Z hlubin dávnověku (XXV): Gótská společnost – sedláci a vojáci
Devět měsíců poté, co bůh Heimdall navštívil Děda a Bábu, narodil se Bábě statný červenolící chlapec, kterému dala jméno Sedlák (Karl, doslova „Chlap“). Od něho pochází „pracující třída“ germánské společnosti – oni „svobodní mužové“, kteří rozhodovali na sněmech. Ale již Tacitus obviňuje Germány, že svá pole obdělávají jen nedbale a raději se věnují kořistným výpravám, protože si tak za cenu mírné ztráty krve vydělají mnohem více než úmornou dřinou na chudé půdě severního Německa. Sílící militarizace vedla k rostoucímu vlivu vojenských družin na úkor rodových stařešinů a vyústila nakonec do vzniku tzv. vojenských království (Heerkönigtümer).
Píseň o Rígovi v dalších verších popisuje život Sedláka: „Pěkně rostl, prospíval dobře/ býky krotil,/ hotovil pluhy,/ domy stavěl/ a stodoly s došky,/ robil vozy/ a oral rádlem.“ Skanzen „Wióska Gotów“ v polském Hrubieszowě (naleziště masłomęczské kultury) zobrazuje každodenní život gótských vesničanů. Na úrodnějších půdách lesostepní zóny jihovýchodního Polska a Ukrajiny se už nemuseli tak často stěhovat, a tak jednoduché a nedbale stavěné polozemnice nahradily solidní roubené chalupy obdélníkového tvaru. Vchod byl obvykle uprostřed dlouhé strany obdélníku, na jedné straně od vchodu bydleli lidé, na druhé straně byl ustájen dobytek (podobné uspořádání měly i staré české chalupy). Mezi oběma částmi byly zřejmě jen lehké přepážky. Počet ustájených kusů se různil podle bohatství majitele: někde archeologové nalezli jen 3-4 stání, jinde i 15 – 20. Stájový chov dobytka poskytl mrvu ke hnojení pole a díky kontaktu s římským světem se zlepšily i agrotechnické postupy: „Ob rok požatý lán nech bez setby ležeti ladem, / popřej zemdlené půdě, by klidem nabyla síly, / nebo si žlutavou špaldu hleď tam v jiném období zasít, / kdes dřív velký měl hrách, jenž v luskách chřestících zraje, / nebo i drobnou viku, neb suché stonky a křehké / hořkého vlčího bobu – tu houštinu šustící hlasně. / … jenom se nemrz, / když máš tučnou mrvou svůj pozemek pohnojit řádně, / neb když nečistý popel máš na pole vyžilé házet!“ pěje božský Vergilius, který byl nejen slavným básníkem, ale taky zkušeným statkářem.
Vedle chalup se stavěla i různá hospodářská stavení, již zmíněné stodoly a také dílny, neboť taková gótská vesnice byla po řemeslné stránce soběstačná: vyrábělo se tu dřevěné zemědělské nářadí, užitková keramika, skleněné korálky, tkaly a barvily se látky. Samozřejmě nechyběla kovárna a leckde i šperkařská dílna. Jenže, jak se v Masłomęczi ukázalo, gótský šperkař se věnoval i padělání římských denárů – razil je z bronzu a potahoval tenoučkou vrstvou zlata nebo stříbra. Jak archeologové poznali, že jde o padělky? Gótové neuměli číst, a tak latinské nápisy na mincích nahrazovali nazdařbůh sestavenými kombinacemi znaků. Jejich zákazníci na tom nebyli s gramotností o nic lépe, nicméně to ukazuje, že denáry sloužily jako běžné platidlo mezi Góty, nikoli jen k obchodu s Římany. Něco jiného ovšem byly císařské zlaté aurei: vlastnictví takové mince bylo záležitostí prestiže, ukazovalo, že majitel zastával vysoké postavení v císařově blízkosti. Tyto zlaťáky byly proto zapracovávány do šperků a nošeny jako ozdoba.
Každý svobodný gótský muž byl zároveň také válečníkem. Pravidelné loupežné výpravy patřily ke koloritu doby a byly považovány za legitimní způsob přivýdělku. Kromě toho ve společnosti, kde neexistovaly pořádkové síly, musel být muž ustavičně připraven bránit svůj majetek i rodinu. Severská naučná báseň „Výroky Vysokého“ poskytuje vhled do takových poměrů: „Bloud je, kdo myslí, / vyhne-li se boji, / že bude věčně žít.“ „Na volném poli / ani na krok / nepouštěj z ruky zbraň.“ „Pod každým pláštěm / vždycky počítej s pěstí.“ „Přivstat si musí, / kdo po životě pase / a majetku jiného muže“ (to je vikingská verze našeho „ranní ptáče dál doskáče“). Náčelníci, o nichž bude řeč v další kapitole, si vydržovali družiny profesionálních bojovníků, kteří mohli sloužit i jako domobrana chránící vesničany před nájezdy sousedních skupin. Za to jim sedláci „dobrovolně“ odevzdávali část úrody. Tato v podstatě parazitní vrstva však zákonitě mohla tvořit jen menšinu společnosti a k vedení větší války by nestačila.
Proto v takové situaci náčelník povolával do zbraně i sedláky, jak to v pozdějším věku líčí Snorri Sturluson: „Einar Tambarskelfi dal vyřezat válečný šíp, poslal jej na všechny čtyři strany a svolal svobodné muže i nevolníky, aby se dostavili v plné zbroji.“ Jak vypadala taková „plná zbroj“ selského vojáka? Rozhodně jinak, než jak jsou zobrazováni profesionální gótští válečníci na historických obrazech. Byl to řadový pěšák, neměl ani přílbu, ani brnění, jen dřevěný štít a kopí. Meče byly příliš drahé, protože se dovážely z Římské říše. Poměr profesionálů a selských branců se pravděpodobně blížil tomu, který udává Snorri pro situaci v Norsku v 11. stol.: náčelníkova družina čítala maximálně 300 mužů, „velký počet zbrojného lidu“ znamenal 1500 mužů.
Důležitým privilegiem svobodného germánského sedláka bylo právo rozhodovat na sněmech. Sněmy byly různé, od vesnických přes regionální až po „althing“, tedy celonárodní (rozuměj celokmenové) shromáždění. Sněmy, hlavně ty menší, se svolávaly podle potřeby, podle Tacita za úplňku nebo za novoluní, althing na Islandu se scházel jedenkrát do roka. V mezidobích, kdy sněm nezasedal, řešili menší záležitosti stařešinové nebo muži, kteří se v komunitě těšili velké autoritě pro svoji moudrost, svůj původ nebo své bohatství. Římští autoři jim říkají principes a byli to „první mezi rovnými“. Sněm rozhodoval jen o vážných otázkách, i v tom případě však záležitost projednali nejprve principes a sněmu potom předkládali až hotové usnesení ke schválení nebo zamítnutí. Souhlas dávali mužové najevo tím, že tloukli kopími o štíty, nesouhlas projevovali hlučením. O nějakém počítání hlasů nemohlo být řeči, vyhráli ti, kdo dělali větší rámus. Sněm dále sloužil k řešení soudních sporů, na které nestačili stařešinové. Soudilo se podle zvykového práva, jehož zákony zpaměti znal a předříkával zákonopravce.
Přesto však častěji než spravedlnost rozhodoval počet ozbrojených příznivců, který se za účastníka soudního řízení postavil. A tady právě byl začátek konce starého rodového zřízení. Náčelníci vojenských družin, oplývající bohatstvím z naloupené kořisti, získávali na svou stranu stále více příznivců, postupně ovládli tradiční sněmy a vliv rodových stařešinů slábl. V tomto stadiu zastihl Góty v 1. století Tacitus, který uvádí, že mají „krále“, kteří vládnou o něco přísněji než u ostatních Germánů. Během migrace do Černomoří význam vojenských družin a jejich náčelníků ještě vzrostl, protože se postupovalo územím, kde neustále hrozily srážky s místním obyvatelstvem. Po kontaktu s Římany to byli právě žoldnéři nebo federáti v římských službách, kteří v gótské společnosti získávali největší prestiž. Vytvářeli vrstvu válečnické elity, základ budoucí šlechty.
Na sedláky se tito bojovníci z povolání dívali spatra a starost o pole považovali za nedůstojnou správného muže. Snorri Sturluson, který patřil k islandské aristokracii, nám takový postoj ilustruje hned v první větě své Ságy o sv. Olafovi, skvící se nechtěným půvabem: „Olaf, syn Haralda Grenského, vyrůstal u svého otčíma Sigurda Svině.“ Přízvisko Svině mělo tehdy jinou konotaci než dnes, vyjadřovalo jen, že se dotyčný rád ryje v zemi. O několik kapitol dále to Snorri blíže rozvádí: „O povaze krále Sigurda se vypráví, že to byl člověk velmi podnikavý a dovedl znamenitě hospodařit jak s dobytkem, tak s ostatním majetkem a sám vedl hospodářství. Vynikal moudrostí nad všechny, kteří tehdy žili v Norsku, a měl značný movitý majetek. Sám miloval pokoj a každého nechával na pokoji.“
No, to se v jeho době nenosilo a neocenila to ani jeho manželka Ásta. Když se synáček Olaf vrátil domů po sedmi letech vikingských výprav, „král Sigurd byl právě na poli, když k němu přišli poslové a sdělili mu tuto zprávu. Měl kolem sebe mnoho lidí, někteří žali obilí, jiní je vázali, někteří je sváželi domů do stodol nebo je skládali do stohů. Král ještě s dvěma muži byl brzo na poli, brzo tam, kde se obilí skládalo. Poslové oslovili krále Sigurda a pravili: „Ásta ti posílá vzkaz, že jí na tom velmi záleží, aby sis vedl po způsobu velkých lidí, a prosí tě, abys hleděl podobat se svým počínáním spíše rodu Haralda Krásnovlasého než Hranimu, svému strýci po matce, nebo jarlovi Nereidovi Starému, i když to byli chytří muži.“
Tak se v příští kapitole podíváme na ty „způsoby velkých lidí“
Odkazy:
(mas)
- Pro psaní komentářů se přihlaste