Z hlubin dávnověku XXIV: Germánská pověst o vzniku sociální stratifikace

Možná se bude zdát divné, že s popisem gótské společnosti začínám odspodu – ale vycházím ze staroseverské básně Rígsthula, která popisuje vznik jednotlivých tříd společnosti – otroků, svobodných mužů a nobility. Mými průvodci dále budou: Tacitus, pro nejranější fáze vývoje germánské společnosti; Snorri Sturluson (islandský učenec z konce 12. století), který v Sáze o sv. Olafovi podává živý obraz společnosti přecházející od pohanského kmenového zřízení ke křesťanskému království; Kosmas, pro porovnání s některými pozoruhodnými detaily ve „vyprávění starců“. To vše případně doplněno archeologickými doklady z pohřebišť, které svědčí o sociálním postavení zemřelých.

Báseň Rígsthula – Píseň o Rígovi (doslova „Rígův seznam“) nás nejprve v prozaickém úvodu informuje, že Ríg je jméno, které si dal bůh Heimdall, když chodil po zemi. Heimdalla známe: ikonicky ho ztvárnil Idris Elba v marvelovských filmech. Heimdall je podle všeho velmi starý bůh, tak starý, že v době, kdy eddické zpěvy vznikaly, už ho nikdo neuctíval a byl degradován na vrátného ve Valhalle. Má zrak tak pronikavý, že vidí do všech devíti světů i do budoucnosti, a sluch tak ostrý, že slyší růst trávu na zemi a vlnu na ovcích. Neví se přesně, zda patří do rodu Ásů nebo Vanů. Přesto to musel být kdysi velmi mocný bůh, neboť Píseň o Hyndle o něm praví: „Jeden byl zrozen / v začátku věků / přemocný bojovník / božského rodu; / devět ho zrodilo, / dobrého knížete, / obřích děv / při okraji světa. / Svou moc zmnožil / mocí země, / chladného moře / a krví kance.“ Lidé jsou zváni „dětmi Heimdallovými“. Ve východoslovanském panteonu se vyskytuje bůh Rod, rovněž poněkud záhadný, vystupující vždy spolu s rožanicemi – sudičkami. Rod hází na zem hroudy hlíny, z nichž se rodí děti. Boris Rybakov ho považoval za nejstarší slovanské božstvo, boha zrození a lidského osudu, stvořitele a ochránce úrody. Ruští kněží se ve středověku ptali žen při zpovědi, zda neobětovaly Rodovi a rožanicím. A ještě jedna zajímavost: jméno Ríg vlastně není germánské, je keltské a znamená „král“. Je tedy možné, že celý mýtus převzali Seveřané od Keltů. S čímž souvisí otázka: kde jsme my vzali rčení, že někdo „slyší trávu růst“?

Obr. 1. Vlevo: v marvelovce „Thor – Ragnarok“ je zlatooký Heimdall jediný bůh, který se stará o osud ásgardských civilistů. Uprostřed: Heimdall na ilustraci Lorenze Frølicha k Rígsthule. Vpravo: Rod a rožanice
Obr. 1. Vlevo: v marvelovce „Thor – Ragnarok“ je zlatooký Heimdall jediný bůh, který se stará o osud ásgardských civilistů. Uprostřed: Heimdall na ilustraci Lorenze Frølicha k Rígsthule. Vpravo: Rod a rožanice.

Nuže tedy: „Za dávných časů / dalekou cestou / se ubíral šedivý, / bojovný Ás, / silný a rozumný, / rozvážný Ríg.“ Přišel ke stísněné chatrči bez dveří. „Dva staří manželé / u krbu seděli / v kroji po otcích, / Praděd a Prabába.“ Všímejte si, jak jsou jednotlivé páry předků oblečeny a co se servíruje k večeři: „Chléb připálený / přinesla žena, / tuhý a těžký, / s tvrdými zrny, / Na plochý stůl / mísu položila / s hustou jíchou / hostu k jídlu / a navíc vařené tele, /nejlepší pochoutku.“ Ríg potom ulehl na tvrdé lože mezi oba manžele, zůstal tam tři noci. Za devět měsíců nato Prabába porodila syna, jemuž dala jméno Otrok.

Ríg šel dál a přišel k chalupě s dveřmi zavřenými na závoru. „Uprostřed podlahy/ uvnitř plál oheň, / muž s ženou tam / mlčky pracovali. / Muž sekyrou tesal / vratidlo k stavu, / vous měl přistřižen, / vlas sčesán z čela, / košili těsnou; / v koutě měli truhlu. / Žena předla, / točila přeslicí, / rozpřahala rámě, / rovnala přízi, / s čepcem na hlavě, / v halence tkané, / s šátkem kol krku, / kasanou sukní. / Děd a Bába / obývali dům.“ Tady bohužel vypadla sloka popisující pohoštění. Po večeři Ríg ulehl k manželům „na měkké lože“, opět zůstal tři dni a zplodil ryšavého chlapce, který dostal jméno Sedlák. Ryšavost opět naznačuje možnou souvislost s keltským kulturním okruhem.

Ríg potom přišel k síni se zavřenými dveřmi, na kterých visel železný kruh (klepadlo). „Podlaha byla / postlána slámou, / u stolu mladí / seděli manželé. / Otec a Matka / si hleděli v oči. / Laskavý hospodář / napínal luk, / do toulce ukládal / ostré šípy. / Mladá žena / s pletí jak mléko, / zdobená šperky, / si hladila šat. / Na hlavě čepec, / na hrudi brož, / v dlouhé sukni, / světlé říze, / s okem zářivým, / oslnivou lící / a šíjí čistší / než čerstvý sníh.“ Tihle už se nezabývají manuální prací: muž kontroluje zbraně a žena se věnuje svému zevnějšku. Paní domu se ujímá pohoštění, stůl prostírá vyšívaným ubrusem a přináší chléb z jemné pšeničné mouky. „Postavila na stůl / stříbrné mísy / plné slaniny, / pečených ptáků, / a zdobené poháry / s perlivým vínem.“ Opět ulehl Ríg k manželům „na hebké lůžko“ a zplodil plavovlasého syna Jarla (Šlechtice). 

Obr. 2. Vlevo: Ríg u Praděda a Prabáby, rodičů Otroka. Uprostřed: u Děda a Báby, rodičů Sedláka. Vpravo: u Otce a Matky, rodičů Šlechtice.
Obr. 2. Vlevo: Ríg u Praděda a Prabáby, rodičů Otroka. Uprostřed: u Děda a Báby, rodičů Sedláka. Vpravo: u Otce a Matky, rodičů Šlechtice.

Začneme tedy, stejně jako Ríg, u otroků. Tacitus (1. stol. n. l.) píše, že Germáni mají otroky, ale rovnou dodává, že to není jako u Římanů. Zapomeňte na řetězy, cejchy a svištící biče. Každý otrok dostal své vlastní hospodářství a pánovi odváděl určenou dávku ve formě obilí, dobytka nebo plátna. Jeho postavení se spíš podobalo postavení středověkého nevolníka. „Málokdy je otrok bičován, spoutáván nebo trestán nucenou prací. Stává se ale, že ho pán zabije, ne jako trest, nýbrž ve vzteku. Propuštěnci nestojí o mnoho výše než otroci. Málokdy mají slovo v pánově domě, nikdy v obci.“

Píseň o Rígovi podává nelichotivý popis otroků a jejich pracovní náplně: „Otrok… pěkně rostl, / prospíval dobře, / až na rukou mu / ztvrdla kůže, / prsty ztloustly, / naběhly paty, / hřbet zhrbatěl, / zhubly tváře. / V mládí už začal / užívat síly, / houžví vázal / haluze v otep, / dříví nosil / celý den domů. / Od krav přišla / křivonohá, / s lýtky spálenými, / ožehlá sluncem, / s ohrnutým nosem / otrokyně.“ O svatbě se tam nemluví, rovnou začali plodit děti. Synové mají jména jako Moula, Hejhula, Louda, Volek atp., dcery: Důra, Kokta, Cundra, Buchta a tak dále. „Kopali borky, / hnojili pole, / stavěli ploty, / pásli kozy, / poklízeli svině. / Od nich pochází otroků rod.“

Obr. 3. Vlevo: mladý Otrok nosí dříví. Vpravo: námluvy Otroka a Otrokyně.
Obr. 3. Vlevo: mladý Otrok nosí dříví. Vpravo: námluvy Otroka a Otrokyně.

A takto líčí Snorri Sturluson hospodářství norského velmože Erlinga Skjálgssona okolo roku 1000 n. l.: „Erling měl doma vždy třicet otroků, kromě jiné čeledi. Otrokům určoval denní práci a potom jim dával volný čas a dovolení, aby každý, kdo by chtěl, si pracoval za večera nebo v noci pro sebe. Dal jim také půdu, aby si zaseli zrno, a úroda z něho byla jejich. U každého stanovil jeho cenu a výkupné. Mnozí se vykoupili již první nebo druhý rok a všichni, kteří se jen trochu snažili, vykoupili se ve třech letech. Za ty peníze si Erling opatřil novou čeleď. Svým propuštěncům pak dával práci, některé posílal lovit sledě, jiným určoval jiná zaměstnání. Někteří mýtili lesy a usídlovali se na mýtinách. A tak všem pomohl k jistému blahobytu.“

Také Slované měli otroky z řad válečných zajatců, ale nezacházeli s nimi nijak krutě. Po několika letech dostal zajatec na vybranou: buď se mohl vrátit domů po zaplacení výkupného, nebo mohl zůstat u Slovanů jako svobodný člověk a stát se členem kmene. To je jedno z vysvětlení rychlé expanze Slovanů. Nicméně u Gótů to propuštěnec neměl tak jednoduché: byl sice nyní osobně svobodný, ale zůstával dál u svého pána v postavení klienta. Teprve po dvou generacích se jeho potomci stali plnoprávnými členy kmene. 

Zajatci z válečných tažení Gótů do Řecka a Malé Asie, mezi kterými už byli i křesťané a jejich kněží, vytvářeli na gótském území vlastní vesnice, kde dál mluvili svým jazykem, ponechávali si své tradice, náboženství i vědomí o svém původu. Jejich gótským pánům to nevadilo, stačilo, že řádně platí daně a zachovávají gótské zákony. Tak se uchovala povědomost o tom, že prarodiče „apoštola Gótů“ Wulfily byli za gótského nájezdu na Kapadokii v roce 268 n. l.  odvlečeni z vesnice jménem Sadalgotina a usazeni na území dnešního Rumunska. Možná, že dědeček a otec byli členové místní křesťanské rady starších, protože Wulfila sám se již od mládí věnoval duchovní dráze a studiu jazyků. Asi ve třiceti letech se dostal do Konstantinopole, pravděpodobně jako tlumočník gótské delegace, plynně ovládal řečtinu, gótštinu a latinu. Další léta strávil v Konstantinopoli a zřejmě obdržel i teologické vzdělání, protože působil jako církevní lektor. Po vysvěcení na biskupa se vrátil na gótské území jako misionář. Tato kariéra rozhodně neodpovídá běžné představě o utlačovaných zajatcích. Vedle otroků a propuštěnců byli v gótské populaci ještě další lidé, které můžeme označit za „polosvobodné“, neplnoprávné. Byli to například příslušníci porobených etnik nebo cizinci – jiní východní Germáni, Dákové, Karpové, Řekové, Antové.

Co na to archeologie? Už na pohřebištích kultury wielbarské se nachází řada hrobů bez milodarů nebo jen s nepatrnou výbavou. Byly to hroby otroků, nebo chudých příslušníků kmene? Víme, že v této rané fázi mělo pohřebiště důležitou úlohu jako symbol kmenové identity: zatímco wielbarské osady se často přemísťovaly z důvodu vyčerpání půdy, pohřebiště zůstávalo a sloužilo po řadu generací. V severním Polsku bývají v centru hřbitova kamenné kruhy, patrně sněmovní místa. Nebožtíci zůstávali i nadále členy společenstva, byli svědky přísah a důležitých rozhodnutí. Měl vůbec otrok právo být pohřben na takovém hřbitově předků?

V kultuře čerňachivské už sněmovní kruhy nejsou, zato hrobní výbava je pestřejší a statistické zhodnocení nálezů na území Ukrajiny, Moldavska a Rumunska ukazuje sociální stratifikaci gótské společnosti. I zde se setkáváme s hroby zcela bez inventáře: je jich 19 %, ale z toho 40 % jsou hroby dětí. Dalších 23 % hrobů obsahuje sice milodary v podobě oděvních spínadel a ozdob (někdy i stříbrných), toaletních potřeb a masitých pokrmů, ale bez keramických nádob. Proč bez nádob, to se zatím neví, zřejmě šlo o osoby, které z nějakého důvodu neměly nárok na „standardní“ pohřeb. Byli to otroci – cizinci? Propuštěnci? Provinilci? Nevíme. Největší počet hrobů totiž obsahuje milodary v nádobách a představuje ony „svobodné lidi“ buď nižší třídy (jedna až dvě nádoby) nebo třídy vyšší (tři až šest nádob), celkem to činí 48 % pohřbů. Nejbohatší pohřby se sedmi a více nádobami (picí soupravy) představují 12 % zkoumaných hrobů a jde zřejmě o příslušníky gótské elity, nositele kmenových tradic.

< Předchozí | Následující >

Odkazy:
  1. Nordista Jackson Crawford o Heimdallovi.  15:26 min, anglicky, anglické titulky (nepřesné, když cituje islandské texty v originále).
  2. Jackson Crawford rozebírá Píseň o Rígovi. 15:26 min, anglicky, anglické titulky.

(mas)

Rubriky