Když se chystal film „Díky za každé nové ráno“…

Známý film „Díky za každé nové ráno“ měl premiéru dne 3. listopadu 1994. Od té doby patří k nejúspěšnějším českým snímkům polistopadového období. Přípravy jeho natáčení však začaly už o nějakých pět let dřív. Myslím, že za připomínku stojí několik epizod z oné doby, kdy se s filmem začínalo. S velkým časovým odstupem se totiž nyní naplňuje jedna z tehdejších úvah i obav jeho tvůrců.

Někdy v létě r. 1990 ke mně do Archivu hlavního města Prahy přišlo asi pět osob s už dost jasnou představou o podobě budoucího snímku. Zároveň se tito lidé začínali zamýšlet nad finančním zajištěním i popularizací svého záměru. Malá kancelář v barokním paláci na rohu Mariánského náměstí a Husovy ulice se stala místem jednání, do kterého jsem byl zapojen jako tehdejší předseda Sdružení Ukrajinců v ČR. Vše to pro mne bylo zajímavé, ač jsem nakonec při realizaci načrtnutých záměrů neuměl být výraznějším způsobem prospěšný.

Zbyly mi dva dokumenty z podzimu r. 1990, související s počátky příprav filmu. Osvěžují staré vzpomínky a má smysl z nich něco málo uvést či ocitovat. Oba vznikly na podzim r. 1990. Dokládají především, že literární scénář filmu vznikl v létě a na podzim r. 1989, tehdy se však ještě zdálo, že zfilmování námětu nebude možné. Situace se však rychle měnila a stávala se pro tvůrce příznivější. Důležité bylo mimo jiné to, že přednosti scénáře ocenil slavný režisér Jiří Menzel.

A tak se stalo, že scénáristka Halina Pawlowská a režisér Milan Šteindler vyrazili na přelomu září a října 1990 spolu s kameramanem a architektem na „Podkarpatskou Rus“, tedy do Zakarpatské oblasti Ukrajiny, hned poté navštívili také sousední severovýchodní Slovensko. Snažili se v obou případech seznámit s prostředím, reáliemi i místními lidmi. Z jejich cesty vyplynulo rozhodnutí, že pro ukrajinské obrazy filmu by nejlépe vyhovoval prostor Nízkých Beskyd mezi Svidníkem a Bardejovem, problémem však zůstávalo soustředění příslušných motivů v dosažitelném okolí.

Těsně předtím bylo v Praze řešeno obsazení obou hlavních rolí – otce Hakunděka i jeho dcery. Zatímco v případě dcery Olgy se najisto počítalo s Ivanou Chýlkovou, rozhodování o představiteli jejího otce bylo složitější. Nakonec padl los na polského herce Franciszka Pieczku a byla to velmi dobrá volba. Tvůrci filmu si všimli toho, že Pieczka se „v civilním projevu vyjadřuje jinými gesty a jednáním, než by se projevoval český herec, což podporuje jeho obsazení do role Ukrajince. Stručně řečeno – velká postava, velké ruce, velká gesta…“

Právě otec Hakunděk, pravým jménem Vasyl Kločurak – otec scénáristky narozený na Podkarpatsku – měl být a také se stal hlavním nositelem ukrajinské a zároveň emigrantské roviny filmu. Tvůrci filmu vnímali jasně význam hakunděkovské motivické linie, dokládající a ilustrující „problém posunu faktické i duchovní emigrace směrem od východu na západ“, tedy svérázný projev ukrajinské otázky. Onen posun emigračních trendů byl však ve filmu předveden také jako problém český. Objevuje se zde totiž motiv emigrace Oliny vrstevnice z normalizačního Československa dále na západ, do Švýcarska.

Obsáhlý business plán filmu z listopadu 1990 poukazoval kromě jiného právě na nosnost ukrajinského tématu, hrajícího ve filmu důležitou roli. Dokument o tom říká: „V souvislosti s geopolitickým vývojem v SSSR lze očekávat právě rozhodující roli Ukrajiny v odstředivých tendencích, které s velkou mírou pravděpodobnosti povedou k rozpadu nebo konfederačnímu uspořádání tohoto největšího a nejproblematičtějšího státního útvaru světa.“

Dále se zde říká: „Ponecháme-li stranou možné důsledky pro Ukrajinu a jejich 55 milionů obyvatel a stejně tak pro těsný a komplikovaný prostor střední Evropy, lze předvídat vzrůst zájmu o ukrajinskou otázku, probuzenou /!/ před několika lety černobylskou tragédií. Právě na vlně rostoucího zájmu o Ukrajinu počítáme, obchodně řečeno, s uplatněním filmu, který by měl být zajímavý zejména pro televizní publikum v západní Evropě.“

Tato dlouhá citace dokládá, že ukrajinský moment ve stavu z doby, kdy se přiblížil rozpad SSSR, hrál v uvažování o uplatnění filmu opravdu důležitou roli. Byl tu však ještě moment, který použité dva dokumenty nezachytily, ale na jehož uplatnění v rozhovorech s tvůrci filmu si vzpomínám. Týkal se možnosti velkých migračních posunů z Ukrajiny (a možná nejen odtud) v blížící se době, tedy na počátku poslední dekády dvacátého století. Spouštěčem takového pohybu mohly být důvody hospodářské i politické, tvůrci filmu však uvažovali přímo o možnosti pohybu milionů lidí z Východu na Západ.

Rozpočet filmu byl na podzim r. 1990 odhadován na osm milionů korun, ač si tvůrci uvědomovali „nejistoty příštího roku“ – podrobněji řešil tyto otázky právě business plán. Stalo se to za situace, kdy se zhroutil starší systém státního filmu a byl teprve připravován nový zákon o kinematografii. Zájem o financování uvažovaného filmu projevily firmy PM Eurotrade a Hall World International, hledaly se však i další způsoby cesty k získání potřebných finančních prostředků.

Jak uvádí dokument, „s ohledem na tematické a národnostní zaměření filmu a humanistickou hodnotu jeho výpovědi byla uskutečněna jednání s představiteli společenské organizace Sdružení Ukrajinců v ČR“. Zprvu se zdálo, že tato jednání byla úspěšná – vedla k předběžné dohodě o „rychlém vytvoření nadace /…/ pro získávání prostředků z ukrajinských diaspor západních zemí“. Sdružení Ukrajinců se mělo výhledově podílet na činnosti konsorcia zajišťujícího provedení výroby a prodej filmu. Mělo mimo jiné zajistit potřebnou propagační činnost v zahraničí, rozuměj mezi Ukrajinci na Západě.

Pokus zainteresovat námětem ukrajinskou diasporu v západní Evropě skončil však neúspěchem. Pamatuji se, že jsme se ze Sdružení Ukrajinců obraceli na podobnou organizaci ve Velké Británii, odpověď jsme však nedostali. Už proto se Sdružení nestalo spoluúčastníkem výše uvedeného konsorcia, které mělo být vytvořeno do konce r. 1990. Od počátku ledna roku následujícího se už mělo začít natáčet.

Tato etapa vývoje filmu nás zde však už nezajímá a nemám k ní ani doklady. Chtěl jsem zde jen naznačit, že ukrajinská problematika byla už v první fázi vzniku filmu „Díky za každé nové ráno“ nepominutelným prvkem. Výrazně to prokázal hotový film, předvedený českým divákům s jistým zpožděním, až čtyři roky po popsaných událostech. Jeho poselství bylo diváky pochopeno jistě různým způsobem nebo pochopeno nebylo – vybavuje se mi vůbec ne nadšená reakce tehdejšího ukrajinského velvyslance, který byl premiéře přítomen. Téma bylo ovšem natolik česko-ukrajinské, že nemohlo být v západní Evropě ani v ukrajinském prostředí jasně pochopeno.

Podstatné je to, že očekávaná velká migrační vlna se po dílčích preludiích z minulých tří desetiletí právě teď dostavila, a to v ještě výraznější podobě a rozsahu, než jsme si dokázali v r. 1990 představit. V posledních třech týdnech ukrajinská vlna doslova zaplavila nejen Česko a střední Evropu, ale prakticky téměř celý náš kontinent. Navíc se nelze zbavit ani dojmu, že slova z názvu filmu – „díky za každé nové ráno“ – nabyla v souvislosti se současným děním nového, značně specifického obsahu…

(boz)