Miniatury (7): Pomník

Dnešní miniatura je jednoznačně spjata s bavorskou metropolí. Autorka se dostala do Mnichova jen na krátkou dobu v polovině šedesátých let. Bylo to zároveň před polovinou doby, za které omezovala možnost cestování z Československa na západ smutně známá Železná opona. Za takové situace přinášelo jakékoli, třeba jen skromné seznámení se světem na její druhé straně okouzlení a inspiraci.

Autorku zaujal mohutný pomník Anděla míru, vztyčený koncem 19. století nad pravým břehem řeky Isary, nepříliš daleko od centra města. Monument měl připomínat a oslavovat mír nastolený po prusko-francouzské válce z let 1870–1871. Bez ohledu na záměr tvůrců musel však Anděl míru později bezmocně přihlížet dvěma daleko větším a obludnějším ozbrojeným konfliktům. Druhý z nich postihl značnou měrou také rané mládí celé generace, ke které patřila naše maminka.

Je zajímavé, v jakém směru mnichovský Anděl míru autorku inspiroval, že se pomyslně pokusila soutěžit s tímto pomníkem. Aspoň ve snu se rozhodla vytvořit podobnou stavbu, proměnila však její podobu do lidštější a živější podoby. Bylo by zbytečné předem prozrazovat cokoli dalšího.

(boz)

Anděl míru v MnichověPomník

V jednom městě jsem spatřila pomník anděla míru – vysoký sloup a na něm pozlacenou sochu se stejně pozlacenými křídly.

Nevzpomínám si, kdo a proč dal ten pomník postavit. Buď to bylo z upřímné lásky k míru, nebo někomu nedalo spát špatné svědomí.

Chodila jsem kolem pomníku a pozorně jsem se dívala lidem do tváří. Když tak dlouho žijí v jednom městě s andělem, musí přece jeho mír nosit v očích.

Všichni v nich ale nosili totéž, co lidé v jiných městech – neklid, radost, očekávání či bolest. Potkala jsem ovšem také lidi, jejichž oči byly úplně slepé a zely prázdnotou.

Snadno jsem pochopila, že nestačí postavit na kopci pomník andělovi míru, i kdyby měl pozlacená křídla dlouhá, bůh ví kolik metrů. Lidé si musí takový pomník postavit sami v sobě.

Začala jsem se připravovat na stavbu. Jako v každém z nás nahromadila se i ve mně spousta kamení a padlých stromů.

Stavěla jsem rok dva a další roky jsem už přestala počítat.

Dnes je pomník hotový.

Trochu se liší od ostatních. Nemá řecké sloupy, netřpytí se zlatem a nehonosí se ani žádnou věží. Je to prostě radostný dům. Najde se v něm bezpočet pokojíčků a v každém stojí kolébka pro andělské dítě.

Rubriky