Návraty do roku 1991 (7). Český postoj: vítání, váhání nebo obavy

Rok, o kterém jsme tu několikrát psali, byl z hlediska tehdy dokonávajícího Sovětského svazu mezníkem značně důležitým. Pro obyvatele neruských republik moskevské říše byl neméně důležitý než rok 1989 pro lidi z různých zemí střední Evropy. V obou případech se jednalo o jakési „roky za staletí.“ Ty se v dějinách vyskytnou jen výjimečně, ale tím více proměňují nezměnitelným způsobem tvář světa.

Z ukrajinské perspektivy je rok 1991 dodnes vnímán především jako rok zrození ukrajinské nezávislosti a státnosti. Ta se stala i přes svou zjevnou nedokonalost reálnějším fenoménem než v letech 1918–1920: tehdy se zrodila poprvé, ale její tvůrci ji nedokázali ubránit a udržet při životě. Ukrajinská nezávislost z roku 1991 se přes všechny problémy a nedostatky stala realitou rozvíjenou směrem k dnešku, kdy ji začal znovu otevřeně ohrožovat ruský šovinismus a imperialismus.

Tak složitý vývoj jsme si samozřejmě nedokázali koncem roku 1991 představit. Snažil jsem se v předchozích částech cyklu na různých příkladech ukázat, jak nám, českým Ukrajincům, zabraňovala euforie jasněji vidět či přiznat si tehdejší ukrajinské nedostatky, nedokonalosti a bolesti. Jejich množství a hloubka vystupovaly teprve zvolna a neúprosně do popředí a všímala si jich samozřejmě i česká veřejnost.

Reakce Čechů i Slováků na dění mezi Užhorodem, Donbasem a Krymem se vyvíjela jinak. Charakterizovala ji opatrnost a nejistota a nedostatečná znalost ukrajinských reálií. Ta ovlivňovala, jak už jsme naznačili dříve, přístup československého ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, ale nešlo zdaleka jen o něj.

Představitelé někdejšího českého disentu, kteří zaujali vedoucí pozice v řízení Československa na přelomu let 1989 a 1990, neměli téměř žádnou představu nejen o disentu ukrajinském, ale ani o základním směřování a perspektivách této tehdy ještě svazové republiky. Pokud se měla stát tak náhle a nečekaně nezávislým státem a k tomu ještě východním sousedem Československa, vznikla tu náhle velká neznámá.

Když uvažujeme o zmíněných skutečnostech, neudiví nás ani úvahy, které pronesl Václav Havel v rozhlasovém pořadu Hovory v Lánech 27. ledna 1991: „Uvědomme si, co všechno znamená ta velká nestabilita v Sovětském svazu, co všechno signalizují akce v Pobaltí. Uvědomme si, jaké to může mít nejen obecně politické, ale i zcela konkrétní důsledky pro naši zemi. Naše země je nebo může být ohrožena. Může se stát, že náhle nepoteče ropa, takže nebudou jezdit osobní auta, bude ochromena autobusová doprava i petrochemický průmysl a tak dále. Může se stát, že k nám začnou proudit ohromné masy uprchlíků nebo sem začnou pronikat ozbrojené skupiny z Ukrajiny nebo z jiných oblastí Sovětského svazu.“

Hned poté následovaly prezidentovy úvahy o nebezpečné situaci v rozpadající se Jugoslávii i o hrozbě představované iráckým prezidentem Saddámem Husajnem. K tomu přistupovala rostoucí hrozba rozpadu samotného Československa na dva státy. A později, v souvislosti s růstem dezintegračních snah v Sovětském svazu, se připojily obavy z toho, co se stane s obrovským jaderným potenciálem Sovětského svazu a jak to bude se splácením sovětského finančního dluhu a na druhé straně zase s československými exportními možnostmi v této části východní Evropy.

Uvedené palčivé otázky byly spojeny v nemalé míře s osamostatňující se Ukrajinou a přitom nebylo jasné, do jaké míry československým partnerem zůstává Sovětský svaz a do jaké míry se jím navíc nebo místo SSSR stávají republiky, které by se mohly osamostatnit v případě jeho zániku, a bylo třeba řešit průběžně otázku, jak a s kým z tohoto prostoru se domlouvat.

V době neúspěšného srpnového převratu, který měl odstranit Gorbačova, i po něm, když se začala zvýrazňovat pozice exkomunisty Leonida Kravčuka jako hlavního, pro většinu Ukrajinců akceptovatelného představitele snah o samostatnost, začaly narůstat obavy jiného druhu. Ukrajina byla nezřídka prezentována čtenářům jako neokomunistický stát, jehož vznik nemůže nabídnout nic pozitivního. Ve Studentských listech se psalo např. toto:

„Dále uniká pozornosti i ta skutečnost, že většina leaderů o údajnou samostatnost usilujících republik jako by těm ruským z oka vypadla. Svou rudou tvář se zatím úspěšně snaží ukrýt pod nacionalistickou rouškou. Typickým příkladem je bývalý ideolog Komunistické strany Sovětského svazu a současný předseda ukrajinského parlamentu Leonid Kravčuk, žhavý kandidát na funkci ukrajinského prezidenta. Papírovou samostatnost může mít takřka každý, skutečnou však málokdo. Ekonomicky jsou jednotlivé ´svazové´ republiky natolik propojené, že jejich skutečná samostatnost nepřichází prakticky v úvahu. Moskevské centrum má proto všechny trumfy v rukou.“

Všechny tyto dobové názory ovlivňovaly míru pochopení tehdejších událostí a případných sympatií k ukrajinskému dění. Ve Sdružení Ukrajinců jsme však ani tuto skutečnost nedokázali dost dobře pochopit – to až z dnešního hlediska je samozřejmě už srozumitelnější. Nepříliš velká znalost Ukrajiny je fenoménem, který je pro české prostředí charakteristický dodnes, i když rozdíl tehdejší a současné situace je přece jen zřetelný.

Proces směřující k většímu pochopení ukrajinských specifik a problémů byl však dosti pomalý. V roce 1991 jsme neměli dost sil a schopností získat více sympatií pro Ukrajinu. Rozsáhlá nabídka tehdejšího denního i ostatního tisku ostatně ztěžovala možnost podchytit všechny důležité materiály a včas i kvalitně na ně v případě potřeby reagovat.

České noviny a časopisy neměly v této části Sovětského svazu žádné stálé zpravodaje ani spolupracovníky. Teprve postupně se objevovali jedinci, jejichž zájem o Ukrajinu byl dlouhodobější a soustředěnější, např. Jaromír Štětina a za nejmladší generaci Luboš Palata. Množství českých novinářů, kteří se vypravili na Ukrajinu a snažili se zblízka sledovat a pochopit tamní denní, nebylo ovšem nijak velké. Potvrdilo se to i v případě klíčových událostí, kterými byly referendum a prezidentské volby z 1. prosince 1991. Snad jen deník Svobodné slovo vyslal na Ukrajinu zpravodaje, který tam strávil přes týden a pokusil se v sérii článků zachytit různé aspekty tehdejší situace a nálad.

Ještě jedna skutečnost poskytla medvědí službu rodícím se mezistátním vztahům České republiky a Ukrajiny. Mám na mysli způsob informování českého tisku o nové vlně tzv. volyňských Čechů, kteří usilovali od konce 80. let o možnost výjezdu z obcí Malinovka a Zubovština do Československa. Hlavním důvodem bylo radioaktivní zamoření těchto obcí po černobylské katastrofě.

Leckdo z českých novinářů zamířil do této zapadlé a v mnohém zaostalé části širšího kyjevského okolí a na základě tam viděného a slyšeného si dotvářel představu o Ukrajině, která byla podstatně odlišná od toho, co mohla nabídnout velkoměsta typu Kyjeva nebo Lvova. Navíc tito volyňští Češi nebyli nijak nadšenými stoupenci ukrajinského úsilí o státnost a byli v tomto směru podstatně ovlivněni pozdně sovětskou propagandou.

Ještě větší a v podstatě téměř klíčovou roli však sehrál v českém vztahu k Ukrajině obnovený zájem určité části veřejnosti o někdejší Podkarpatskou Rus, tedy o Zakarpatskou oblast Ukrajiny. Takřka nekriticky přijímaným mluvčím „pravd“, ve skutečnosti však v nejlepším případě polopravd o tomto regionu se stal básník a novinář Jaromír Hořec, který rozvíjel na přelomu 80. a 90. let nebývale rozsáhlou publicistickou aktivitu směřující k obnovení autonomie tohoto regionu nebo dokonce k jeho případnému připojení k Československu. Hořec, naprosto nekriticky zveličující rozsah a sílu obnoveného rusínského hnutí v Zakarpatské oblasti, se pokusil zjednat jeho představitelům kontakty s československými činiteli a odsuzoval ukrajinský stát za jeho velmi opatrný vztah k velmi nejednoznačnému „neorusínskému“ fenoménu.

Tato jeho snaha získala přízeň některých českých politiků a na konci r. 1991 dokonce na čas ovlivnila uvažování a vystupování předsedy československých lidovců, jinak populárního Josefa Luxe. Prezident ani ministr zahraničí nebyli v této věci z pochopitelných důvodů o mnoho opatrnější. Idée fixe, prezentovaná Jaromírem Hořcem po řadu dalších let, však získala řadu nekritických vyznavačů a soustředila se postupně v organizaci zvané Společnost přátel Podkarpatské Rusi, v jejím časopise i řadě knižních publikací. K tomuto problému se ještě vrátíme podrobněji, protože nebyl spjat pouze s rokem 1991.

Jinak však tímto příspěvkem končíme krátký cyklus, který čtenáře doprovázel po celý tento rok a v němž jsme chtěli upozornit aspoň na některé třicet let vzdálené události a trendy. Vývoj v roce 1992, kdy se dal do pohybu proces rozpadu Československa, byl neméně zajímavý, v této podobě ho však už sledovat nebudeme.

(boz)