Ukrajinská kronika 2021/26 (1.-16. prosince)

Blížící se konec roku přinesl vystupňování diplomaticko-vyděračské akce Ruska vůči Ukrajině a západním státům. Adresáti ruských stížností a výzev zůstávají přitom v nejistotě, co je aktuálním ruským cílem a jak ho má být dosaženo.

Stálý tlak Ruska na Ukrajinu i západní společenství byl zatím korunován požadavkem, aby byly Rusku poskytnuty garance jeho bezpečnosti a aby Západ přistoupil na uznání jakési „červené čáry“, kterou ve vztahu k Rusku nesmí překročit. Uvedená červená čára je úzce spjata s Ukrajinou a s pokračováním její snahy o vymanění se z ruského vlivu. Putin, Lavrov a spol. usilují o to, aby byl „na věčné časy“ znemožněn vstup Ukrajiny do Severoatlantického paktu. Má být ale také zmrazen současný rozvoj spolupráce Ukrajiny s Aliancí. V pozadí samozřejmě stojí také úsilí o přibližování Ukrajiny Evropské unii.

S napětím byl očekáván dialog dvou světových supervelmocí – dvouhodinový videorozhovor amerického a ruského prezidenta, uskutečněný 7. prosince. Oba představitelé při něm i po něm setrvali na svých původních pozicích. Nejvyšší představitel USA ovšem usiloval před jednáním s Putinem i po něm o koordinování svého postupu s evropskými spojenci, a západní svět tak při pohledu z dálky udržel jednotu postupu.

Ukrajinský prezident označil dodatečně výsledky americko-ruského dialogu za pozitivní a sám měl možnost hovořit o něm s Bidenem o dva dny později, a to půldruhé hodiny. Podstatné je ovšem to, že Rusko nepřerušilo ani poté svou útočnou, byť rádoby mírově motivovanou rétoričnost a vystupňovalo svůj požadavek, aby se Severoatlantická aliance přímo zavázala k tomu, že Ukrajinu nikdy nepřijme do svého svazku.

Podobný závazek sice nikdo učinit nechce, zároveň se však potvrzuje skutečnost, že za této situace není členství Ukrajiny v dohledné době možné. Navíc členské státy aliance zůstávají spíše u slovní podpory Ukrajiny a celkem jednoznačně vylučují možnost přímé vojenské pomoci Ukrajině přemístěním svých jednotek do této země v případě ruské ofenzivy. Úplně jasné nejsou ani okolnosti dalšího poskytování vojenské pomoci Ukrajině ze strany západních států. Objevila se tvrzení, že současný americký prezident i bývalá německá kancléřka brzdili v bližší nebo vzdálené minulosti reálné pokračování této formy pomoci.

Do Kyjeva a Moskvy byla vyslána za popsané situace coby vyjednavačka expertka amerického ministerstva zahraničí Karen Donfriedová. Jistě však zjistila jen to, že obě země setrvávají na dosavadních pozicích. V každém případě před polovinou prosince různé západní i evropské struktury, od představitelů tzv. Velké sedmičky G 7 přes Evropský parlament po samotné NATO, nešetřily slovními varováními adresovanými Rusku. Do příslušného jednání v Bruselu se zapojil i ukrajinský prezident Zelenskyj. Opakovaně zaznívala tvrzení, že Rusko tvrdě zaplatí za případné další napadení Ukrajiny, nadále však zůstává otázkou, co si lze představit za těmito slovy v praxi.

Není totiž tajemstvím, že vedoucí země Evropské unie jsou proti zavedení dalších mimořádných předběžných sankcí proti Rusku, které by začaly platit už teď a Putina by měly od další agrese odvrátit. Jasný není ani další osud a termín zprovoznění plynovodu Nord Stream 2, jemuž je nová německá vláda nakloněna daleko méně než její předchůdkyně.

Tak jako v minulosti projevují vůči evropským ambicím Ukrajiny větší vstřícnost „druhořadé“ země Unie, které se cítí být ruským postupem ohroženy úplně stejně – jedná se zejména o tři pobaltské republiky. Jinou formu podpory Ukrajiny představují projevy dalších dvou zemí, které se postavily za evropskou perspektivu Ukrajiny. Prostřednictvím dvojstranných deklarací tak postupně učinily Chorvatsko a Slovinsko.

Rusko ovšem nadále přisouvalo své vojáky a techniku k ukrajinské hranici. Zároveň pokračuje každodenní „malý konflikt“ v Donbasu a letitý ruský ministr zahraničí Lavrov uvedl v předvečer rozhovorů Biden-Putin, že Ukrajinu je třeba donutit k splnění tzv. minských dohod a k uznání nároků separatistických pseudostátních útvarů. Přidat je možno ještě určitý zkrat v ruských tvrzeních o nezaangažovanosti této země v donbaském konfliktu. Celou putinovsko-lavrovskou rétoriku dokázal totiž zvrátit jeden verdikt ruského soudu v Rostově, který unikl na veřejnost. Díky němu se jasně potvrdila přítomnost ruských vojáků v Donbasu a problémy s jejich zásobováním.

Dodat lze ještě údaj, že Rusko opakovaně odmítlo nabídku tureckého prezidenta Erdogana na pomoc při zprostředkování v rusko-ukrajinském sporu a že Putin obvinil Ukrajinu z toho, že nepředala po rozpadu SSSR náležitý díl zahraničního majetku tohoto „nadstátu“ Rusku. Toto obvinění působí zcela absurdně a ukrajinská strana na ně adekvátně reagovala.

Ukrajinská vnitrostátní problematika se odvíjela od celkem skrovně připomenutého 30. výročí referenda o nezávislosti země, které připadlo na první prosinec. Prezident Zelenskyj přednesl v tento den v parlamentu poselství o stavu země, které se změnilo v přehled už dosažených úspěchů kombinovaný s výčtem slibů, které mají být realizovány v nejbližší době. Tomuto projevu by rozhodně slušela větší vyváženost a otevřené přiznání problémů, které se vyřešit nepodařilo. Ukrajinský parlament den po tomto prezidentově expozé schválil rozpočet na příští rok.

Pokud jde o vyrovnávání s nedávnou ukrajinskou minulostí, Nejvyšší soud Ukrajiny ponechal v platnosti odsuzující rozsudek proti uprchlému exprezidentu Janukovičovi, kterým byl poslán na třináct let do vězení. Zdá se, že dozrává také snaha okolí prezidenta Zelenského uvést v život obžalobu Janukovičova nástupce a Zelenského předchůdce Petra Porošenka, který má být stíhán kvůli údajným machinacím s dodávkami uhlí z okupované části Donbasu. Výsledek této chystané akce, která by měla Porošenka vyřadit z pozice konkurenta a možného soupeře Zelenského v příštích prezidentských volbách, lze jen těžko odhadnout.

Zajímavou událostí byl ještě skandál kolem náměstka ukrajinského ministra vnitra Gogilašviliho, který se rozvinul po odhalení jeho povýšeneckého jednání s příslušníky ukrajinské policie při rutinní kontrole služebního automobilu. Gogilašvili musel nakonec sám požádat o uvolnění z funkce, jež bylo realizováno 13. prosince.

Karanténa na území Ukrajiny byla rozhodnutím vlády prodloužena do 31. 3. 2022, covidová situace se však zlepšovala. Už jen třetina ukrajinských oblastí zůstala zanesena v nejhorší zóně a počet nových nemocných registrovaných v pracovních dnech, postupně poklesl od téměř čtrnácti tisíc na 8 899 denně. Problémem zůstává nadále denní úmrtnost nemocných, přesahující tři sta. Počet plně očkovaných obyvatel Ukrajiny se přiblížil třinácti milionům, v některých oblastech je však podíl očkovaných podstatně vyšší. V hlavním městě Kyjevě už překonal hranici 65 %. Ministr zdravotnictví Ljaško nicméně nevyloučil možnost nové vlny epidemie.

(boz)