Lesja Ukrajinka, její nejbližší a Praha (I. 1901–1903)

Může se zdát, že vyobrazení tzv. Druhé pražské defenestrace z května 1618, které jsem k článku připojil, je v rozporu s jeho názvem. Text této drobničky však vysvětlí smysl zařazení zmíněné ilustrace: vzpomínka na defenestraci patřila k návštěvě Lesji Ukrajinky v Praze. Vztahu ukrajinské básnířky a autorky divadelních her k české metropoli vzpomeneme postupně ve dvou článcích.

prazska defenestrace 1618
Pražská defenestrace na dobovém dřevorytu

Nejen Lesja Ukrajinka, ale i další osoby z rodiny Kosačů, jejíž příslušnicí byla, navázali zajímavý vztah k českému prostředí, především k Praze. Tento příběh, rozvíjející se tak říkajíc „na pokračování“, trval více než tři čtvrtiny 20. století. Jeho podrobnosti však zůstaly zasuty v množství jiného materiálu. Jubileum dává tu nejlepší příležitost podívat se na téma detailněji.

Lesja Ukrajinka, občanským jménem Larysa Kosač (1870–1913), pocházela z početné a finančně dost slušně vybavené ukrajinské rodiny spjaté s Kyjevem i několika místy na ukrajinském venkově. Lesja měla pět sourozenců (dva bratry a tři sestry). Nejstaršího a nejmladšího příslušníka této dětské skupiny dělilo od sebe plných devatenáct let. Věkově byla Lesja druhá nejstarší, všichni sourozenci až na jednoho bratra ji však přežili, ve dvou případech dokonce o víc než šedesát let.

Lesjina jediná návštěva Prahy, uskutečněná v r. 1903, souvisí s člověkem, který tehdy do kosačovské rodiny ještě nepatřil. Mychajlo Kryvyňuk (1871–1944), narozený tak jako Lesja na ukrajinské Volyni, může být charakterizován mimo jiné jako „věčný student“. Do tohoto postavení se však dostal nedobrovolně. V životě to neměl stejně jako sourozenci z rodiny Kosačů nijak lehké.

V roce 1896 se seznámil s Lesjou, krátce nato však skončilo jeho studium na kyjevské univerzitě zatčením, pětiměsíčním vězněním a následným vypovězením do daleké povolžské Astrachaně. Důvodem bylo jeho sociálně demokratické přesvědčení, sílené i Lesjou. S ní se Kryvyňuk sblížil a vedli spolu početnou, rozsahem i obsahově velmi bohatou korespondenci. Básnířka ho v dopisech řadu let titulovala zavazujícím slovem „bratře“.

V důsledku zmíněné perzekuce nemohl Kryvyňuk pokračovat v carské říši ve studiu. Začal proto uvažovat o odjezdu do zahraničí, konkrétně do Rakousko-Uherska. Chtěl dostudovat a váhal mezi lvovskou a pražskou technikou. Lesja Ukrajinka mu z tohoto důvodu marně sháněla v bukovinských Černivcích koncem léta r. 1901 plán Prahy. V polovině září 1901 napsala o Mychajlovi doporučující dopis nejznámějšímu haličskému Ukrajinci, spisovateli Ivanu Frankovi. Uvedla, že ještě není jisté, zda se Mychajlo rozhodne pro Prahu nebo Lvov, pokud by zvítězila druhá varianta, prosila Franka o to, aby jejímu příteli pomohl.

Mychajlo Kravynuk a Kosači
Mychajlo Kryvyňuk se sestrou a matkou Lesji Ukrajinky

Kryvyňuk se ve Lvově protloukal necelý rok, ale nakonec se přece jen rozhodl pro přesun do Prahy. Stal se studentem české polytechniky a už v říjnu 1902 zval Lesju k návštěvě. Zde je nutno připojit malé vysvětlení: Lesju Ukrajinku je možno označit za svého druhu světoběžnici. Každý rok vyjížděla na řadu měsíců z Ukrajiny, a poznala tak řadu středoevropských i středomořských zemí. Nejednalo se však o běžnou turistiku, ač Lesja v zahraničí načerpala rozsáhlé kulturní a historické poznatky. Hlavní účel jejích cest byl jiný: pokoušela se na různých místech marně léčit zákeřnou tuberkulózu. Ta nakonec v létě 1913 její život předčasně ukončila…

Na podzim r. 1902 směřovala Lesja Ukrajinka přes Lvov a Vídeň na několikaměsíční léčení do italského San Rema. Příslušná železniční trasa protínala východní část Moravy a dobře ji znali haličští Ukrajinci, kteří tudy jezdili do centra mocnářství a zpět. Jedna báseň Ivana Franka je dokonce datována v Přerově, který byl jednou ze zastávek na trati. Právě v Přerově Lesja zaváhala, zda nemá přestoupit a vydat se do Prahy, ale rozhodla se uskutečnit takovou cestu až při zpáteční cestě z Itálie.

Kryvyňuk tedy musel sedm měsíců počkat. Mezitím se věnoval studiu a snažil se něco vydělat na nájem a životní potřeby. Strhla ho také veřejná činnost spolkového a publicistického charakteru. Víme, že v březnu 1903 vystupoval v Nymburku na slovanském večeru. Zatímco jiný ukrajinské student, Herasymovyč, tam recitoval z Ševčenkovy tvorby, Kryvyňuk představil něco z ruského básníka Někrasova – hodnotám ruské kultury se tedy nevyhýbal. Zároveň pokračoval ve spolupráci s ukrajinskými sociálními demokraty a přemýšlel o využití Prahy pro tisk jakési publikace. Zmínka v dopise Lesji z 16. února 1903 nevylučuje, že mohlo jít o tisk její nevydané a nedochované práce „Jake naše žytťa pid moskovskymy carjamy“. Kdyby tehdy opravdu vyšla v Praze, dodnes by se to připomínalo….

O cestě přes Prahu Lesja v San Remu stále uvažovala a k návštěvě ji z Kyjeva vybízela i matka, ukrajinská prozaička Olena Pčilka. Doporučovala návštěvu muzea, nejspíše dnešního Národního, a prosila, aby jí z Prahy byla přivezena „rusínská gramatika“. Nepochybně se jednalo o známou, německy psanou mluvnici ukrajinštiny od Stepana Smal-Stockého a Thedora Gaertnera.

Lesja Ukrajinka
Lesja Ukrajinka v roce 1901

Lesjina dlouho plánovaná návštěva Prahy přišla na řadu koncem května 1903. Po dlouhém plánování přijela do Prahy z Vídně spolu se sestrou Oksanou 28. května a předem o tom zpravila Kryvyňuka telegramem. Díky tomu víme, že Kryvyňuk tehdy bydlel v novoměstské ulici Na bojišti č. 12. Čistě teoreticky se tak Lesja mohla v přízemí tohoto domu, v hostinci U kalicha, setkat s předobrazy Josefa Švejka, hostinského Palivce nebo dokonce obecně známého Bretschneidera.

Kryvyňuk, Lesja a její sestra ale trávili čas nepochybně jinde. O jejich procházkách po Praze nevíme nic bližšího až na jednu maličkost. Na pohlednici poslané sestře Olze v poslední den května je vyobrazena místodržitelská kancelář Pražského hradu, kam sympatická trojice asi zavítala po delším chození Prahou – jak je to hezky ukrajinsky řečeno: „oce vsi try švenďaly po Prazi“… Připsaná věta pak v překladu upřesňuje: „Z této místnosti Češi vyhodili oknem německé kancléře“. Jde o ne zcela přesnou interpretaci defenestrace z 23. května 1618, která dala první vážný podnět k vzniku Třicetileté války.

Je docela pravděpodobné, že se Lesja a její sestra setkaly s jinými pražskými Ukrajinci. V Praze tehdy působili dva ukrajinští vysokoškolští profesoři a menší skupina studentů univerzity i techniky – byl to předobraz ukrajinské emigrace z doby první republiky. Zmínky o Praze v Lesjině korespondenci nacházíme i v dalších měsících. Když dorazila přes Lvov do Černivců, postěžovala si v dopise na nesnadné cestování z Prahy do Lvova. V listopadu r. 1903 se zase Kryvyňuka dotazovala, zda by jí v Praze mohl sehnat německý překlad z díla italské spisovatelky de la Grazie.

Zdá se, že by se Lesja Ukrajinka do Prahy ráda znova podívala, ač v jejím díle a korespondenci z následujících let nenacházíme žádnou bezprostřední reflexi českých zeměpisných nebo kulturních reálií. Její zájem o město nad Vltavou se však zanedlouho znovu oživil. S Prahou se totiž na čas spojily osudy její mladší sestry Olhy, která se stala manželkou Mychajla Kryvyňuka. O tom napíšeme více v příštím článku.

(boz)

Rubriky