Miniatury (2). Holoubek

Tento krátký text se mohl zrodit třeba při náhodném vyhlédnutí do jednoho z pražských dvorů, třeba v Bubnech nebo na Letné, kde jeho autorka prožila několik desetiletí. Na přesném místě ovšem vůbec nezáleží. Jde spíš o způsob vnímání světa, který odlišuje vnímavého či umělecky založeného člověka od člověka nelétavého.

Bílý holubZrovna tak málo podstatná je doba sepsání. Text nejspíše vznikl v roce 1967, snad ve volné chvíli mezi překládáním z ukrajinštiny, péčí o rodinu a jinými povinnostmi. Měl jsem tehdy hlavu plnou jiných věcí, nejspíš jsem si toho holoubka nevšiml, kdo ví. Možná na ten dvorek přilétá dodnes a sledují jej jiné vnímavé oči.

 

(boz)

 

 

Bílý holub

„Přiletěl bílý holoubek!“ vykřiklo na dvorku jedno z dětí.
Obyvatelé domu rychle otevírali okna.
Taková veliká událost! V našem domě už dávno nejsou lidé zvědaví na ptáčky.
„Jakýpak bílý, je černý jak uhel. Ještě nám zanese dvůr peřím,“ brblala v přízemí domovnice.
„Dejte mi ho, mám prázdnou klec,“ pomalu protahovala sousedka shora – stará panna, která každého svého nápadníka ubodala očima ještě před svatbou.
„Když je to holub, tak určitě poštovní – patří mně,“ namítala sousedka zprava, listonoška.
Muži převážně mlčeli.
Jen starý režisér, soused zleva, zabrumlal, nač prý tolik řečí kvůli holubům. Uznával je jen jako dietu na svůj nemocný žlučník.
Student práv v přízemí měl brýle v opravě a nechtěl přiznat, že žádného ptáka nevidí. Plný rozhodnosti ale prohlásil, že bude nutné holuba zaplašit pryč – jinak bude třeba odvádět z něj nějaký poplatek. A slovo studenta mělo v domě svou váhu.
Zatímco se sousedé dohadovali, zda holuba vyhnat nebo ne, můj milý mi šeptal do ucha: „Vidíš, jakou má hřívu, jak se nese? Ten není obyčejný – měl v sedle bohatýra.“
Opravdu jsem uviděla hřívu a zlatá kopyta.
Zatímco se sousedé domlouvali, co vlastně holub přináší – štěstí nebo smůlu – tiše jsme vyklouzli ven, skočili na svého koně a odletěli.
Vůbec nikdo si nevšiml, že holub zmizel.