Z hlubin dávnověku XXVI: Gótská společnost – vojevůdci a králové

Třetí dvojice předků, které bůh Heimdall navštívil, byli Otec a Matka, představující horní společenskou vrstvu. Narozený chlapec dostal jméno Jarl, což je ekvivalent anglického earl, vyšší šlechtic: „Vyrůstal Jarl / v jasné síni, / oštěpem vrhal, / ohýbal luk, / ostřil šípy, /cvičil psy v štvaní, / na koni jezdil, / kryl se štítem, /mával mečem, / útoky mařil, / závodil v plavání, /zápasil v boji…/ Uchopil štít, / napřáhl oštěp, / koni dal ostruhy, / ohnal se mečem, / zdvih prudký boj, / pobil nepřátele / a přisvojil si / přečetné kraje. / Sám osmnáct / spravoval dvorců, / štědrý byl ke všem, / rozdával šperky, / meče a prsteny, / plavné koně, / nešetřil sponami / ni zlatými náramky.“

Tyto verše nám stručně shrnují kariéru náčelníka vojenské družiny: od mládí trénink v bojovém umění, pak kořistné výpravy, podrobení selských vesnic, od nichž vybíral tribut či „poplatek za ochranu“, a zajištění soustavného přísunu luxusních předmětů, jimiž odměňoval věrnost svých družiníků – což si vynucovalo další a další loupežné výpravy, nejlépe na římské území. Statečnost v boji a štědrost při rozdávání darů byly nezbytnou podmínkou k tomu, aby si náčelník udržel svou družinu – jinak totiž hrozilo, že muži přejdou k někomu, kdo platil lépe. Naopak, když se o něm rozneslo, že dokáže svým mužům zajistit maximální zisk při minimálních ztrátách na životech, hrnuli se k němu ambiciózní mládenci z širokého okolí. Vydržování velké družiny si ale vynutilo podrobení dalších vesnic, případně založení nových osad obhospodařovaných otroky. Dalším možným zdrojem příjmů z římské strany bylo výkupné za válečné zajatce. Nebo se mohl s celou družinou dát do římských služeb, a tak zajistit sobě i svým mužům spolehlivější stálý příjem a „výroční dary“.

Nakolik však tento náčelník své lidi skutečně ovládal? Ponechme teď stranou platící sedláky, kteří asi neměli moc na vybranou, i když ze skandinávského i gótského prostředí máme literární doklady o tom, že občas na nařízení svého náčelníka zvysoka kašlali. Mluvme o jeho bojovnících. Individuální loupežné výpravy byly soukromou záležitostí. O vyhlášení kmenové války rozhodovali stařešinové na sněmu, sněm také volil vůdce vojska. Po dobu války měl vojevůdce moc nad životem a smrtí svých mužů, ale očekávalo se od něj, že po uzavření míru se své moci vzdá. Přetrvávající monarchické sklony vojevůdců považovali stařešinové za nepřípustné zasahování do svých práv a tvrdě se bránili. Mimořádně charismatičtí jedinci jako Arminius nebo Marobud dokázali v případě ohrožení shromáždit celé kmenové svazy, ale tyto první protostátní útvary měly jen jepičí trvání. Krále Marobuda jeho krajané po deseti letech svrhli a musel žádat o azyl v Římské říši. Jeho současník Cherusk Arminius se nedostal ani tak daleko: byl to sice slovutný hrdina z bitvy v Teutoburském lese a bojovník za nezávislost Germánie, ale když se potom začal chovat jako samovládce, zavraždili ho jeho vlastní příbuzní.

Tacitus nás informuje o obecném zvyku mezi Germány, že totiž na sněmu volili „krále podle původu a vojevůdce podle schopností“. S vojevůdci jsme se právě seznámili; kdo ale byli oni „králové“? Šlo o prastarou instituci zakotvenou v dávných kultech plodnosti, o takzvané „sakrální krále“, kteří neměli prakticky žádný vliv politický, ale jejich funkce byla náboženská a soudní. Byli voleni vždycky z jednoho rodu, který zpravidla odvozoval svůj původ od kmenového boha, a při náboženských slavnostech se stávali jeho vtělením. V této roli slavili mystický sňatek se Zemí a symbolicky ji oplodňovali. Jejich funkcí bylo zajistit zemi prosperitu a mír. Z titulu svého „dědičného charismatu“ měli schopnosti věštecké, léčitelské („vkládání rukou“) a vzhledem ke své „božské moudrosti“ představovali také nejvyšší soudní instanci. Gótové už sakrální krále v původním smyslu neměli, posunuli se ve vývoji dále. Jordanes nás informuje, že zatímco východním Gótům vládnou „králové“, u západních byli nejvyšší autoritou „soudci“ (thiudans), kteří stáli nad vojenskými králi („iudex regum“, soudce králů).  Stejně jako sakrální král byl tento „soudce“ reprezentantem své země při zahraničních vyjednáváních a také nejvyšší soudní instancí. Nebyl však posvátnou osobou, i když některé zákazy, vycházející z dřívějších tabu, pro něj platily i nadále.

Thiudans v čase nebezpečí svolával celý (západo)gótský lid (gutthiuda) a jeho rozkazy platily pro všechny kmeny; mohl jít i do války, ale jen na svém území, tedy v rámci války obranné. Hranice kmenového teritoria překročit nesměl, a tak, pokud hodlal útočit za hranicemi, musel místo sebe postavit do čela vojska vojevůdce. Zajímavá je paralela s Kosmovým podáním lucké války: čteme-li totiž pozorně, dozvíme se, že již nějakou dobu před závěrečnou epickou bitvou lucký kníže Vlastislav opakovaně vpadal na území Čechů a sváděl tam kruté boje. Kdo vedl české šiky v těchto bitvách, není řečeno. Teprve při závěrečném protiútoku nastupuje do čela vojska místo knížete Neklana hrdinný Tyr (Čestmíra z něj udělali až obrozenci, kterým vadilo jméno germánského boha války). Kosmas znal až velmi pozdní podobu pověsti, a tak připisuje tento fakt Neklanově zbabělosti. Ale co když to bylo jinak? Kosmas líčí, jak Čechové přišli z jedné strany bojiště a Lučané z druhé. Bylo to na hranici? Po zmasakrování luckého vojska Čechové ihned postupovali dále do lucké země, plenili tam a zajali Vlastislavova synka – tedy šlo o přeshraniční vpád. Co když Neklanovi v účasti v bitvě bránilo tabu sakrálního krále, podobně jako gótskému thiudansovi? Viděli jsme už, kolik společných slov Gótové sdíleli s Praslovany. Kolik mohli sdílet společných idejí?

V praxi však nebyla funkce vojevůdce a sakrálního krále striktně oddělená. Vojevůdci byli často voleni z rodů, jejichž příslušníci se už proslavili vojenskými úspěchy: tato „fortuna belli“ byla nepochybným projevem božské přízně a obdobou „dědičného charismatu“ sakrálních králů. Jen místo boha plodnosti a míru (např. Freye) nastoupil bůh válečný: Odin nebo Gaut. Zachovaly se rodokmeny osmi dynastií anglosaských králů; z nich sedm začíná Wodenem/Odinem. Ostrogótští králové z dynastie Amalovců odvozovali svůj původ od Gauta. Kromě toho i válka sama byla, zejména ve starších dobách, brána jako náboženský úkon. V rámci příprav se konal obřad, při kterém byla nepřátelská armáda zasvěcena Odinovi, po vítězné bitvě byli zajatci hromadně obětováni tomuto Pánu oprátky a jejich zbraně utopeny v posvátné bažině. Postupně funkce vojenského a sakrálního krále zcela splynula. V závěrečných slokách Písně o Rígovi se objevuje nejmladší Jarlův syn Král, obdařený neobyčejnými schopnostmi: „Měl znalost run, / run života / a run věku, / doved též chránit / oddané muže, / otupit ostří, / utišit moře. / Znal hlasy ptáků, / znal plameny mírnit, / krotit vlny, / starosti klidnit; / moc a sílu měl / osmi mužů.“ 

Křesťanství tuto koncepci převzalo a posílilo tím, že král, takto nejvyšší velitel vojska, byl pomazán a korunován církevním hodnostářem a vládl pak „z Boží vůle“. Prvky pohanského sakrálního království ale dlouho přetrvávaly v lidové víře. Francouzští a angličtí králové léčili tuberkulózu mízních uzlin dotekem ruky. Osoba krále byla pro běžného smrtelníka posvátná až do roku 1649, kdy Angličané usekli hlavu Karlovi I. Připomeňme novodobou popularitu knih „Svatá krev a svatý grál“ a „Šifra mistra Leonarda“ hlásajících konspirační teorii, že zakladatelem údajně dodnes trvajícího rodu Merovejců je syn Ježíše Krista.  A v legendách o svatém Grálu je pevně zakotven postulát, že „osud krále je osudem země“ a pokud král chřadne, pak pustne i celé království. Kdo viděl slavný Boormanův film Excalibur, ten si vzpomene. 

Tím se dostáváme ke stinné stránce sakrálního prvku germánského království: jestliže král ovládal plodnost a prosperitu, byl za ni také zodpovědný. Když přišla neúroda, povodně, sucha, epidemie, mohl za to on. A musel být odstraněn, často zabit. Bájného švédského krále Domaldiho proklela jeho macecha, takže jeho vládu doprovázela neúroda a nouze. První rok obětovali Švédové býky, ale neúroda trvala dál. Další rok obětovali lidi, ale hladomor byl ještě horší. Třetím rokem se sněm všech Švédů v Uppsale usnesl, že na vině je královo prokletí a že musí být obětován on. Skropili tedy sochy bohů jeho krví a dobré roky se vrátily.

Ze severských bájí známe příběhy hned několika vojenských králů, kteří byli v zájmu odvrácení hrozící katastrofy obětováni Odinovi. Oběť byla oběšena a vzápětí prokláta kopím, s odkazem na mystickou pasáž ve Výrocích Vysokého, který šamanským sebetrýzněním dosáhl tajemství run: „Vím, že jsem visel / ve větrném stromu / devět dlouhých nocí, / oštěpem proklát / v oběť Odinovi, / sám sobě samému, / na onom stromě, / o němž nikdo neví, / ze kterých kořenů roste“ (míněn světový strom Yggdrasil). V rašeliništi u dánského Tollundu byla nalezena mumie muže s jemnými rysy a pěstěnýma rukama, které evidentně nikdy nepracovaly. Kolem krku měl ještě pevně utaženou oprátku, přesto se v jeho tváři zračil odevzdaný klid. Vědci se shodují, že šlo o rituální oběť vznešeného muže. Smrt ostrogótského krále Ermanaricha je poněkud nejasná; poté, co byla jeho říše vyvrácena Huny, byl podle jedné verze zavražděn, podle druhé prý sám zvolil smrt. Vědci se domnívají že mohl být také obětován. O norském králi Víkarovi se praví toto: Víkarovy lodi zadrželo bezvětří v přístavu a řadu dní nemohly vyplout. Bojovníci se usnesli, že Odin, mimo jiné také vládce větru, vyžaduje oběť, a los padl na samotného Víkara. Víkarovi se to ovšem nelíbilo, proto jeho rádce Starkad navrhl, jak Odina obelstít: jako oprátka mělo sloužit slabé telecí střívko a místo kopím měl Starkad píchnout krále stonkem rákosu. Nikdo ovšem netušil, že tento nápad vnukl Starkadovi sám Odin. A tak, když došlo k činu, střívko se náhle změnilo v pevnou konopnou oprátku a rákosový stonek ve Starkadových rukou v ostré kopí, které probodlo královo srdce. S Odinem si zkrátka nikdo zahrávat nebude.

Inu, být v těch dobách králem nebylo vždycky terno. 

< Předchozí | Následující >

Odkazy:

1. Bitva v Teutoburském lese (pro ty, kdo zapomněli, o co šlo). 8:33 min, anglicky, s českými titulky.
2. „Král a země jedno jsou“, scéna z filmu Excalibur. anglicky, bez titulků.

(mas)