Silné jméno Nadija (Naděje): autobiografie N. Savčenkové

Nadija Savčenko: Sylne imja Nadija

Osud ukrajinské letkyně N. Savčenkové neušel pozornosti ani v českém prostředí. Vzbuzoval velmi nejednoznačné reakce, většina hodnocení však vycházela ze značně omezeného počtu zpráv či informací. Sotva si někdo přečetl úplný text autobiografie, kterou Savčenková napsala ve vazbě.

Savčenková napsala svou knihu na jaře r. 2015 a autobiografie byla vydána ještě v létě, před pochybným procesem, ve kterém se ruský soud snažil dokázat její vinu. V době psaní autorka „oslavila“ ve vězení pětatřicátiny a asi netušila, že podobně tomu bude ještě v případě následujících jejích narozenin. Brzy poté byla vyměněna za dva ruské vojáky zajaté v Donbasu.

Ze všeho nejdříve můžeme číst čtyři předmluvy – druhou v pořadí napsal jeden z Nadijiných advokátů, Rus Illja Novikov. Několik vysvětlujících poznámek do knihy napsala i mladší sestra Savčenkové Vira, která se výrazně zasazovala o její propuštění a podle Nadiných představ se měla stát přímo spoluautorkou knihy. Viřyn podíl se však omezil na reprodukci jejího ilustrovaného dopisu psaného Nadě do vězení – tento zajímavý dokument zdobí papírovou vazbu.

Kniha složená ze sedmnácti kapitol je vystavěna zajímavým způsobem. Úvodní partie je věnována obecným úvahám o válce – ukazuje se, že autorka není žádnou nadšenou vyznavačkou tohoto projevu mezilidských či mezinárodních vztahů. Poté následuje téměř 150 stran popisujících události devíti měsíců – ode dne Nadijina zajetí v Donbasu (červen 2014) přes její odvezení do Ruska a uvěznění až po popis nejdelší hladovky, kterou ve vězení držela a skončila v březnu 2015 (poté byla mimo svobodu ještě 14 měsíců). Do Moskvy se autorka dostala mimochodem poprvé v životě – a hned do vězení!

Téměř stejně dlouhé líčení pak Savčenková věnuje celému svému předchozímu životu, především událostem prvních čtrnácti let 21. století. Závěrečná kapitola se stručně vrací do moskevského vězení na přelomu jara a léta r. 2015. Knihu uzavírá text osmi dopisů psaných odtud různým adresátům – jde o nepatrný výbor daleko rozsáhlejší epistolografické produkce.

Stojí za to upozornit v chronologickém postupu na to, co se zdá být zvláště zajímavé. Nadija je jednou ze dvou dcer rodičů, kteří zakotvili v Kyjevě. Nadijiny vzpomínky na dětství a školní léta se však týkají hlavně venkovského prostředí a kyjevských motivů zde najdeme poměrně málo. Obě sestry asi nedostaly svá křestní jména náhodou, snad měla přibýt ještě třetí a nejmladší, která by jménem Ljubov dovršila triádu naděje, víry a lásky.

Nadija, která vyrůstala zčásti v pozdně sovětském období a zčásti už po rozpadu impéria, nebyla zjevně vynikající studentkou ani náruživou čtenářkou – tuto situaci paradoxně změnilo až ruské vězení, kde mohla (a snad i potřebovala) číst více než dříve. V dětství zvládla mnohé rukodělné práce a činnosti od vysloveně zemědělských po napůl umělecké a projevovala značnou vůli k rozšiřování různých znalostí a schopností. Jedním ze směrů jejich zájmů bylo poznávání světa podle mapy, až po své třicítce se však dostala poprvé za hranice Ukrajiny a lépe poznala i svou zemi.

Cesta k životnímu uplatnění byla pro Nadiju složitou záležitostí, nakonec ji však zaujala profese vojenské letkyně. Aby mohla studovat na vojenské vysoké škole, musela absolvovat praxi v posádce v Žytomyru a po adekvátní přípravě na území jihozápadní Ukrajiny byla na přelomu let 2004 a 2005 po několik měsíců nasazena v ukrajinské mírové jednotce v Iráku. Teprve po osobní návštěvě u ministra obrany Hrycenka se domohla přijetí na vojenskou školu nazvanou Charkovská univerzita vzdušných sil. Po jejím absolvování byla vyslána k vojenské jednotce v západoukrajinských Brodech. Prakticky vše, co říká Savčenková o ukrajinské armádě v době před r. 2013, je přitom nesmírně kritické.

V době, kdy už sloužila u Kyjeva v blízkosti sídla exprezidenta Janukovyče, zastihly ji události Majdanu, jichž se ve volném čase zúčastnila. Snažila se spíše o zastavení začínajících bojů u vědomí toho, že „všichni jsme Ukrajinci“, obdobně autorka hodnotí boje se separatisty, kterých se autorka rozhodla zúčastnit (také oni jsou Ukrajinci, i když zbloudilí – nejsou to nepřátelé, ale protivníci). Oproti tomu autorčin vztah k současnému putinovskému Rusku Rusům je jednoznačně odmítavý.

Autorčiny poznámky o ukrajinské politice v době před r. 2014 i těsně po svržení Janukovyče jsou velmi fragmentární. Zajímavé je její představa o budoucí vlastní činnosti v ukrajinské politice (tehdy už byla zvolena poslankyní ukrajinského parlamentu). Říká, že ji bude ovlivňovat chudoba vlastního národa a vzpomíná při té příležitosti „staré písně českých povstalců – husitů Jana Žižky“, pro niž používá název Dobrá bohyně chudoby. „Tato bohyně je opravdu dobrá,“ komentuje Savčenková, „protože chudoba a hoře nutí lidi překonávat hory v boji za zlepšení jejich života“ (s. 124). Savčenková snad našla text příslušného obsahu v nějaké ruské antologii středověké poezie, kterou přečetla ve vězení – snad se jedná o staročeskou Píseň veselé chudiny.

Kniha, o které by bylo možno říci podstatně více, je psána zajímavým jazykem naplněným stejně tak převážně vojenskými vulgarismy, jako citací lidových přísloví. Text je také díky tomu živý a poutavý. Jistě by bylo zajímavé vyslechnout si názor lékaře nebo psychologa na to, co a jak Nadija ve své knize popsala – týká se to i podrobných, dokumentačně jistě cenných záznamů o její hladovce, kterou i čeští „besserwisseři“ tak snadno zpochybňovali. Impulzivní a téměř „neřiditelná“ Ukrajinka ukázala po svém propuštění, že se jako poslankyně a veřejná činitelka rozhodně nepodřídí běžným postupům politiky a diplomacie. Už teď je velmi nejisté, zda lze její zasahování do ukrajinské politiky označit za šťastné, to by však už muselo být námětem jiné knihy.

Savčenko, N. (2015): Sylne imja Nadija, Kyjiv, TOV VO Justinian. Stran 327 (1), obrazové přílohy. /ISBN 978-617-7039-17-3/

(boz)