Miniаtury (4). Beránek

V této kratičké povídce ukrajinsko-české autorky nacházíme ještě jednou skrytý odkaz na ukrajinské reálie, ač není tato vazba výslovně naznačena. Mlčenliví keramičtí beránci neboli barančyky, kteří na nás často shlížejí spolu s jinými zvířátky či předměty z domácích skleněných vitrín, pocházejí skoro vždy z Ukrajiny.

Není důležité, zda byli vyrobeni v Opišni nebo v jiném tradičním či pseudotradičním centru lidové keramické výroby. Nemusí nás zajímat ani to, kdy a z čeho se zrodil zájem hrnčířů právě o tyto představitele živočišné říše. Autorku, jak uvidíme, zajímalo hlavně to, jak je to s vnitřním životem takového keramického beránka a co nám vlastně může nabídnout.

(boz)

Beránek

Stojí v mém pokoji – těžký, zavalitý, s dlouhými zatočenými rohy. A je přehnaně spokojený sám se sebou, s tajemnem, které skrývá v buclatém těle. Tak jako všichni jeho bratři beránci uhnětení z hlíny.

Už dávno jsem přišla na to, že v beránkovi je ukryto štěstí. Přecházela jsem kolem něho pyšným krokem vlastnice. Když je beránek můj, patří mi také to štěstí.

Čekání mne brzy přestalo bavit. Pokud se v beránkovi skrývá štěstí, ať mi nasype zlato. A jedné čarovné noci, kdy pohádky dozrávají jako květy, jsem si dodala odvahy:

„Dej mi zlaté štěstí,“ poprosila jsem.

A hned jsem poděkovala těm rukám, které ho uhnětly z poslušné hlíny. Beránek se otřásl jednou, podruhé, a podlaha všude okolo mne se rozzářila.

Pořád neměl dost. S nepochopitelnou radostí ze sebe sypal zlato, jako by se zbavoval nevýslovné tíhy. Ve mně se začaly projasňovat a narůstat neuskutečněné naděje a sny.

Beránek se neúnavně otřásal dál, hubnul a scvrkával se. Místo tupého, těžkého zvířátka přede mnou stálo mladé, nevinné jehně.

Ale beránkovo břemeno se přeneslo na mne. Narůstalo, schylovalo moji zestárlou hlavu k zemi a tam, kde bylo dřív srdce, tloukla místo něho zlatá hrouda. Šedá beznaděj a smutek zavalily mé odvážné, neuskutečněné sny a naděje.

„Vezmi si zpět to zlaté prokletí,“ poprosila jsem z posledních sil.

Zatímco jsem děkovala rukám, které kdysi hnětly poslušnou hlínu, jehně spolykalo zlatý poklad a na mne hleděl zavalitý beránek otupělý smutkem.

Ze mne však spadla tíha a smutná beznaděj. Znovu jsem jako za mlada pocítila opojnou slast neuskutečněných snů.

Beránka jsem si přesto nechala – ať je strážcem mého budoucího štěstí.