Z hlubin dávnověku (XIX): Záhadná kultura przeworská
Minule jsme hovořili o západních, polabských Germánech a jejich kontaktech se sarmatskými kmeny. Dnes se posuneme dále na východ, ke kmenům, které antičtí autoři umísťují mezi horní toky Odry a Visly. Zmiňují zejména Lugie a Vandaly. Prakticky na celém tomto území nacházejí archeologové kulturu, kterou podle prvního naleziště označují jako przeworskou. V době svého největšího rozsahu se dotýkala na jedné straně markomansko-kvádské říše na našem území a na druhé straně sarmatských a dáckých teritorií v dnešní západní Ukrajině a Transylvánii.
O vzájemném vztahu Lugiů a Vandalů existuje mnoho spekulací, zejména proto, že římští historici umísťují na totéž území buď Lugie, nebo Vandaly, ale nikdy neuvádějí obě jména zároveň. Má se za to, že Lugiové byli možná polyetnický kmenový svaz, jehož byli Vandalové součástí. Římané věnují Vandalům více pozornosti až ve 2. století n. l., kdy se přesunuli blíže k římským hranicím: kmen Silingů do Slezska a kmen Hasdingů do povodí horní Tisy (pravděpodobně přes Dukelský průsmyk).
Z map je vidět, že kmenový svaz Lugiů tvořil nepochybně jádro této kultury, ale zahrnovala i populace v Malopolsku, Haliči a Zakarpatí, kde sahala až ke keltským osadám na horním Dněstru, i Transylvánii, kde se stýkala kultura východních Keltů se sarmatskými etniky a s Dáky. Obchodní kontakty sahaly na jedné straně do východního Pobaltí, kde podle antických autorů žili Aestii, patrně nikoli Estonci, nýbrž Baltové, na druhé straně k Polabským Germánům, Markomanům a Kvádům. Marobudova říše představovala v 1. století důležitý koridor, kudy se na sever dostávalo římské luxusní zboží, ve 2. a 3. století se přidává další obchodní centrum na jižní Moravě a západním Slovensku, v bývalém Vanniově království. Tato dvě místa představují největší koncentraci římských nálezů severně od limes. V jihovýchodním Polsku byl nalezen depot římských stříbrných denárů z doby císaře Augusta, není vyloučeno, že jde o část kořisti uloupené při dobytí Marobudova sídla. Naproti tomu na našem území je jen málo nálezů kultury przeworské - jde o několik bojovnických hrobů v severovýchodních Čechách. Nicméně podle Tacita i kmenový svaz Lugiů byl součástí Marobudovy říše (či spíše sféry vlivu).
Čím se tedy vyznačovali nositelé przeworské kultury? Byli to usedlí zemědělci, chovali skot a prasata. Koní bylo málo, byla to prestižní zvířata vyhrazená pro elitu. Ovce se chovaly hlavně na produkci vlny. Zemědělská technika byla oproti ostatním Germánům pokročilejší, od Keltů se naučili používání chlévské mrvy ke hnojení a převzali rotační mlýnek na obilí. Římanům vděčili za přídavek k pluhu – krojidlo, kolmo postavenou čepel před radlicí, která rozřezává drn. Umožňuje tak rychlejší orbu a obdělání větších ploch půdy. Bydleli v malých neopevněných osadách na březích řek, sestávajících z dřevěných domů nebo z polozahloubených chýší s kamennou pecí v rohu – to je prvek, který později charakterizuje slovanská obydlí. Několik takových osad tvořilo mikroregion, který byl od ostatních oddělen širokým pásmem neobývaných lesů. Stejné uspořádání uvádí Tacitus u Germánů a zdůvodňuje ho obavami z konfliktů se sousedními klany. Naopak keltský vliv vidíme v poměrně vyspělé řemeslné výrobě, zejména keramické a železářské. Místy dokonce vznikaly velké specializované dílny, které zásobovaly svými výrobky celý region. Železo se používalo i k výrobě oděvních spon a šperků. Ingoty vysoce kvalitního železa dováželi obchodníci z římské provincie Noricum. Ve středním Polsku lidé kultury przeworské ve velkém dobývali a zpracovávali kamennou sůl, další důležitý obchodní artikl (voda Baltského moře se pro nízkou slanost k těžbě soli nehodí).
Lidé kultury przeworské své mrtvé pohřbívali většinou žehem a do hrobů dávali milodary. V bohatých hrobech bývají četné keltské a římské importy. Nápadně časté jsou hroby válečníků, zřejmě bojoval každý schopný muž. Čepele mečů jsou úmyslně zohýbány. Jde o rituální „zabití“ zbraně, obvyklé u Keltů. V hrobech významných bojovníků se nacházejí ostruhy, keltský vynález převzatý později Římany. Zvláštností przeworské kultury je, že většinou jde o ostruhy s háčky, které se na botu připevňovaly řemínkem – pro změnu prvek spojovaný se Slovany. Jinde v barbariku se totiž používaly ostruhy napevno přinýtované k patě boty. Ostruhy s háčky se jako vzácný nález objevily i ve svatyni Gurzufskoje Sedlo na Krymu, spolu s množstvím římské vojenské výstroje a s jedním augustovským denárem z 1. století n. l. Je možné, že již v té době se družiny profesionálních lugijských bojovníků dávaly najímat jako žoldnéři. Pro archeology bylo dlouho záhadou, proč jsou háčkovité ostruhy často asymetrické a v hrobě se nachází jenom jedna – levá. Nakonec se obrátili na odborníka jezdce a dostalo se jim tohoto vysvětlení: jízdní bojovník držel meč v pravé ruce a k protivníkovi se natáčel pravým bokem. Jeho kůň měl ovšem přirozenou snahu před útočníkem uskakovat doleva, v čemž mu právě ostruha na levé noze bránila.
Z jednotlivých kmenů jsou vedle Vandalů a Burgundů jmenováni ještě Harii, Helvecones, Manimii, Helisii a Naharvali. Tacitus píše, že Hariové byli jakési vojenské bratrstvo, pověřené hájením Jantarové stezky, kdežto na území Naharvalů se nacházela velká svatyně, kde byli uctíváni bohové-dvojčata jménem Alcis. Jinak o těchto kmenech nevíme nic. Někteří vědci jsou toho názoru, že „Vandalové“ jsou etnický název, kdežto „Lugiové“ jsou název pro náboženský svaz kmenů, uctívajících původně keltského boha Luga, který byl až později nahrazen božstvem germánským.
Kdo však byl tento bůh Lugus? Po pravdě řečeno, z keltské mytologie známe jenom jména bohů, která se dochovala na nápisech z římské Galie. Tyto nápisy většinou zní: „XY věnuje bohu Z“. Bůh Z může být vyobrazen, dokonce i v nějaké mytologické scéně, ale o jejím významu se můžeme jen dohadovat. Naším pramenem keltské mytologie jsou spisy irských a velšských mnichů z raného středověku, kteří pohanské bohy nahradili bájnými králi a kouzelníky. Pak jsou tu folklorní tradice a nakonec přepestrá paleta výkladů od adeptů novopohanství, které ale spíš odrážejí moderní představy o tom, jak mohlo keltské náboženství vypadat. O Lugovi víme, že na reliéfech z římské Galie je zobrazován se třemi obličeji, že ho Římané přirovnávali někdy k Merkurovi, jindy k Apollónovi, že to byl bojovník Světla, patron řemesel a umění. Býval doprovázen havrany, měl zázračný oštěp a ustanovil letní svátek lughnasad jako smuteční hry na počest své zemřelé pěstounky Tailtiu, patronky úrody (sklizené). Je možné, že některé Lugovy charakteristiky se přelily do postavy germánského Odina, boha-nekromanta a patrona básnictví, který je v mýtech také někdy ukazován jako trojitý (trojice stvořitelů Odin-Vili-Vé ve Vědmině písni nebo přezdívky Vysoký-Stejněvysoký-Třetí v Očarování krále Gylfa), je doprovázen dvěma havrany, jeho zbraní je oštěp a interpretatio romana ho přirovnává k Merkurovi. Není ale míněn ten veselý kučeravý mladík z helénistických mramorů, nýbrž Merkur jako Hermes Psýchopompos, průvodce mrtvých do podsvětí. Idoly se čtyřmi tvářemi hledícími do různých stran známe ze slovanské archeologie (zbručský idol z Ukrajiny, plavečský idol z Čech) a víme, že pobaltští Slované uctívali boha jménem Triglav.
Kultura przeworská tedy představuje amalgám celé řady regionálních kultur, rozprostřených po velkém území, které na sebe navzájem působily a prolínaly se. Kromě Vandalů bývá někdy spojována i s Praslovany. Na konci 2. století n. l. název Lugii (psáno též Lougoi, Lugiones, Lygii, Ligii, Ligiani) mizí a dál už se mluví jen o Vandalech. Z důvodů, které souvisely s přelidněním nebo s vyčerpáním zemědělské půdy, se spolu s dalšími germánskými kmeny přesouvají na jih a byl to právě tento tlak, který dominovým efektem vyvolal markomanské války. Vandalové se na nich také podíleli: v bojovnických hrobech se objevují římské meče a součásti římské zbroje. V jihovýchodním Polsku byl nalezen meč označený iniciálou IMP – „officina imperatoris“, což znamená, že byl vyroben ve státní dílně a patřil původně pretoriánovi z císařské gardy. V germánských ženských hrobech se zase nacházejí šperky a přívěsky vyrobené z kousků římského kroužkového brnění (lorica hamata). Po porážce Markomanů a Kvádů se Vandalům podařilo proniknout do Panonie, kde narazili na sarmatské kmeny. I ty ale prožívaly významnou změnu: na Jazygy a Roxolany se z východu tlačil mocný kmenový svaz Alanů. Kombinace dvou bytostně válečnických etnik, Vandalů a Alanů, představovala kombinaci smrtící, která otřásala Římskou říší po následující tři staletí.
Odkazy:
- Oslava lugnasadu v podání skupiny historických tanců „Medival“ z Novosibirsku. 4:24 min, zpěv.
- Bližší údaje o bohu Lugovi. Text, angl.
(mas)
- Pro psaní komentářů se přihlaste