Miniаtury (5). Vina

Dnešní krátká povídka nás přenese k moři – je jedno, ke kterému, třeba to bylo právě moře Černé. Vždyť i k němu patří slunce jako nenahraditelný souputník… Jde vlastně o podobenství vyprávějící o přílišné touze po slunci. Snaha přivlastnit si je představuje nepochybně příliš troufalou myšlenku, za kterou se musí zaplatit…

Autorka se dostala k moři poprvé až v roce 1967 a ohlas tehdejších dojmů najdeme v jiném krátkém textu. Vím však o té cestě příliš málo, ale snad právě při ní se zrodila představa slunce polapeného ne do sítě, ale přímo do klece za tím účelem vyhotovené.

Něco takového ale je mimo řád věcí našeho světa a autorka to dobře věděla. Tento její text tedy pojednává nejspíše o věčné, nenaplnitelné lidské touze po něčem krásném, ale zcela nereálném. Každý z nás asi takovou touhu někdy potkal a slunce se přitom vůbec nemusela týkat…

(boz)

rybarka ve slunciVina

Když jsem ještě jako rybářka lovila ryby v moři, uzavřela jsme přátelství se sluncem. Oba osamělí: ono na nebi mezi oblaky, já na moři nad starou sítí.

Naše přátelství rychle rostlo. Každý podvečer jsme se setkávali na mořské hladině. Stydlivé slunce, zrudlé rozpaky, mi kladlo hlavu na kolena a tiše vyprávělo, co se za den událo ve světě.

Byla jsem nejšťastnější ze všech rybářů. Na trhu se kupci dožadovali jen mých narudlých ryb, které mi zapadající slunce nahánělo do sítě. Každému přinášely štěstí, jenom u mě nevydrželo dlouho.

Na podzim, když slunce vidělo můj strach z blízkého loučení, pozlatilo mi svými paprsky člun s vesly i starou chatrč na břehu, abych ani v zimě neztratila úsměv.

Zima přišla, mrznoucí ves zapadla sněhem, ale v mých oknech kvetlo kvítí a na vyhřátou střechu se slétali ptáci jako na jaře.

Teplá chatrč mi ale najednou nestačila. Zatoužila jsem mít slunce navždy, a nejlépe jen pro sebe.

V létě, když mi vpodvečer znovu kladlo červenou hlavu na kolena, potají jsem mu brala míru a chystala doma velkou klec.

Při novém loučení jsem slunce objala jako první, doufala jsem, že s ním v objetí dopluji ke břehu. Téměř u cíle mi slunce sežehlo člun s vesly, vyvrhlo mne na břeh a nezapomnělo spálit nachystanou klec.

Sousedé buď jen potřásali hlavou, nebo pokrčili rameny – sama ses, hloupá, připravila o přítele. Nikdo nebyl sto pochopit moji neskromnou lásku.

Ale já se s každým novým létem ohlížím s nadějí po nebi. Kdyby nikdo jiný, přítel má umět odpustit.

Snad se jednou slunce přece jen zastaví na své pouti, shlédne dolů na zem a zasteskne se mu po mně.

Rubriky