Pokus o ukrajinistický dvojportrét: Zina Genyk-Berezovská a Václav Židlický

První měsíce letošního roku svedly dohromady výročí dvou významných českých ukrajinistů. V první únorový den jsme vzpomínali třicátého výročí předčasné smrti dr. Zinaidy Genyk-Berezovské (1928–1991) a na 16. duben připadá devadesát let od narození doc. Václava Židlického (1931–2002). Obě tyto osobnosti zasluhují společné připomenutí už proto, že dnes je situace oboru, kterému zasvětili život, zcela odlišná a mnohonásobně příznivější než v době jejich činnosti.

Genyk-Berezovska+disidenti
Zina Genyk-Berezovská uprostřed ukrajinských disidentů

Obě osobnosti rozvíjely hlavní část odborné činnosti v nesnadných podmínkách 50.–80. let 20. století. V době neomezené vlády komunistické strany bylo sice slovně ukrajinistice přáno, reálně však trpěla ideologickou umanutostí, kopírovanou podle sovětských vzorů a brzdící rozvoj oboru. Sepětí Berezovské i Židlického s ukrajinskou tematikou však bylo silné a trvalé a oba se snažili různým způsobem o překonávání překážek.

Zina Berezovská byla dcerou ukrajinského meziválečného emigranta a celý život prožila v pražském prostředí. Václav Židlický se narodil v české rodině na ukrajinské Volyni a do Čech přišel díky poválečné reemigraci. Oba ukončili své vzdělání na pražské univerzitě před polovinou dvacátého století a nadprůměrné schopnosti je předurčily k odborné práci. Uplatnili se oba při přednášení ukrajinské literatury studentům. Celoživotním působištěm Ziny, která spojila svůj život s Ukrajincem a ukrajinistou Konstantinem Genykem-Berezovským, se však stala Československá akademie věd. Židlický na fakultě zůstal a učil téměř půlstoletí. Jejich odborné zájmy se příliš dramaticky nelišily – naplňovala je ukrajinská literatura 19. a 20. století s klíčovými i méně významnými autory. Podobné otázky zkoumal i jejich starší kolega Orest Zilynskyj (1923–1976).

Souběžná činnost tří ukrajinistů-literárních historiků hrozila vznikem určitých třecích ploch, jejich činnost se však v desetiletí před r. 1968 dobře doplňovala. Všichni byli vystaveni podobným problémům a politickým tlakům. Postižen a znesnadněn byl nejen výklad politických dějin Ukrajiny, ale i dějin literatury a jejího nejnovějšího vývoje. Problémům se nevyhnula ani česká jazykovědná ukrajinistika. Přesto se v šedesátých letech dařilo část nežádoucích politických tlaků odbourávat nebo obcházet.

Genyk-Berezovská i Židlický si svými publikacemi postupně získávali respekt a spolupracovali při přípravě nevelké příručky o ukrajinské a běloruské literatuře 20. století, vydané v r. 1966. Berezovská aktivněji udržovala odborné i lidské kontakty s literáty sovětské Ukrajiny. Našla spřízněné duše v tzv. šedesátnickém prostředí, orientovaném stále výrazněji na odpor vůči místnímu mocenskému a ideologickému systému. Berezovská i Židlický se také podíleli na spolupráci se vznikajícím, nadějně vnímaným ukrajinistickým centrem v Prešově.

Výraznou stopu zanechaly v činnosti obou literárních historiků roky 1968 a 1969. Berezovská se svými texty výrazně podílela na vzniku vědecko-bibliografického sborníku ke sto padesáti letům existence česko-ukrajinských literárních kontaktů, Židlický se účastnil snah o vytvoření mezinárodní asociace ukrajinistů a spolupracoval s literárně-publicistickým týdeníkem Listy. Oba byli za své názory a postoje ze sovětské strany kritizováni. Vysloužili si proto i pozornost husákovských normalizátorů, když začali na počátku sedmdesátých let „čistit“ českou vědu včetně ukrajinistiky.

ZidlickyVaclav
Václav Židlický

Nebylo tehdy snadné udržet si existenční zajištění, pokračovat v odborné práci a ještě si uchovat tvář. Židlický, vyškrtnutý z KSČ, mohl nakonec na fakultě zůstat a dále vyučovat, nevyhnul se však určitým kompromisům. Jeho kontakty s literární Ukrajinou získaly punc jakési oficiálnosti, což asi souviselo s několika výjezdy na stáže do SSSR a s tím, že mu bylo svěřováno i sepsání krátkých přehledových prací a ukrajinistických hesel ve slovníku sovětských spisovatelů.

Berezovská reprezentovala naopak postoj, který se nadbytečným kompromisům striktně vyhýbal. Neodřekla se ukrajinských přátel a neodstoupila od svých názorů, i když si tak znesnadňovala další odborný život. V 70. a zejména v 80. letech vytvořila s manželem i dětmi fenomén pražského domu a rodiny Berezovských. Byt na pražském Smíchově propojoval specificky ukrajinskou inteligenci Sovětského svazu i západního světa a vytvářel diskusím otevřené prostředí, což znamenalo hodně. Židlický se v podobném směru neangažoval.

Bez ohledu na tyto rozdíly převzali oba ukrajinisté v době normalizace vedle odborných aktivit i úkoly organizační a překladatelské. Zasloužili se tak o vydání několika hodnotných publikací zpřístupňujících díla ukrajinského písemnictví od Skovorody přes Ševčenka a Stefanyka až po Ševčuka a Ťuťunnyka. Byly to publikace, které vydávaly cenné svědectví o vývoji ukrajinské duchovnosti a některé z nich se staly čtenářskými událostmi.

Rozpad sovětského ideologického a mocenského systému přišel pro oba autory příliš pozdě. Zina Berezovská ještě stačila reprezentovat českou ukrajinistiku na mezinárodním kongresu ukrajinistů v Kyjevě v létě r. 1990 a iniciovala vznik České asociace ukrajinistů, těsně po založení této organizace se však její život uzavřel. Václav Židlický byl posledním představitelem starší generace v rámci oboru a díky tomu zůstal předsedou České asociace ukrajinistů po celá devadesátá léta. Vychoval na fakultě představitele nejmladší ukrajinistické generace a předal pomyslné žezlo jedné z jejích příslušnic – literární historičce a překladatelce Tereze Chlaňové. Výrazně se také podílel na přípravě nového ukrajinistického pracoviště na brněnské univerzitě.

Odkaz obou českých ukrajinistů zůstává inspirativní i dnes – za situace, kdy ukrajinistika pracuje v úplně odlišných a podstatně příznivějších podmínkách. Zina Genyk-Berezovská i Václav Židlický pomáhali různým způsobem položit základy tohoto stavu a jistě nebudou svými současnými následovníky zapomenuti.

(boz)

Rubriky