Jak Češi poznávali a osvojovali si Volyň (6)

Rok 1876 se do českých dějin zapsal také smrtí Otce národa – historika i politického vůdce Františka Palackého. Shodou okolností vyšla v tu dobu v Praze brožurka, která nabízela praktickou pomoc českým vystěhovalcům. Konkrétně se jednalo o ty, kteří směřovali do jihozápadní části Ruské říše – do tří jejích gubernií, které se dnes nacházejí v západní části Ukrajiny.

Přívoz na Volyni
Přívoz na Volyni - pohlednice z roku 1910

V tu dobu neuplynulo ještě ani deset let od počátku českého vystěhovalectví do této části Evropy, kterému se věnujeme v tomto na čas přerušeném cyklu. V zatím posledním pokračování byl představen jeden z propagátorů českého vystěhovalectví „na Rus“, resp. na Ukrajinu, František Doubrava. Jeho rozsahem nevelká, instruktážní publikace „Český vystěhovalec na Rus“ se snažila odradit Čechy od přesídlování do Ameriky a doporučovala zájemcům jako cíl západní část carské říše. V lecčem jim nabízela radu i pomoc. Autor chtěl, jak říká, zabránit stavu, kdy kolonisté „přijdou jeden za druhým na Rus do té neb oné krajiny jako téměř ztracené ovce.“

Doubrava přesídlil z Čech do carského Ruska natrvalo v r. 1875, kdy mu bylo už více než padesát let. Nejspíš si odjezdem do carské říše existenčně polepšil – jeho snaha prakticky podpořit vystěhovalectví do carské říše byla pro tamní vládní kruhy vítaná. Navíc autor zdůrazňoval velkou budoucnost Ruska a osmdesátimiliónového „rusko-slovanského národa“ a vyzdvihoval tehdejšího cara Alexandra II. coby lidumilného a pokrokumilovného panovníka.

Doubrava ve své knížce prozrazuje, že navštívil západní a jihozápadní část carského impéria cestou z Moskvy domů – asi se vypravil na vánoce do Čech. Poté se v lednu 1876 vracel přes volyňské území zase zpět. Při obou příležitostech se snažil poznat poměry českých vystěhovalců. V té době už nepochybně pomýšlel na napsání publikace, kde by podal o volyňských Češích zprávu.

Předmluvu ke knížce datoval v „Michli na Rusi“, kde žil jeden z jeho příbuzných, 24. dubna 1876. Zmíněná obec, jejíž název připomíná jednu z pražských čtvrtí, se jmenuje v ukrajinštině Mychlja a nachází se u Izjaslavi v okresu Šepetivka (Chmelnycká oblast). Palác a hospodářství zde vlastnil slavný šlechtický rod Sanguszků, se kterým se v tomto seriálu setkáme příště.

Nevíme, jak dlouhý čas strávil Doubrava zkoumáním tří gubernií, o kterých ve své knížce píše a pro které užívá sjednocujícího názvu Západní Rus, ač se většina jeho údajů týká Volyně. Určitě pobyl i v Kyjevě, ale zastavil se hlavně v centru Volyňské gubernie, městě Žytomyru, pro které užívá tvaru Žitoměř. Setkal se zde s různými státními úředníky a měl možnost nahlížet do úředních spisů, ale zkoumal také ceny zboží na trzích. Příslušné údaje jsou z r. 1875, který byl podle Doubravova udání neúrodný, zvláště na píci.

Autor pečlivě zaznamenal průměrné ceny čtyř druhů obilí i masa a dvaceti jiných artiklů – především potravin, ale také dříví nebo husího peří. Přináší údaje o mzdách, ceně za orání, volský potah, koňské spřežení i za zednické práce. Uvádí také ceny železničních jízdenek od rakousko-ruské hranice do třinácti stanic Volyňské a osmi stanic Kyjevské gubernie. Zajímavý je údaj, že jel z Žytomyru směrem na jih do Berdyčeva na saních vezených třemi páry koní (tedy známou trojkou) tři hodiny – vzdálenost obou měst činí zhruba 40 kilometrů.

Doubrava-Český vystěhovalecMnoho času strávil Doubrava v menších lokalitách s velkostatkáři, např. s knížetem Sanguszkem, ale i s méně věhlasnými osobami. Navštívil však také řadu obcí založených českými i německými kolonisty a navázal kontakt s jejich obyvateli. Poznal mezi nimi i své někdejší žáky a dále příbuzné z vlastního rodiště, Lochovic na Berounsku. Zůstal ovšem skoupý na místní podrobnosti a uvádí jen několik konkrétně lokalizovaných příběhů či jménem neuvedených osob od Žytomyru, z okolí města Ostroh či z velké české obce Teremno (zmínil se o tamním sládkovi).

Podstatnější je to, jak viděl autor Volyň jako celek. Upozornil např. na to, že Volyň je o čtvrtinu větší než České království, obyvatel zde však žije ve srovnání s Čechami jen třetina. Počet vystěhovalců, kteří sem přesídlili, udává na 100 000 osob: většinu z nich však netvořili Češi, ale Němci, kteří se sem začali stěhovat dřív. Poloha všech tří gubernií, o kterých psal, i tamní podnebí mu připadaly podobné českým poměrům, volyňský kraj však charakterizoval jako rovinatější („skalnatá površí a vysoké stráně pořídku viděti jest“). Při charakterizování typů půd uvedl, že podobné jsou zčásti v Čechách v poříčí Labe. Na jiném místě, když mluví o skvělých podmínkách pro pěstování chmele, uvádí zase, že povětrnost a teplota se rovnají podmínkám u Mělníka a Žatce.

Jaká byla míra zájmu Doubravy o hlavní složku obyvatelstva Volyně, tedy o místní Ukrajince? Tento termín samozřejmě nezná – mluví obecně o pobratimském národu slovanském, jehož řeči čeští osadníci v krátké době porozumí. Jednou se zmiňuje o Malorusech a Bělorusech a o tom, že lid mluví a píše rusky (malorusky) a polsky. Více se čtenář o těchto věcech nedověděl, mohl si však přečíst charakteristiku místního lidu: je silný, otužilý, zdravý a schopný nejtěžší práce, ale pracuje jen, když musí, a trpí nedostatkem dobré vůle a vytrvalosti.

O ukrajinské lidové duchovní či hmotné kultuře neříká Doubrava nic, zaměřuje svou pozornost spíše na zaostalou podobu zemědělského hospodaření. Půda se zde obdělává, jak Doubrava říká, „téměř prvopočátečním způsobem orby“. Omlouvá tuto okolnost dlouho trvajícím nevolnictvím a srovnává stav zdejších rolníků s poměry těch českých před r. 1848, tedy téměř o třicet let dříve.

Přestože zůstává v Doubravově popisu ukrajinská tvář Volyně značně zastřená, přece jen se v jeho textu setkáváme několikrát s adjektivem „ukrajinský“, ovšem v překvapivé souvislosti. Když autor popisuje dobytek chovaný v místech, která navštívil, mluví např. o koních poltavských, voroněžských a ukrajinských a totéž adjektivum používá pro označení jednoho plemene volů, neméně důležitých v tehdejším hospodářství. Domácí obyvatelstvo podle jeho názoru pokročí, až skončí společné vlastnictví půdy a společná vázanost k berním poplatkům.

Zajímavé je časté poukazování Doubravy na volyňské Němce a jejich úspěšnost. Čteme v jeho knížce, že do ruské říše přišlo před r. 1866 půl milionu Němců, z toho asi 40 000 na Volyň – Čechů zde bylo v době kolem r. 1875 něco přes 14 000, tedy zhruba třetina. Doubrava vyzvedává větší soudržnost německých osad, roli tamních německých farářů i množství instruktážní literatury, kterou mají němečtí vystěhovalci už příjezdem do ciziny k dispozici.

Srovnání úsilí obou národů na Volyni vykládá Doubrava v lecčem nikoli ve prospěch Čechů – „kolonie české až dosud méně se zdařily“ a „některé české osady, ač nemnohé, jsou nepořádné“. Doubrava také zmínil případy uvěznění některých českých kolonistů v Žytomyru a nezatajil stížnost jednoho ruského úředníka na to, že s Čechy jsou nemalé starosti. Na některých místech však naopak přelaďuje na optimistickou notu a naznačuje skvělou perspektivu dalšího českého osazování, vždyť ony tři popisované gubernie (včetně volyňské) se v nejbližších desetiletích stanou zlatým dnem…

Uveďme na závěr ještě některé Doubravovy údaje a rady, týkající se přesidlování na Volyň. Za jeho časů bylo možno dostat se do středu Volyňské gubernie vlakem za pouhých 36 hodin a za částku 30 zlatých. Před přesídlením se doporučovalo uskutečnit průzkumnou cestu a ověřit poměry na místě. Doubrava přitom varuje před koupí příliš velkých pozemků, aby zbylo dost peněz na potřebné příslušenství.

Vyměnit peníze za ruble je třeba už v Praze, nikoli na hranici či za ní. Lístek je vhodné koupit do pohraniční stanice Brody, odtud další na první stanici v Rusku (Radzvyliv), kde zaúřaduje ruská celní kontrola a kde se koupí lístek „na stanici, kde slezeš“. Doporučuje se vzít s sebou jídlo na dva nebo tři dny, protože na stanicích je draho. S sebou do vagonu se hodí vzít jen to nejnutnější a zbytek věcí poslat zvlášť. A samozřejmě, „kdo se chceš dokonale obezříti, vezmi si mapu Západního Ruska, dle níž vše dobře poznáš.“

Přesídlit je nejlepší v létě, samozřejmě s nezbytnými papíry (průvodní list čili pas, vysvědčení zachovalosti a domovní list). Hned po příjezdu je dobré sehnat si spolehlivého advokáta a zároveň rychle a organizovaně zařídit všechny nezbytné práce ještě před zimou. Kolonista se musí vyhnout „pomoci“ pochybných zprostředkovatelů, kteří se hemží po železničních stanicích. Často se jednalo o Čechy, kteří nebyli na Volyni úspěšní a rozhodli se živit takto.

Doubrava dále doporučuje zjednat si po příjezdu dva místní ruské koníky i s vozíkem, později pak jeden nebo dva silnější páry ukrajinských nebo poltavských koní. Pro ně je třeba co nejdříve vystavět chlévy, radši dříve než vlastní více méně definitivní obydlí. Ze všeho nejvíce ale Doubrava upozorňuje, že nejlepším způsobem usazení je založení společné české osady a snažit se v cizině překonávat překážky společně. Takováto nově vzniklá česká osada si však má s sebou přivézt vlastního kováře a koláře.

Jak vidíme, napsal Doubrava příručku, která se snažila myslet opravdu na vše. V mnohém zasluhuje srovnání s časově předcházejícím popisem návštěvy na Volyni od učitele Karla Kádnera. Do rozšiřování Doubravova spisku, který vyšel v červenci 1876, se zapojil i lidový deník Posel z Prahy, kam autor posílal i své kratší texty. V tomto listu bylo možno občas si přečíst i individuální nebo kolektivní dopisy, zasílané redakci přímo z některé české vesnice. Popisují se v nich aktuální události a nálady volyňských Čechů z doby nepříliš vzdálené jejich přesídlení na Ukrajinu.

(boz)

Rubriky