Jak Češi poznávali а osvojovali si Volyň (3)

Pokračujeme v přehledu českých popisů jednoho ze západoukrajinských regionů, který sehrál při rozvoji česko-ukrajinských vztahů zvláštní a kontroverzní roli. Před polovinou 60. let 19. století málokdo z Čechů o Volyni slyšel, v dalších letech a desetiletích si však povědomí o této vzdálené oblasti rychle razilo cestu a doplnilo nepříliš rozsáhlé a přesné české znalosti východní Evropy.

Snad prvním českým vzdělancem, který podal o Volyni písemné svědectví, byl učitel Karel Kádner. O okolnostech jeho cesty do zmíněného regionu jsme tu psali. Nyní si povšimneme toho, jak popsal hlavní skupinu místních obyvatel. Její příslušníky označoval dle dobových zvyklostí etnonymem Rusové, jen ojediněle použil upřesňujícího termínu Malorusové. Cenné pro nás budou i drobné zmínky o vzájemném vztahu volyňských Ukrajinců a českých kolonistů, kteří se sem nedávno před tím přistěhovali.

Představení Kádnerova hodnocení lze zahájit citátem z jeho textu: „ruský chlóp, žijící až do r. 1861 v poddanství a hnusné porobě, jest nyní svobodníkem /tj. svobodným hospodářem/, avšak neuvědomělým a nečinným. /…/ Jak až posud ruský chlóp žije, to žití nazval by náš rolník holou psotou, on však /domácí rolník/ ničeho více si nepřeje – jest spokojen“. Tuto spokojenost či odevzdanost popisuje Kádner na jiném místě slovy: „Spokojenost a blahobyt je u lidu ruského domovem, nouze a trampoty jsou zde neznámým hostem. On o více se nestará, nežli jemu hospodářství dá, veškeré jeho potřeby jsou úplně kryty – on má, co chce.“

Při pozorném čtení předchozích řádků nám neunikne rozpor mezi termíny „psotа“, „spokojenost“ a „blahobyt“. Jsou dány samozřejmě rozdílným postavením a mírou rozvoje místních a nově přistěhovalých českých rolníků. Jejich nově vznikající soužití povede podle Kádnerova pozorování ke změnám: „Až však nastoupí horlivá snaha – a tam, kdež se usazují Češi, již nastoupila – po spořádanějším živobytí, pomyslí také ruský sedlák na zveličení svého majetku a výtěžku z něho /…/, pak jistě vbrzku započne ona čilost, která, pracujíc na rozmnožení majetku i všeobecného pokroku, k osvětě a vzdělanosti směřovati bude“.

Tyto obecné a shrnující názory a závěry doplňuje Kádner o podrobnější postřehy. Všímá si vzhledu a různé míry upravenosti „ruských osad“, jednotlivých domů, popisuje rozdělení domu a způsob jejich zařízení a osvětlení. Popisuje také např. způsob mletí obilí, ale i lidový oděv i stravu a nápoje. Jídlo ho nijak nezaujalo vzhledem k prý jednoduché a nechutné úpravě: „Čech jen s přemáháním se může je požívati“, zatímco si chválí lahodný čaj. V části článku jsou údaje o místním křtu, pohřbu, ale také o lidových pověrách. Zajímavý je údaj o neexistenci žebroty – výjimku tvořili jen slepci. Kádner zmiňuje i vztah „Malo-Rusa“ k písni. Ta prý Čechovi přijde vždy jednotvárnou. Bohužel chybí texty písní nebo aspoň stručné ukázky lidového jazyka.

Pokud jde o obdělávání půdy na Volyni, to je podle Kádnera skoro předpotopní, jako před mnoha sty lety, což je mimo jiné důsledkem používání a příliš mělkou orbou – z toho plynou i slabé výnosy. Důvodem těchto nedostatků je nepatrné vzdělání ruských chlopů. Jak autor píše, musí o této věci mluvit přes veškerou úctu před velikým pobratřeným národem ruským, který je nadějí všeho Slovanstva a, nehledě na věhlas vzdělaných a osvícených vrstev ruského národa. Vinu dává ruské vládě a nehybnému popství, tedy představitelům pravoslavné církve, a připojuje poznámku, že „kdysi tak bylo i u nás“.

Kádner sice konstatuje, že neměl možnost dostatečně poznat duševní vzdělání popů, poukazuje však např. na jejich pověrčivost a vyslovuje přesvědčení, že přítomnost Čechů povede ke změnám. Věří totiž v rozumové schopnosti ukrajinského volyňského rolníka: „rozum jeho jest bystrý, soudnost bystrá a mysl jasná, chápe všecko rychle a dobře a co jemu vhodné a užitečné jest, toho dovede použíti. Již nyní viděti jest, kterak čile opičí se v práci a živobytí po Češích. On jest i vtipný a hovorný, ale jest mu také pravou rozkoší, může-li Čecha obelstíti a ohnouti.“ Zároveň zachycuje i takovéto místní reakce na příchod Čechů na Volyň: „Co sami nesnědí, všechno vyvezou i bude hlad a bída mezi námi“.

V článku jsou popsány i některé horší vlastnosti místních selských hospodářů. Jmenuje mezi nimi až lehkomyslnou bezstarostnost, neomluvitelnou lenivost v práci a také ošklivé „podnapíjení se“. Nelíbilo se mu hudlaření rolníků, tedy to, že se pletou do každého řemesla, ač jsou výsledkem laciné a špatné výrobky a důsledkem nedostatek dobrých řemeslníků. Kádnerovi se také nelíbilo přetěžování domácích žen prací a vztah mužů k nim.

Jak je patrné, nabízel Kádnerův článek leccos zajímavého a jeho pozorování má coby svérázný pramen hodnotu i dnes – celý text by zasluhoval odbornou a komentovanou reedici. My se zde museli omezit jen na úryvky. O Ukrajincích toho zaznělo už poměrně dost a je třeba se zmínit i o autorových názorech na volyňské kolonisty české, ale také německé.

V předchozím článečku bylo zmíněno, že Kádner si povšiml určité nesourodosti českého živlu, který se hrnul na Volyň na přelomu 60. a 70. let předminulého století. Při své návštěvě mluvil s nepočetnými představiteli vzdělaných kruhů a vnímal, že by jich mělo být na Volyni více: „Kýž by jen na Volyni stěhovali se více inteligence české a ne jenom nespokojené, vrtkavé hlavy, zbankrotovalí rolníci, po pozemcích toužící domkáři a lehce vydělávat chtějící řemeslníci. Málo jest těch, kteří skutečně státi se mohou apoštoly českého ducha, vzdělanosti a osvícenosti – většina jest chlebařů a něco tu plev a koukole, kteří budou dělati jen hanbu českému jménu“.

Výrazem tehdy slabého duchovního života na Volyni byl podle Kádnera malý počet odebíraných českých časopisů a také absence knihoven a čtenářských spolků – „v tom vzhledě jsou bratři naši v Americe jiní chlapíci!“ Autor také poukazuje na existenci pouhých tří jednotřídních škol na Volyni, ač tam v tu dobu žilo už 15 000 Čechů. Odtud vyvozuje, že carská vláda dává přistěhovalcům málo práv a že z jejího hlediska „Češi mají být jen tmelem, kterýmž by se vyplnily mezery vystěhováním a vypovězením Polákův povstalé“. Výsledkem je obava, která jasně zaznívá v následujících řádcích.

„Že pak v padesáti letech – kýž bych byl špatným prorokem! – všichni /volyňští/ Češi se poruští, o tom není pochyby a nikdo z přistěhovalců si tím hlavu neláme. /…/ K rychlému poruštění připomůže i valná příbuznost obou těchto slovanských jazykův. I v mravech poruští se Češi a snad dříve jak mluvou, neboť již nyní mnohého českého rolníka, kterýž jest zde od r. 1868 usedlý, nevíš dle zevnějšku a chování, kam vřaditi – neníť Čech ani Rus, obé spolu při něm jest pomíšeno. Kdyby se stěhovala na Rus většina národně uvědomělých a osvícených vlastenců, ti neporuštili by se zajisté nikdy“. Zároveň Kádner dodává, že ruská policie věnuje i Čechům velkou pozornost a několik nespokojenců z jejich řad už muselo zemi opustit.

Autor viditelně kolísal při hodnocení odnárodňovacích perspektiv, které v duchu viděl, a říká v článku také toto: „Buďsi již, že se děti vaše poruští – tím neodpadnou ještě od slovanského kmene, nýbrž jen přeštěpí se na větev jinou. Nezřídíte-li sobě škol, v nichž by děti vše stavu svému přiměřeně se vzdělávaly, veta jest po vší budoucnosti. Českou krčmu máte v každé osadě a školu ---- ruku na srdce!“ V této souvislosti možná překvapí autorův poukaz na jiné kolonisty, žijící na Volyni, které dává Čechům za vzor. Byli to Němci, zjevně prokazující houževnatější povahu. Zevně se prý na Volyni skoro vůbec nelišili od Malorusů, ve svém domácím životě však udrželi jak vlastní zvyky, tak řeč – zachovali si tak svůj duševní ráz.

Volyňští Němci mohli být tedy podle Karla Kádnera vzorem volyňským Čechům. Je to jistě jeden ze zajímavých závěrů jeho pozorování z roku 1871. Víme ovšem, že jeho obavy z asimilace volyňských Čechů, kterou vyhlížel někde v r. 1921, se především v západní části regionu, který byl začleněn do meziválečného Polska, nenaplnily.

< Předchozí | Následující >

(boz)