Dvě česká svědectví o válce v Donbasu

Na konci roku 2020 se dá celkem s jistotou konstatovat, že většina českých občanů neví celkem nic o trvající válce v Donbasu. Od léta letošního roku tento konflikt ještě více zneviditelnilo příměří. To je sice o něco pevnější a stálejší než všechna předchozí a snížilo počet obětí, zároveň však konflikt protahuje jakoby do nekonečna.

Naskýtá se otázka, zda a jak je vůbec možné informování o této bolestné záležitosti zlepšit. Koncem listopadu jsme měli možnost seznámit se se dvěma pohledy na donbaský konflikt, Především bylo možno shlédnou online akci, při níž byl promítnut krátký dokumentární snímek dvou mladých filmařů „Modlitba za mír“. Po něm následovala beseda s tvůrci organizovaná studenty fakulty sociálních věd University Karlovy. Koncem listopadu se pak konala péčí pražského Skautského institutu online beseda se známým televizním reportérem Miroslavem Karasem, v jejímž rámci se také krátce hovořilo o Donbasu.

Film „Modlitba za mír“ byl výsledkem krátké cesty do frontové oblasti, kterou uskutečnili dva mladí Češi – Jonáš Vlk, absolvent bezpečnostních studií na už zmíněné fakultě, a Ondřej Nedvěd, student oboru kamera na FAMU. Původně plánovali jen vytvoření cyklu asi šesti reportáží, poté se ale rozhodli natočený materiál zpracovat v podobě uceleného díla, jehož délka činí 32 minuty.

Autoři přiznávají, že se nesnažili získat oficiální akreditaci od ukrajinských úřadů, aby si zachovali větší „manévrovací svobodu“. Pomoc jim poskytla nezisková organizace Team for Ukraine, reprezentovaná hlavně absolventem FSV UK Petrem Pojmanem. Díky němu a také s pomocí aktivisty Artema Fysuna se oba Češi dostali do opravdu bezprostřední blízkosti fronty. Pohybovali se tak i na okraji tzv. šedé zóny, tedy asi tříkilometrovém pásmu, směřujícím oběma směry od bezprostřední frontové linie.

Vlk a Nedvěd projeli během osmi únorových dnů roku 2018 poměrně značnou část oblasti u frontové linie, ovšem jen z ukrajinské strany. Konkrétně se jednalo o úsek mezi městečkem Krasnohorivka, známým z filmu Iryny Cilyk, a Stanicí Luhanskou, u které se nachází důležitý přechod přes frontovou linii.

Autoři na počátku snímku vysvětlují svůj postoj ke konfliktu. Projevují plné pochopení pro minulé i současné stanovisko ukrajinské strany, kdežto ruské výklady ignorují. Ve svém komentáři vyzvedávají roli aktivismu a solidarity, které měli možnost vidět na ukrajinské straně fronty. Diváci pak mohou v rámci natočeného materiálu vyslechnout osm krátkých rozhovorů s lidmi, které autoři po cestě potkali a kteří souhlasili s vystoupením na kameru. Rozhovory jsou vedeny převážně v ruštině, i když v jednom z nich slyšíme od místní starší paní velice pěknou ukrajinštinu.

Určitě zaujme rozhovor s volontéry, manžely Oleksijem a Julií Bidovými, jehož tématem je mimo jiné popis zadržení Oleksije a poměrů ve vězení „lidové republiky“. Neméně zajímavý je rozhovor s příslušníkem dobrovolnického sboru často démonizovaného Pravého sektoru, který si říkal „druh Sirko“. Zde je mimo jiné zmíněna zapomínaná role okupovaného Krymu v rámci celého konfliktu, resp. potřeba jeho vrácení k ukrajinskému státu.

Film je sice dílem mladých tvůrců, ale působí jako profesionálně udělané, velice sympatické dílo. Mám jen obavu, že ho shlédne tak jako při dosavadních několika komorních projekcích jen malé množství lidí – je samozřejmě otázkou, kde by k tomu mohli mít příležitost.

Několik odstavců je třeba pro srovnání věnovat besedě s příslušníkem o něco starší věkové skupiny, dlouholetým zahraničním zpravodajem České televize Miroslavem Karasem. Ten se stal díky své dlouhodobé činnosti už poměrně známou osobností. Karas nedávno své třicetileté zpravodajské působení, jehož těžiště bylo spjato s Polskem, ukončil. Diskuse s ním byla pojata jako jakési shrnutí jeho dlouhodobých zkušeností. Mluvil o zvláštnostech reportérovy práce s lidmi. Zmínil např. zmenšující se spontaneitu rozhovorů s nimi v Polsku, kdežto v ukrajinském prostředí taková spontaneita ještě přetrvává.

Většina Karasova téměř devadesátiminutového pořadu byla věnována Polsku, kde pracoval třiadvacet let a odkud se na dobu „jen“ asi sedmi let přesunul do Ruska. To bylo pro něj novinářsky nejpřitažlivější a Karas v tamních podmínkách dokázal snadno rozlišit úporný až odporný byrokratismus úředníků a laskavost obyčejných lidí. Jak je to s tou laskavostí a jejími nepochybně také problematickými stránkami, ovšem vysvětleno nebylo.

Na Ukrajinu zajížděl Karas z obou svých působišť celkem sporadicky, protože Česká televize buď na stálého zpravodaje v této zemi nemá peníze, nebo by spíše považovala jeho existenci za zcela zbytečnou. Ten, kdo sledoval jeho krátké reportáže, si asi nejednou uvědomil, jak velkým problémem je v několikaminutovém vstupu vysvětlit podstatu složitých problémů.

V rámci vyprávění o Rusku věnoval Karas na požádání jednoho z posluchačů šest minut Ukrajině, ale učinil tak jen v souvislosti s válkou v Donbasu. Zajížděl do tohoto regionu (nevíme, zda na základě pokynů shora, nebo z vlastní iniciativy) v době války dosti často. Nejdéle zde pobýval v roce 2015 – asi 130 dnů, tedy více než třetinu roku. Poslední návštěvu uskutečnil o čtyři roky později.

Karas vlastně konflikt nijak nezhodnotil, což souvisí s jeho postesknutím na kýženou, leč těžko realizovatelnou objektivitu při hodnocení takovéhoto ozbrojeného konfliktu. Jak konstatoval, na obou stranách fronty je objektivní něco jiného a reportér tak bude vždy někým obviněn, že není objektivní. V této souvislosti byla vyslovena i řečnická otázka, zda má reportér běhat po obou stranách fronty a zjišťovat, kdo má vlastně více pravdy.

Zaujalo Karasovo konstatování, že se o donbaském konfliktu v poslední době neinformuje, protože už jsou všichni (jinde ve světě) touto válkou unaveni. Jakmile si totiž televizní diváci na takový konflikt zvyknou, přestane je zajímat. Dodejme, že to není problém jen českých televizních diváků, ale jev spíše všeobecný. V závěru svého profession de foi odpovídal Karas ještě na otázku, jak si mají mladí lidé najít vztah k Polsku a Rusku. Zdůrazňoval v této souvislosti potřebu studia a četby. Tady už na Ukrajinu místo ve výkladu nezbylo, byť i v jejím případě platí v zásadě totéž.

Vraťme se však závěrem k tématu války v Donbasu, které obě výše popsané akce propojuje stejně jako úvaha o možnostech a hranicích objektivity v případě podobných konfliktů. Bez ohledu na skepsi vyslovenou Karasem se nelze zbavit dojmu, že film obou mladých tvůrců se proti pravidlům objektivity nijak neprovinil, ačkoli byli jen na jedné straně fronty. Je třeba jim za jejich pokus poděkovat, ať už se dočká pokračování, nebo bude v jejich tvůrčí cestě jen jednorázovým zastavením.

(boz)