Monografie o vůdci ukrajinského disentu
Vasyl Derevinskyj: Čornovil Vjačeslav. Duch, ščo tilo rve do boju.
Jména činitelů ukrajinské politiky 90. let 19. století jsou dnes většinou zapomenuta. Mezi několika jednotlivci, pro které podobná charakteristika neplatí, vystupuje výrazně do popředí dlouholetý disident a poté nejznámější opoziční činitel Vjačeslav Čornovil.
Monografie, která je už čtvrtou autorovou knihou o téže osobnosti, překvapí svým rozsahem a podrobností některých partií. Autor už v úvodu zdůrazňuje celonárodní význam Čornovolovy činnosti a poukazuje na bohatou pramennou základnu, která je pro bádání o něm k dispozici a kterou se pokusil využít. Za této situace nabývá na významu způsob zpracování získaného materiálu, který se zdá být ne vždy zcela adekvátní.
Zkoumáme-li podrobněji obsah, zjistíme, že zprvu se jedná o klasický životopis, zkoumající i osudy Čornovolových předků a rodičů a popisující někdy snad až příliš podrobně mladé roky budoucího politika. Vše podstatné se odehrávalo od druhé poloviny 60. let – také Čornovil byl zasažen průběhem a závěry 20. sjezdu KSSS. Tehdejší atmosféra přispěla k tomu, že se začínající novinář postupně přibližoval stále více k opoziční platformě. Její nekompromisní zastávání mu vyneslo v r. 1967 první proces a uvěznění do počátku r. 1969. Vzhledem k tomu, že Čornovil neustoupil od opoziční činnosti a začal vydávat první významné opoziční periodikum Ukrajinskyj vistnyk, byl v r. 1972 zatčen znovu.
Druhé uvěznění a následné vyhnanství trvalo daleko déle – od r. 1972 do r. 1985, navíc se odehrálo ve vzdálených částech sovětského Ruska. Teprve o posledních třinácti letech Čornovolova života se dá hovořit jako o svobodných (až na jeho krátkodobé zadržování na přelomu 80. a 90. let). Teprve v této době se Čornovil mohl stát obecně známým politikem a vůdcem opozičního Lidového hnutí Ukrajiny neboli Ruchu. Z principiálních důvodů nikdy nezaujal vyšší parlamentní nebo vládní funkci, tím byl však zbaven možnosti bezprostředněji ovlivňovat chod ukrajinských věcí. Zaměřil se především na redakční a publicistickou činnost, např. při pokusu o vytvoření velkých ukrajinských novin, vydávaných dvakrát týdně a nazvaných Čas – Time, které se však z finančních důvodů dlouho neudržely.
Příliš mnoho místa není věnováno nečekanému a předčasnému Čornovolovu odchodu ze života – zahynul jako jednašedesátiletý při automobilové nehodě označované dlouhodobě slovem „podivná“. V souvislosti s tím si lze klást otázku, jak by asi ovlivnil ukrajinské dění, kdyby se dožil hnutí „Ukrajina bez Kučmy“ nebo prvního, oranžového Majdanu na konci r. 2004. Jak by se vyvinuly jeho vztahy s politiky mladší generace – Julií Tymošenkovou a Viktorem Juščenkem. Není a nikdy nebude jasné, zda by se s těmi dvěma „novými lidmi“ dokázal shodnout či spolupracovat a co by to znamenalo pro další vývoj.
Zajímavé jsou československé, resp. převážně české momentky. Několik zmínek jasně ukazuje na význam Pražského jara a jeho nelítostné likvidace pro ukrajinský disent. Dvakrát kniha zmiňuje paralelismus činnosti disentu či přímo Čornovola s postavou Václava Havla, případně též L. Walesy a Gamsachurdii. Fotografie z října 1996 zachycuje přijetí Čornovola a jeho spolupracovníků Václavem Havlem (s. 338).
Cenné jsou informace o stále nedostatečně vysvětlené roli pražského a zvláště prešovského prostředí při šíření publikací disentu, zvláště Čornovolovy antologie Lycho z rozumu z r. 1967 i o osobách, které za to byly na Slovensku souzeny. Za zmínku stojí i zmínky o úvahách ukrajinského prostředí o významu československého lustračního zákona a potřebě napodobit jej. Zmiňme ještě podporu československého spolku ve Lvově pro snahy V. Čornovola, vyjádřenou počátkem 90. let, deklarativní snahu ukrajinského velvyslance v ČR Lubkivského podpořit Čornovilovo periodikum Čas a autorovu zmínku o dohánění Česka Slovenskem v 90. letech v důsledku rozdělení společného státu.
V závěru je třeba vytknout knize určité nedostatky. Příliš málo se dovídáme o disidentově osobním životě, o jeho životních partnerkách a o synu Tarasovi, který se od 90. let rovněž zapojil do ukrajinské politiky. Bylo by užitečné, kdybychom mohli důkladněji sledovat Čornovolův itinerář a to, jak a kdy byl spojen především s Kyjevem a Lvovem. Ještě podstatnější výtka se týká dosti nepřehledného uspořádání, týkající se výkladu o době po r. 1985. Ten se v příslušných kapitolách stává roztříštěným a některé problémy jsou zbytečně vykládány dvakrát, např. problém rozpadu Ruchu na dvě organizace krátce před Čornovolovou smrtí. Kniha také bohužel neobsahuje, zřejmě z úsporných důvodů, přehledný soupis pramenů ani rejstřík. Soubor ilustračních fotografií je sice cenný, jejich kvalitu však nelze hodnotit nijak vysoce.
Derevinskyj, V. (2016): Vjačeslav Čornovil. Duch, ščo tilo rve do boju. Charkiv, Vivat Publishing. Ss. 493 (3). /ISBN 978-617-690-318-5/
(boz)