Návraty do roku 1991 (2): Jak pracovalo Sdružení Ukrajinců v České republice

První polovina roku 1991 znamenala pro Ukrajinu důležité mezidobí na cestě od formálního vyhlášení suverenity v červenci 1990 k referendu o úplné nezávislosti (1. 12. 1991), které skončilo jednoznačným úspěchem. Z Prahy i jiných měst České republiky jsme sledovali tehdejší dění za východní hranicí Československa se směsí nadějí a obav, naděje ale přece jen převažovaly.

V tomto kontextu je vhodné připomenout snahy jediné organizace Ukrajinců, která tehdy v Česku působila na základě výsledků ustavujícího sjezdu z června 1990. O devět měsíců později, v březnu r. 1991, se konalo další shromáždění členů Sdružení. Místem jeho konání stejně jako některých pozdějších akcí se staly prostory Varieté Praga, umístěné přímo v centru města, nedaleko Václavského náměstí. Za čas se do jedné z menších místností této instituce přemístilo také jednání rady Sdružení.

Na uvedené veřejné schůzi byli přítomni i někteří hosté – promluvil zde mimo jiné náměstek pražského primátora, předseda Svazu Maďarů žijících v České republice a také zástupci organizací, které se udržely při životě jen krátkodobě (Studentská ukrajinistická společnost při filozofické fakultě University Karlovy a Ukrajinská lékařská společnost v Československu).

Členové rady Sdružení vydali v březnu poprvé počet ze své činnosti. Zaměřovala se na zvětšování počtu členů, hledání finančních zdrojů, rozšíření zahraničních kontaktů nebo kulturní a také charitativně-pomocnou činnost. Účastníci se vyjádřili i k tehdejšímu dění v Ukrajině a schválili poselství určené ukrajinskému parlamentu, tehdy ještě ovládanému komunisty. Dožadovali se propuštění tehdy vězněného opozičního poslance Stepana Chmary.

Všechna organizační práce spojená s rozvojem Sdružení se samozřejmě připravovala v rámci rady organizace – mnohdy to bylo opravdu „na koleně.“ Na práci se aktivně podílela zhruba desítka lidí – od třicátníků po sedmdesátníky. Výborové schůze se konaly zhruba jednou za dva týdny, občas i za účasti hostí z Ukrajiny či diaspory. Jednou nás přišel navštívit např. literární kritik a profesor Ukrajinské svobodné univerzity v Mnichově Volodymyr Janiv, činný v ukrajinském světě už od 30. let dvacátého století.

Členové rady se společnými silami i samostatně pokoušeli řešit, jak se někdy říká „vse i vsja“, tedy maximum úkolů z různých sfér. Velmi často se přitom ukázalo, že chybějí jak zkušenosti, tak síly či schopnost dotáhnout záměry k úspěšnému konci. Dnes, po tak dlouhém čase, by bylo těžké vše vyjmenovat. Zápisy ze schůzí rady Sdružení jsou psány příliš útržkovitým stylem a leccos je dnes už ne zcela srozumitelné. Vyjmenuji pro zajímavost v chronologickém pořadí aspoň některé události ze života spolku v první polovině r. 1991.

V lednu se někteří členové vedení organizace zúčastnili spontánní manifestace, protestující proti zásahu sovětským vojenských sil v hlavním městě Litvy, Vilniusu. Na manifestaci bylo tedy možno spatřit nejen litevské, lotyšské a estonské vlajky, ale také tři ukrajinské. Po březnové velké informační schůzi následovalo dubnové připomenutí pátého výročí černobylské katastrofy. Příslušné shromáždění se konalo v Malostranské besedě a hlavní projev tehdy přednesl kyjevský historik a politolog, docent Mychajlo Kirsenko. Také v tomto případě projevili zájem čeští hosté – dostavil se náměstek pražského primátora a představitelka Československého červeného kříže.

Z věcného hlediska navázalo na tuto akci přivítání skupiny padesáti dětí ze severní Ukrajiny, které v květnu přijely na ozdravný pobyt v jednom z českých táborů. Přivítání skupiny se uskutečnilo v malostranské budově Červeného kříže, který pobyt finančně zjistil. Členové vedení ukrajinské organizace zde předali malým návštěvníkům dárky. V tomtéž měsíci se konalo rozšířené zasedání rady Sdružení, které připomnělo 65. výročí zavraždění hlavního představitele Ukrajinské lidové republiky, Symona Petljury, a také památku později zavražděného nacionalistického předáka Jevhena Konovalce. S projevem na této akci vystoupil dr. Fedir Jančyk.

Vyvrcholením aktivit sdružení v první polovině roku, tedy ještě před vyhlášením ukrajinské nezávislosti, se stala červnová smuteční slavnost na Olšanských hřbitovech. Také v tomto případě se účastníci obraceli směrem k minulosti, tentokrát v souvislosti s dvěma výraznými představiteli meziválečné ukrajinské emigrace, kteří působili v Praze. Konalo se vysvěcení nové náhrobní desky na hrobě básníků Oleksandra Olese a Oleha Olžyče. Přítomen byl Olesův vnuk a Olžyčův syn Oleh Kandyba, který přicestoval až z Kanady. Nejdůležitějším hostem této vzpomínkové akce byl však ukrajinský exilový prezident Mykola Plavjuk, který vykonával své pravomoci až do srpna r. 1992.

V rámci Sdružení byly samozřejmě průběžně řešeny i méně viditelné záležitosti, např. další činnost ukrajinského pěveckého sboru, otázky spjaté s někdejším ukrajinským muzeem v Praze, zrušeným v r. 1948, ale i příprava ukrajinského informačního zpravodaje, jehož první číslo se nakonec podařilo vydat až na jaře r. 1992.

Je třeba přiznat, že naše organizace zůstávala přes všechno organizační a propagační úsilí poměrně nepočetnou – nepřesáhla počet dvou set členů. Jednalo se převážně o lidi, kteří strávili celý život nebo jeho většinu v Čechách a na Moravě. V Česku se už tehdy vyskytovali Ukrajinci, kteří přijeli z domova za prací a lepšími životními podmínkami. Zároveň byl tehdy zaregistrován i určitý počet osob, usilujících o získání statutu uprchlíků. S většinou těchto příchozích z Ukrajiny se nepodařilo navázat kontakt. Sdružení by jim ovšem nebylo schopno zajistit očekávanou finanční nebo jinou pomoc.

Dosah činnosti organizace zůstal omezen především na Prahu. Sondovala se možnost založení místních organizací v Brně či Ostravě, ale pouze v ostravském případě bylo toto úsilí korunováno úspěchem. Zasloužil se o to největší měrou rodák z Prešovska a řidič autobusu Vasyl Vanyk (Vasil Vaník). Byl pro nás živoucím dokladem skutečnosti, že lze být stejně tak Rusínem jako Ukrajincem – přitom Vasyl jako nositel této zdvojené identity neviděl mezi oběma pojmy rozpor, který zde tak často hledají někteří Češi.

Při pohledu zpátky lze říci, že jsme museli překonávat při své práci řadu překážek. Nesnadná zůstávala koordinace plánů a záměrů s jednotlivci i organizacemi působícími jak v Ukrajině, tak v ukrajinské západní diaspoře, ale třeba i na severovýchodním Slovensku. Řada dobře míněných záměrů padla nakonec pod stůl – neuskutečnil se např. plán na výrazné připomenutí sedmdesátého výročí přestěhování Ukrajinské svobodné univerzity z Vídně do Prahy.

Jen málo hmatatelných výsledků přineslo také často proklamované úsilí o posílení propagační práce v českých sdělovacích prostředcích. Výsledky zůstaly poměrně skromné – jen jednou jsme pronikli na stránky čelného deníku Lidové noviny a jeden delší text otiskl měsíčník Přítomnost. Byla to vskutku jen pověstná kapka v moři v porovnání s tím, čeho bylo z hlediska informování české veřejnosti zapotřebí. O nepříliš velké a rozporuplné pozornosti, kterou tehdy věnovala Ukrajině česká periodika, bude řeč v některém z dalších pokračování tohoto cyklu. Museli jsme také brát ohled na omezené finanční možnosti naší organizace. Počátkem r. 1991 ještě v plné míře nefungovala vládní a samosprávná politika, která by byla programově zaměřena na finanční podporu národnostních menšin a jejich spolků.

Proto bylo třeba čerpat téměř výlučně ze skromných prostředků, získaných díky členským příspěvkům – mecenáši a sponzoři byli tehdy velmi vzácným kořením. Finanční dary ze západního světa by sice byly vítané, přicházely však poměrně vzácně. Obětavý pokladník rady Sdružení, ing. Roman Kaminskyj, neměl tedy ani trochu lehkou úlohu. Prostředky, které se podařilo nashromáždit, však přece jen stačily pokrýt hlavní potřeby, tj. poštovné (zasílání pozvánek a náklady na všechnu ostatní korespondenci) a dařilo se také financovat větší i menší akce, které Sdružení v Praze uskutečnilo.

V závěru této malé vzpomínky nezbývá než položit si otázku, nakolik výsledky našich tehdejších snah splnily očekávání a zda všechna vynaložená energie přinesla patřičné a uspokojující výsledky. Osobně si myslím, že lze odpovědět více méně kladně. Za hlavní úspěch považuji skutečnost, že se podařilo položit organizační základy, na které v jistém smyslu navázaly všechny později vzniklé organizace Ukrajinců České republiky. Samotné Sdružení existuje vedle jiných organizací i dnes, téměř jedenatřicet let po svém vzniku. Zůstává tedy hlavním svědkem nepřerušené kontinuity polistopadového vývoje českých Ukrajinců.

< Předchozí | Následující >

(boz)