Výbušný zlotvor, model 2022

Dnešní titulek mi pomohla vytvořit vzpomínka na název knížky Jaromíra Johna, kterou jsem v době vydání (vyšla posmrtně, v roce 1983) ani později nepřečetl. Její název mne však zaujal a utkvěl v mysli. Dovolil jsem si proto od českého spisovatele název vypůjčit.

Musím se obdivovat pěknému substantivnímu novotvaru, který se Johnovi – nikoli jen v tomto případě – vyvedl. Jím vytvořeného „zlotvora“ neuvádí ani Spisovný slovník jazyka českého z počátku 70. let minulého století. Najdeme v něm přitom pěknou sbírku slov podobných. Kromě celkem známého zlosyna a zloducha také zloboha, ale dokonce i zlostrůjce, hledáme-li označení pro všechny ty, kdo se dostali do tvořivé spolupráce se zlem.

John ovšem označil ve své próze za zlotvora automobil své doby, tedy technický vynález, jemuž je těžké a marné něco vyčítat. Jde přece o vynález nikoli samovolně vzniklý, ale vynalezený lidským rozumem a dotvořený lidskýma rukama. Spisovatelův termín se však po uplynutí mnoha desetiletí evidentně domáhá širší platnosti a nabývá nových významů. Fenomén zlotvora vystoupil z technické sféry a ve svém nejnovějším modelu na sebe vzal čistě lidskou podobu. Tím vůbec netvrdím, že by se humanizoval – takové slovo není v tomto případě vůbec namístě.

Putin s Hitlerem
Učenlivý žáček

Teď už buďme ale konkrétní. Jednoznačným zlotvorem našich dob se stal – od 21. února tohoto roku je to jednoznačné – současný ruský prezident. Ten svými aktivitami „obdarovává“ svět, a to stále důkladněji, už více než dvacet let a zjevně mu na to ještě nějaký ten rok zbývá. Dvacet jich už sice naštěstí asi nebude, ale i tak ještě stačí onen výlupek své silně rozvinuté zlotvorství uplatnit, a to v dostatečně odpudivém či přímo děsivém rozsahu.

Problém však zdaleka netkví jen ve Vladimíru Putinovi. Jeho nejnovější krok, dočasně „legalizující“ okupaci jihovýchodní části Ukrajiny, schválili zcela jednomyslně všichni poslanci ruského parlamentu – putinovci, komunisté, nacionalisté i ostatní. Prostě kdokoli, kdo byl zvolen či spíše „zvolen“ do ruského parlamentu. Mimochodem, jeho vznešený název „duma“ nemá s dumáním, tedy rozmýšlením a uvažováním, opravdu nic společného. Jde jen o ubohý hlasovací stroj, tak typický pro totalitní režimy, to však příslušné „představitele lidu“ ani trochu neomlouvá. Každé další volby složení tohoto sboru nepatrně obmění – vždyť občas některý poslanec přece jen umře – ale jinak je to stále stejně tupá a poslušná instituce.

Poslanci ruského parlamentu jsou tedy nepochybně kolektivním spolupachatelem putinovského zlotvorství a jakousi jeho pohonnou hmotou. Pak je tu ovšem velká část ruské veřejnosti – netroufám si tvrdit, že jde opravdu o většinu, byť by tomu měl způsob hlasování dumy nasvědčovat. Tedy zas jednou tu máme „lid“, na který se všechny totality tak vehementně odvolávají do doby, než sejdou ze světa. Lid, který si hraje na „jubermenše“ (řečeno pa rúski), ale je pouhým „ljumpennaródom“ (zase po rúski).

Nejsem sice řidičem, ale troufám si říci, jsme-li už jednou u jazyka automobilismu, že tato část Rusů, propadlá velmocenským snům či zastrašená režimem (nebo postižená obojím) představuje fenomén olejů a mazadel, které zlotvor potřebuje. Vše je tedy připraveno a stroj opatřený patřičně výbušným motorem se může vydat na nezbytnou „mírovou misi“, do kterékoli, zatím jen sousední země.

Slyšíme o tom, že části ruské veřejnosti se tohle všechno nelíbí a že tu a tam se značným rizikem proti zlotvorovi protestuje. Ten ovšem nemilosrdně přejede a odstraní z cesty tyto nespolehlivé spoluobčany, bude-li to opravdu nutné.

Celkový obrázek je tedy smutný a zdánlivě beznadějný. Popsané rozložení sil v „mátušce Rusi“ dává totiž zlotvorovi možnost realizovat jeho vrcholný životní plán – v této chvíli souvisí s Ukrajinou a jejím maximálně velkým ponížením a potupením. To je Putinova fixní idea a případný úspěch by znamenal vrchol jeho životních snah. To by mu umožnilo „vstup do dějin“ vynucený za jakoukoli cenu. Čím více bude domnělé vítězství stát, tím bude slavnější. Vždyť zlotvor může třeba ohlásit novou, teď ještě Větší Velkou vlasteneckou válku a kdo mu v tom zabrání?

Že by opravdu nikdo? Je určitě obdivuhodné, že se Ukrajinci hrozivě působící a teprve začínající jízdě zlotvoru hodlají bránit. Výsledek je v širší časové perspektivě pro Putina nejistý. Vypadá to, že by chtěl být dědicem pochybné slávy ruských carů, ale je třeba doufat, že historie ho postaví na podstatně méně slavné místo. Zlotvor sice způsobí ještě mnoho zla, ale stane se nakonec jen cárkem. Vítr historie – a to není žádný stříbrný vítr – jej odfoukne, kam náleží.

Ale co pak Rusové?

(boz)

Rubriky