Příručka pro boj s mýty o sovětsko-německé válce

Oleksandr Zinčenko – Volodymyr Vjatrovyč – Maksym Majorov (zahalna redakcija): Vijna i mif (Nevidoma Druha svitova. 1939–1945)

Pro ukrajinské prostředí je od přelomu let 2013 a 2014 charakteristický mj. zápas o provedení dekomunizace spojený se snahou o zlomení nadvlády rusko-sovětského výkladu ukrajinských dějin. Velkou roli hraje v této souvislosti samozřejmě interpretace událostí druhé světové války a role Ukrajiny v tomto konfliktu, především v rámci událostí na východní frontě.

Pomoc určenou především zatím tápajícím zájemcům o tuto problematiku nabízí zajímavě pojatá příručka, kterou připravilo za spoluúčasti Ukrajinského ústavu národní paměti patnáct příslušníků ukrajinské historiografické obce (z toho tři ženy). Cíl knížky a samotný fenomén mýtů, nejednou přerůstajících a smíchaných v jeden souborný Mýtus, je vysvětlen v úvodu O. Zinčenka – v jeho závěru je vyhlášena válka mýtům i se symbolickým povelem k palbě na tato rezidua sovětské minulosti. Následuje vyvrácení padesátky různě formulovaných mýtů.

Autoři kapitolek postupují jednotným způsobem: nejprve je citován některý starší text, příkladně definující příslušný mýtus, poté je podáno jeho zkratkovité vysvětlení a následně zprvu stručné a pak důkladné vysvětlení toho, jak se měly věci ve skutečnosti, resp. i jak příslušný mýtus vznikl, narůstal a stal se součástí rusko-sovětského propagandistického „zlatého pokladu“.

První kapitolka přitom patří „zlatému hřebu“, totiž zpochybnění pojmu Velká vlastenecká válka. Dále se pokračuje už v podrobnějším pohledu od paktu Molotov – Ribbentrop přes „věrolomný útok“ nacistického Německa na SSSR a události spojené s tříletou německou okupací Ukrajiny, s rozporuplnou podobou protiněmeckého odboje v Ukrajině i s problémy celosovětského charakteru. Opomenuty nejsou Katyň, Babí jar, role S. Bandery apod. Přes tři krymskotatarské kapitolky se výklad dostává až k zpochybnění mýtu o 9. květnu jako závěrečném dni druhé světové války. Jako vhodný závěr byl zvolen všeobecně známý, ale v sovětské realitě zcela falešně vyznívající citát z díla Olgy Bergolcové: „Nikdo není zapomenut, nic není zapomenuto“.

 Čtení je to vlastně málo povzbudivé, pokud si uvědomíme, jaký vliv si příslušné mýty získaly a zčásti uchovávají i v českém prostředí. V každém případě je jisté, že mýty o historii, a to i o té ukrajinské, nelze vymýtit, na místo starých přicházejí nové. Důležité je, aby se o mýtech vždy mohlo diskutovat, aby nebyly vnucovány jako jediná možná pravda. Sovětské mýty totiž byly a jsou nejednou popírány za pomoci mýtů antisovětských. Z této skupiny je v knize zařazen snad jen jeden – o tom, že Charles de Gaulle a Ernesto Che Guevara se s obdivem vyjadřovali o ukrajinských povstalcích z časů druhé světové války.

Historik při čtení knihy sice zjistí, že o mnohém už věděl, přijde však na to, že mu mnoho detailů unikalo. Pro laika vychovaného ještě v sovětském systému hodnocení a hodnot, musí však přečtení knihy znamenat šok. Nemenší šok z další vzpoury „mladšího bratra“ však musí stihnout ideologizovanou část ruské historiografie, která by nejraději příslušný soubor mýtů učinila věčným, nezaměnitelným a povinným „poučením“, ale spíše katechismem. Nelze ovšem uvěřit tomu, že by tohle bylo ještě někdy možno uskutečnit…

Zinčenko, O. – Vjatrovyč, V. – Majorov, M. (zahalna redakcija) (2016): Vijna i mif (Nevidoma Druha svitova. 1939–1945), Charkiv, Klub simejnoho dozvillja. Ss. 269 (3). /ISBN 078-966-14-9085-6/

(boz)