezonují se situací v době druhé světové války i po ní. Tehdy se v celé Evropě (po válce také přímo v Německu) řešila otázka, jak nakládat s německou kulturou, zda je po tehdejším moři německých zvěrstev a po holocaustu ještě vůbec možno psát a zejména mimo Německo číst literaturu v němčině. Zazněly i extrémní hlasy významných osobností, které přímo zpochybňovaly právo Němců na pokračování jejich kultury...

Na ukázku uvádíme několik vybrané pasáží z Rafejenkových odpovědí týkajících se jeho postoje k ruské agresi. 

 "Zuří zde válka - válka, jejímž cílem je vyhladit ukrajinský lid. Rusové nás chtějí zničit jako národ, jako lid, který se odvážil jít vlastní cestou, která se odchyluje od imperiálních ambicí Kremlu a neodráží ruský revanšismus. Je strašnou pravdou, že drtivá většina Rusů přitakává zničení ukrajinského státu a kultury. Na bitevním poli jsou Rusové bezohlední; na okupovaných územích se dopouštějí zvěrstev. Drancují a znásilňují, nemilosrdně vraždí ženy a děti: v Mariupolu a Charkově, v Černihovu a Sumách. Když zjistí, že si některé místo nemohou podmanit, vypálí ho.

Západ musí pochopit, že Putin není jediným viníkem této války. On přece Rusy nevytvořil. To Rusové si ho stvořili. Je jejich nástrojem, jejich alter egem. Je masem i kostmi ruské kultury, takové, jaká je - bez iluzí a sentimentality. A tuto bestii je třeba zastavit.
Podle mého názoru je zásadní systémovou chybou ruské kultury to, že se záměrně staví mimo, resp. nad obecné lidské hodnoty. ´Nemůžete pochopit Rusko, ani ho nelze měřit rozumem. Má svou vlastní tvář. Na tu zem lze jen věřit´, napsal v roce 1866 básník Fjodor Ťutčev. 

To je univerzální vzorec ruského sebepochopení. Obecný hodnotový rámec se Rusům zdá příliš úzký. Věří, že by neměli, ba že nesmějí být posuzováni podle univerzálních lidských měřítek. Proto je jim vše dovoleno. Myslí si o sobě: „Moskva je třetí Řím". Ukázalo se však, že Moskva není Třetím Římem, ale "Čtvrtou říší". Myslím, že jen bezprecedentní, zničující porážka a hluboké výčitky svědomí mohou Rusům pomoci vystřízlivět a vrátit se do reality.

Na začátku jedenadvacátého století jsem se vnímal jako ukrajinský spisovatel působící v ruské kulturní a jazykové sféře. Nikdy by mě nenapadlo psát ukrajinsky. Po událostech roku 2014 jsem se naučil ukrajinsky a napsal román v ukrajinštině, abych ukázal Rusům a všem ostatním, že dokonce ani pro rusky mluvícího Ukrajince, není problémem naučit se ukrajinsky. V rozhovorech pro tisk jsem řekl, že od nynějška budu psát knihy střídavě v obou jazycích - jeden román v ruštině, druhý v ukrajinštině. 

Chtěl jsem ukázat, že nikdy neexistoval důvod, proč by jazykově ruské obyvatelstvo Ukrajiny mělo být chráněno před jakýmisi kulturními přehmaty - a to ani dnes.
Pod touto záminkou mne a moji rodinu totiž v roce 2014 v Doněcku "osvobodili" ruští vojáci. My se museli přestěhovat z Donbasu do Kyjeva. Samozřejmě jsme tušili, že s dosaženým se Rusové nespokojí. A tak se i stalo.

Po letošním 24. únoru jsem se pevně rozhodl nezveřejnit už ani jeden text v ruštině. Nechci, aby mi ty bestie, které vraždí ukrajinské děti, rozuměly. Nemám, co bych jim řekl. Neexistuje žádný jazyk, ve kterém by bylo možné mluvit s někým, kdo přišel do Tvého domu, aby Tebe, Tvoji ženu a dítě zavraždil, kdo chce zničit Tvůj domov a vypálit Tvoji zemi. A já nemám nejmenší touhu, abych, byť jen nepřímo, přispíval k ukrajinské literatuře v ruském jazyce. Pokud bude pokračovat, stane se tak bez mé účasti."

(jip, doplnil boz)