Ukrajinská kronika 2022/10 (16.-30. června, sedmá válečná)

Ruská válka proti Ukrajině ve sledovaném období vstoupila do pátého měsíce. Zdá se, že její konec je v nedohlednu – není vyloučeno, že se ukrajinské jednotky po postupném dozbrojení materiálem ze západních zemí pokusí o výraznější protiofenzivu na donbaské i chersonské frontě. Touha po vítězství a víra v ně zůstává mezi Ukrajinci výrazně rozšířena.

V druhé polovině června probíhaly boje v různé intenzitě po celé frontové linii, roztažené do délky 2 500 kilometrů. Zatím se ruské armádě i nadále dařilo postupovat do hloubky ukrajinského území v Luhanské i Donecké oblasti. Zastavit pomalou ruskou ofenzivu, kterou umožňuje velká ruská početní i dělostřelecká převaha, se zatím nepodařilo. Naděje v postupnou změnu situace byla posílena, když na Ukrajinu dorazily 23. 6. americké palebné systémy Himarsy a zapojily se obratem do bojů.

Jejich středobodem se stalo v druhé polovině června někdejší průmyslové město Siverodoneck, které sloužilo po osm let jako náhradní centrum částečně okupované Luhanské oblasti. Ukrajinské jednotky se držely v jeho průmyslové zóně, zejména v podniku Azot, do 24. června, kdy jim byl vydán rozkaz stáhnout se.

Rusko tak získalo lokalitu zničenou údajně z 90 %, ve které zůstal jen zlomek obyvatel (asi 6 500 osob). Boje se poté přiblížily k městu Lysyčansk, které zůstávalo poslední větší lokalitou, kontrolovanou Ukrajinou v Luhanské oblasti. Oproti tomu Ukrajina koncem června kontrolovala stále ještě téměř polovinu Donecké oblasti.

Na jihozápadě Ukrajiny, v Chersonské oblasti, se ukrajinské jednotky pokoušely s určitým úspěchem přiblížit k okupovanému oblastnímu centru. Město i s okolním regionem by se mělo stát podle ruských představ vedle Donbasu další válečnou kořistí. Už delší dobu se hovoří o tom, že okupanti zde chtějí připravit podvodné „referendum“ o připojení k Rusku, ale jeho úspěšné zajištění bude pro okupační správu těžkým oříškem.

Nesporným úspěchem ukrajinské armády se stalo v poslední den června vypuzení ruské posádky ze strategicky významného Hadího ostrova, položeného poměrně daleko od ukrajinského území v Černém moři, východně od Odesy. Ruští vojáci nevydrželi ukrajinské ostřelování a ostrov, obsazený hned na počátku války, opustili. Ruská strana vysvětlila tento neúspěch komickým způsobem jako vlastní „gesto dobré vůle“.

V mimofrontové oblasti pokračuje nemilosrdná ruská raketová válka proti vzdálenější části území Ukrajiny. Ostřelování postihuje a ničí jihozápadní regiony země (Mykolajivskou a Odeskou oblast), ale i Charkov ležící na severovýchodě a lokality nacházející se na severozápadě země (naposledy město Sarny na Volyni). Ušetřen nezůstal ani Kyjev, ale největší pozornost vyvolal útok na město Kremenčuk, ležící na Dněpru. Po zásahu zaplněného obchodního centra zde zahynulo 27. 6. dvacet civilních obětí – především tento útok se dočkal mezinárodního odsouzení.

Koncem června se obě válčící strany, které mezi sebou už dlouho nevyjednávají, dohodly na výměně určitého množství zajatců. Ukrajina tak získala 29. 6. zpět 144 svých vojáků, především 95 obránců mariupolského Azovstalu. Většina zajatců, kteří bránili obdivuhodně dlouho areál oceláren, však zůstává v ruských rukách. Týká se to i velitele pluku Azov Denyse Prokopenka, který předal 18. 6. jednomu z nezajatých „azovců“ své velitelské pravomoci a nedlouho potom „oslavil“ v zajetí 31. narozeniny.

Bilance války je samozřejmě čím dál tím tragičtější. Ruská strana přišla do konce června podle ukrajinských údajů o 35 600 padlých vojáků, ale také např. o 1573 tanků a množství další válečné techniky. O výši ukrajinských ztrát nejsou k dispozici spolehlivé údaje, k mrtvým vojákům a zničené technice ovšem v tomto případě přistupují ztráty v řadách civilních obyvatel, a to nejen ztráty na životech. Jedná se také o deportace téměř dvou milionů obyvatel okupovaných území, z toho více než 300 000 dětí, do Ruska.

Zároveň se uvádí, že z Ukrajiny odešlo od počátku války do západněji ležících zemí téměř osm milionů osob. V tomto případě je však třeba vzít v potaz i to, že nemalý počet z nich se na Ukrajinu postupně vrací. Počet obyvatel Ukrajiny může být podle jednoho z odhadů po ukončení války až o třetinu nižší než před zahájením ruské agrese.

Ve srovnání s tím je pro Ukrajinu jen symbolickou ztrátou rozhodnutí pořadatelů písňové soutěže Eurovize, kteří Ukrajině odebrali z bezpečnostních důvodů právo uspořádat finále jejího příštího ročníku, na které měla po letošním vítězství souboru Kalush Orchestra nárok.

Nemalé jsou také hospodářské ztráty ruské strany. Symbolickým vyjádřením této skutečnosti může být např. pád Ruska do platební neschopnosti, ohlášený 27. 6. Domácí hospodářské problémy ruského státu nepochybně porostou také v důsledku pohledávek Ukrajiny i jejích občanů za válečné škody. Např. známý ukrajinský oligarcha Rinat Achmetov podal na ruský stát u Evropského soudu pro lidská práva žalobu pro rozsah škod na svém majetku. Ukrajinský ministr obrany Reznikov dokonce ohlásil, že Ukrajina bude žádat po skončení války minimálně demilitarizaci evropské části Ruska. Realizace podobného požadavku se dnes samozřejmě může zdát naprostou utopií…

Pokud jde o mezinárodní postavení Ukrajiny, stalo se symbolickým gestem rozhodnutí sedmadvaceti členských zemí Evropské unie udělit status kandidátské země Ukrajině a také Moldově, zatímco Gruzie byla zatím ponechána stranou. Ukrajina tak předběhla díky své výjimečně tragické situaci i některé země ze západní části Balkánu. Už těsně předtím schválil své doporučení v této věci výraznou většinou hlasů Evropský parlament. Ukrajina čekala na toto rozhodnutí od chvíle, kdy v Kyjevě začal v listopadu 2013 známý Euromajdan, plných osm let a sedm měsíců.

O Ukrajině se jednalo na dvou významných mezinárodních setkáních na konci června: na poradě představitelů sedmi nejrozvinutějších světových zemí (G 7) a brzy nato i na vrcholné schůzce zemí NATO. V obou případech získal možnost vystoupit z obrazovky prezident Zelenskyj, který opakoval požadavky na další podporu své země. Je přitom zjevné, že vojenská i finanční podpora Západu pokračuje, byť se aktivita jednotlivých zemí nadále liší.

Západní země neustupují ani od principů sankční politiky vůči Rusku a prodloužena byla i platnost starších sankcí, vyhlášených v r. 2014 po ruské okupaci Krymu. Ukrajina se snaží revanšovat aspoň tím, že zahájila 30. června export své elektrické energie do Evropské unie, zatím konkrétně do Rumunska – chtěla by tím aspoň zčásti pomoci energetické bilanci Evropy, ohrožené ruským plynovým vydíráním.

Mezi nemnoha zeměmi, které ruskou agresi proti Ukrajině podporují, byla od počátku Sýrie, dnes do značné míry ruský protektorát reprezentovaný diktátorem Asádem. Den poté, co syrský režim uznal 29. 6. fiktivní nezávislost Doněcké a Luganské „lidové republiky“, přerušila s ním Ukrajina diplomatické styky.

Z oblasti ukrajinské domácí politiky lze zmínit některá rozhodnutí parlamentu. Ten schválil opatření derusifikačního charakteru, zakázal např. dovoz ruskojazyčných knih. Kromě toho se zabýval budoucí protikorupční strategií a schválil také tzv. Istambulskou konvenci, týkající se genderových otázek. Z dalších opatření zmiňme, že ukrajinská vláda rozhodla o pracovním nasazení oficiálně registrovaných nezaměstnaných. Po soudní linii byl i nadále řešen zákaz činnosti proruských politických stran, který postihl jak parlamentní Opoziční platformu Za život, tak bezvýznamnou a kuriózní stranu Za Rus jedynu, která nesla asi před patnácti lety odpuzující název PPP (Partija politiky Putina – Strana Putinovy politiky)…

Na konec zpráva z jiné sféry. Podnik Ukrpošta, odpovědný za přípravu a produkci poštovních známek, vydal v druhé polovině června známku s dětským obrázkem slavného letounu Mrija, zničeného ruskými vojáky na počátku války na letišti Hostomel u Kyjeva. Ukrajinský sen (mrija) o lepší budoucnosti se tak snad stává dokladem naděje v lepší časy.

(boz)