Ukrajina, únor 2021

Ač jsem zvyklý trávit v Ukrajině Vánoce a Silvestr, tentokráte mi to nevyšlo. Rozhodl jsem se navštívit Ukrajinu na začátku února, kdy mám narozeniny. Jediná smysluplná možnost, jak se dostat do Ukrajiny, je mít hotový PCR test – pojištění pro případ onemocnění Covid-19 je samozřejmostí.  Na PCR test jsem šel ráno den před odletem a výsledky už jsem měl v mailu odpoledne i s mezinárodním potvrzením v češtině, angličtině a překvapivě v ukrajinštině. Protože jsem se bál, že by mnou vytištěný dokument nemusel stačit, ráno v den odletu jsem ještě zašel osobně vyzvednout originál.

Letiště Boryspil

Po příletu na letiště Kyjiv-Boryspil jsem se musel protlačit přes shluk nešťastníků, kteří neměli hotový PCR test a museli si pod dohledem pohraničníků instalovat aplikaci „Дій вдома“ („Seď doma“), skrze kterou je tvrdě kontrolováno dodržování karantény. Mám potvrzeno od kumů, že úředníci skutečně třikrát denně volají a vyžadují aktuální fotky s geolokací telefonu. Pokud by se sledovaná osoba protivila nařízení, následoval by výjezd policie na adresu, kterou uvedla jako místo karantény.

Teprve po prověření vlastnictví kovid testu jsem se dostal k pasové kontrole, kde jsem pohraničníkovi předložil pas, potvrzení o negativním testování a všech šestnáct stránek smlouvy o kovid pojištění. Na pásovém dopravníku jsem ji vyzvedl svůj batoh a chystal se k východu z letiště, když mě zastavili slizcí strejcové v uniformách a začali se mě, vyptávat kolik vezu peněz. Nasadil jsem úsměv Švejka a odpověděl jsem jim, že jsem si z bankomatu právě vyzvedl patnáct set hřiven. To je samozřejmě nezajímalo. Zajímala je eura, dolary a kupodivu i koruny. 

Nevím, co čekali za odpověď. Odpověděl jsem jim popravdě, že mám jen osm set korun, a byl propuštěn. Pravda je, že revizoři, celníci apod. dokážou odhadnout nesrovnalosti z chování tázaného, nicméně vozit batoh eur letadlem by mě ani ve snu nenapadlo (kéž bych ho měl).

Kyjev

Z Kyjeva jsem měl namířeno rovnou do Poltavy. Protože se mi však nechtělo cestovat vlakem, který do Poltavy přijíždí až někdy v deset, našel jsem si levný hotel u nádraží a koupil lístek na ráno. Zajímalo mne, jak funguje nedávno schválený jazykový zákon v praxi. Ukázalo se, že přesně tak jak jsem očekával. Nijak. Přišel jsem k věžáku, jehož jedno patro bylo upraveno na hotel, a snažil se v přízemí zjistit, kde je můj pokoj. Tetka na recepci vznešeně ignorovala moji ukrajinštinu, dokonce mi nařídila mluvit rusky, což jsem zase ignoroval já, ale nakonec jsem dostal potřebnou informaci. 

Poté co jsem se v pokoji zbavil zavazadel, jsem se šel najíst do blízké restaurace. Také jsem si chtěl dát točené pivo a hlavně fotku piva poslat kolegům, abych je trochu poškádlil. V restauraci mě čekala trochu kuriózní situace. Servírka mi řekla, že nemají žádný alkohol, tedy ani pivo, protože ještě nedostali licenci na prodej alkoholu. A že si můžu skočit pro pivo do krámu, že mi přinese půllitr.

Poltava

Ráno jsem se vydal na cestu do Poltavy. Ve vlaku jsem měl pocit, že tři čtvrtiny Ukrajinců dodržuje nošení roušek, ale později jsem pochopil, že to byla jakási anomálie nebo opravdu jen pocit. Ze všeho nejdříve jsem se v Poltavě nechal taxíkem zavézt z nádraží na oddělení Nové pošty, abych se zbavil dětského oblečení, které jsem vezl pro dceru kamarádky ze Stryje a pro kmotřenku. Z pro mne nepochopitelného důvodu je dětské oblečení v Ukrajině o hodně dražší než v ČR v Pepcu, takže běžně v Pepcu stojím hodinu s telefonem v ruce, fotím oblečení a takto zajišťuji nákup dětského oblečení na dálku. S poštovným z ČR (soukromý přepravce) oblečení vyjde i o polovinu levněji než v Ukrajině.   

Poté jsem se v Poltavě sešel s kamarádkou z výcviku praporu mediků a jel se podívat, jak se daří invalidnímu chlapci, kterému jsme se v létě složili na elektrickou čtyřkolku a léky. Cestou jsem mu koupil lego – požární stanici. Z lega měl velikou radost, protože už doma měl policejní stanici i nemocnici, ale hasiče ještě ne. Samozřejmě řeč je o čínských plagiátech, které stojí čtvrtinu toho co lego originální. Kvalitu Číňané vychytali na devadesát procent. Abyste rozuměli – v Ukrajině se „legu“ říká „konstruktor“ a zastoupení Lego^© v hračkářstvích je asi stejné jako počet Lamborghiny na našich ulicích. Lego je, ale málokdo si ho může dovolit.

Dnipro

Z Poltavy jsem se přesunul do Dnipra. Vzhledem k tomu že mezi Poltavou a Dniprem není přímé železniční spojení, jel jsem autobusem. Silnice po celé trase vypadaly jak po dělostřelecké palbě. V Dnipru jsem se setkal s přáteli a ubytoval se v pronajatém bytu.

Bylo 1. února, v den mých narozenin, a ministerstvo zdravotnictví mi „nadělilo“ PCR test před odletem domů, pět dní karantény a další PCR test. Do té doby stačil PCR test po návratu. Byla stanovena přechodná doba do čtrnáctého února, kdy jsem se měl vracet a kdy stačil PCR test až po návratu, ale přišel ještě jeden „dárek“ od ČSA, které přesunuly můj let na patnáctého února. Druhého „dárku“ jsem si všiml až o dost později. 

Nemůžu nevzpomenout na nepříjemný zážitek z prospektu Dmytra Javornyckého. Šel jsem s kamarádkou po ulici, když jsem zaslechl varovné sirény a vzápětí dva tlumené výbuchy. V první chvíli jsem si pomyslel, že „už to začalo naostro“ (válka). Nicméně kamarádka se vůbec se ani neohlédla a na můj dotaz „Co to bylo?“ odpověděla, že podzemní odpal náloží při stavbě metra. 

Moje narozeniny jsme oslavili v restauraci. V Ukrajině mají restaurace, diskotéky apod. otevřeno do jedenácti večer. Teprve po jedenácté se z otevřené restaurace stává zdravotní riziko. I po jedenácté mají otevřeno bary, které zřejmě mají „smlouvu s policií.“

Ráno jsem posnídal v kavárně a vydal se do historického muzea. Venkovní expozice je věnována současné válce s Ruskem (obrazová galerie je na konci textu), v „nové“ budově je rekonstruované dioráma přechodu Dnipra Rudou armádou a kinosál, kde promítají film o válce s Ruskem. Co je ve staré budově, jsem se nedozvěděl, protože už mi na ni nezbyl čas.  Venkovní expozice je povedená, dioráma přechodu Dnipra rovněž. Mnoho postav na plátně zobrazuje skutečné osoby a jejich často krátké životní příběhy. Film o válce s Ruskem je zajímavý, nicméně promítání na všechny čtyři stěny kinosálu je mírně nepřehledné. V muzeu byla náhodou přítomná spoluautorka fotografické knihy ze současného válečného konfliktu. Výborně jsme si popovídali a jednu knihu jsem dostal i s věnováním.

Do centra města jsem se chtěl vrátit tramvají, ale zjistil jsem, že ulice i s tramvajovou tratí je zapáskovaná policií a hlídaná. Pochopil jsem, že bude další podzemní střelba, a chvíli jsem zvažoval, že si počkám na odpal, potom jsem si to rozmyslel, anžto jsem nechtěl riskovat, že mi na hlavu spadne kus balkonu nebo něco podobného.

Následující den jsem se vypravil s otcem kamarádky – „strejdou Toljou“ do Kryvého Rohu, který je z českých medií znám jako „Mordor“ a rodiště „krymské lásky“ syna našeho premiéra. Bohužel jsem z toho „Mordoru“ nic moc neviděl. Na kraji města jsme z dodávky vyložili, co bylo potřeba, a vrátili se zpět do Dnipra. Za zmínku stojí jen vzorně opravená, ale na většině trasy jen dvouproudová silnice. V místech, kde je silnice jen dvouproudová, začala skrývka ornice pro plánované rozšíření. Opravená silnice vede jen k prvnímu semaforu v Kryvém Rohu, dále již asfalt nevystačil. Zhruba v polovině cesty si člověk může všimnout na odstavných plochách zaparkovaných přívěsných vozíků s nabídkou paliva pochybného původu a kvality. 

Cestou zpět do místa bydliště „strejdy Tolji“ jsme museli odvézt nějaká okna do „Zlatých klíčů“. Jedná se o uzavřený vilový komplex dniperské smetánky. Vrátnice jak v Disneylandu, na každé ulici závora a mezi domy často dvoumetrové ploty. „Strejda Tolja“ poznamenal, že tam bydlí bohatí lidé. Řekl jsem mu, že bohatí lidé bydlí v Saint Tropez a ne v Dnipru. Ony ty domy stejně nebyly kdoví co. 

Mou další zastávkou na cestě po Ukrajině byl Pavlohrad, kde jsem navštívil základnu praporu vojenských mediků „Hospitaljery“. Rád jsem se setkal s „Baghirou“, zástupkyní velitelky, a předal jí menší dar pro prapor. Kamarádku jsem vzal s sebou. Byl to pro ni zajímavý výlet a Baghira jí alespoň ošetřila ruku opařenou párou z konvice.

Lvov

Do Lvova jsem se odebral den po návštěvě Pavlohradu. O šesté ráno jsem odletěl z Dnipra do Kyjeva. Teplota v Dnipru byla kolem -10° C a v Kyjevě bylo -14°. Byl jsem rád, že mám zimní bundu do -20°, kterou jsem původně chtěl nechat v ČR. Sníh nebyl žádný ani Dnipru, ani v Kyjevě. Tam jsem měl dost času do odjezdu vlaku do Lvova, tak jsem sedl na metro a jel se podívat do Hydroparku na zamrzlý Dněpr. Zamrzlá řeka v hlavním městě pro mě byla dost nezvyklou atrakcí. Vždyť kdo pamatuje zamrzlou Vltavu v Praze, už je dnes v důchodu. U řeky jsem se dal do řeči s místními otužilci. Nabídli mi, ať se jdu také vykoupat do díry vysekané v ledu. Usmál jsem se, řekl jim, že jsem zapomněl ručník, a vyrazil jsem na vlak do Lvova.

Rychlík mě asi za pět hodin dovezl úplně do jiného světa. Ve Lvově asi nebyl takový mráz jako v Kyjevě, ale bylo tam dost sněhu. Ve Lvově jsem měl rezervovaný byt, nejdříve jsem ale jel do Buffalo Baru, kde se pravidelně potkávám se svým instruktorem z praporu polních mediků. Tentokrát zde kromě něj bylo ještě několik dalších mediků. U jednoho z nich jsem potom spal, protože se ukázalo, že byt, který jsem měl rezervovaný, je obsazený a majitel ho prostě nestáhl z nabídky bookingu. 

Ráno mě čekalo „velký špatný“. Celý Lvov byl zasypaný novým sněhem. Taxikáři to vzdali jako první. Uber ani Bolt neukazoval žádná volná auta. Tramvají jsem se vydal na nádraží, protože jsem měl namířeno do Mukačeva, ale nakonec jsem musel jít pěšky. V kopci ulici zablokovala uvízlá maršrutka. Se dvěma batohy a v čerstvém sněhu to bylo dost obtížné. Nakonec mi vlak do Mukačeva ujel, tak jsem sedl na autobus do Stryje, kde jsem se zdržel jeden den u přátel. Sněhová situace tu byla mnohem lepší. V Mukačevu nebyl sníh skoro žádný.

Návrat

Domů jsem se vracel letecky z Kyjeva. Čekala mě tedy dlouhá cesta vlakem. Ještě jeden večer jsem se zdržel ve Lvově, protože se mi nechtělo jet deset hodin v kuse, a v brzkých ranních hodinách rychlík do Kyjeva. Ve Lvově už si poradili se sněhovou nadílkou, takže fungovala hromadná doprava i taxi.
Do Kyjeva jsem dorazil dopoledne 14.2. v "den odletu". Letadlo "mělo" letět někdy kolem třetí hodiny, tak jsem zašel na oběd do restaurace, jejíž jménu už si nepamatuji, a šel udělat online check-in.

Už jsem se chystal zavolat taxi na letiště, když jsem si všiml že můj let byl přesunut na večer, a potom zase zpět na odpoledne, pak na večer a později na odpoledne následujícího dne. To mi přidělalo problémy, protože do 14.2. platilo přechodné období českého ministerstva zdravotnictví a PCR test stačil po příletu do ČR, ale let byl přesunut na 15.2., kdy už byl potřeba test před příletem.

Musel jsem tedy rychle sehnat laboratoř která mě otestuje s výsledkem do čtyřiadvaceti hodin, test domluvený v Praze posunout o pět dní kvůli karanténě, a protože bych ho stejně nestihl. Termín testu jsem na internetu zamluvil asi za deset minut od chvíle, kdy jsem začal hledat laboratoř, na řadu jsem přišel asi za hodinu po začátku hledání. Výsledek mi slíbili do půlnoci, ale v devět večer, tedy po sedmi hodinách, už jsem ho měl v telefonu. Ve stánku/odběrném místě laboratoře na letišti mi vytiskli a orazítkovali potvrzení o negativním výsledku PCR testu. Odbavení probíhalo mnohem pomaleji než obvykle. Jednou z příčin byly chybějící testy u některých cestujících, druhou příčinou bylo to že málokdo vyplnil vcelku nesmyslný online formulář českého ministerstva zdravotnictví. Abyste rozuměli proč nesmyslný: vypisují se tam informace, které má k dispozici letecká společnost.

Covid shrnutí

V době mého prvního letošního pobytu v Ukrajině (29.1. - 15.2.) atmosféra nijak nepřipomínala nějakou pandemii. Špatná situace byla jen v Ivano-Frankivské oblasti. Roušky byly přítomné všude, ale disciplína ohledně nošení roušek byla dost frivolní. Vzpomněl jsem si na jedno místo, kde je opravdu měli všichni: kyjevské metro. Neřekl bych, že by to bylo tím, že by se někdo bál více než ve vlaku nebo v autobusu, můj osobní názor je ten, že Kyjevané mají dosud v paměti, jak metro v minulém roce magistrát zavřel, tak se tomu snaží takto předejít. Cestovat se dá i v dnešní době, jen je třeba počítat s tím, že různé instituce můžou ztížit podmínky k návratu. Situace v Ukrajině je nyní, více než po měsíci horší, ale doufejme, že do léta se zase zlepší.

(AKU)