Z listáře Františka Řehoře (15)

Je tomu právě rok, co jsme zde začali zájemce seznamovat s neobvyklým, opravdu česko-ukrajinským životem Františka Řehoře. Vesnický hoch z východních Čech a absolvent královéhradecké reálky odešel s rodinou krátce po absolutoriu do východní Haliče. Zde se začal aktivně zajímat o život ukrajinských venkovanů i o tvář celé této korunní země.

Díky velkému zaujetí a píli se stal Řehoř předním znalcem hmotného i duchovního života západní větve Ukrajinců a autorem cenné etnografické sbírky. Vloni byla na jejím základě připravena několikaměsíční výstava v pražském národopisném muzeu a právě ta podnítila koncem minulého roku začátek celoročního cyklu textů, publikovaných na těchto stránkách až do minulého měsíce.

Ojedinělá možnost seznámit se s výsledkem Řehořova dlouhodobého a cílevědomého úsilí nebyla zatím bohužel završena vydáním podrobného katalogu a je otázkou, zda se s takovou publikací počítalo. Ať je tomu jakkoli, výstavu předčasně ukončil stejně jako mnohé jiné podobné akce nápor koronaviru a kdo ji nestačil navštívit, může litovat. Složité zdravotní poměry zároveň zabránily původně plánovanému přesunu výstavy na západní Ukrajinu, kde by nejspíš sklidila velký úspěch.

Dalo by se tedy říci, že výstava vlastně zopakovala Řehořovu sběratelskou a publikační cestu, která předčasně skončila v říjnu 1899. Nyní končí rovněž náš cyklus. Jsem si vědom toho, že se mi podařilo jen zčásti vyčerpat bohatý epistolární materiál, související s Řehořem. Postupně jsem se s ním seznamoval od devadesátých let minulého století a nebyl jsem sám. Souběžně pracovali na tomto tématu etnografka Naďa Valášková a historik Petr Kaleta, kteří pak o Řehořovi vydali dvě různě pojaté monografie.

Zdánlivě toho bylo tedy o Řehořovi napsáno dost. Tento cyklus chtěl naznačit, že má smysl ve výzkumu jeho díla pokračovat. V dopisech tohoto pozapomenutého muže z prostoru mezi východními Čechami, huculským regionem a Prahou lze najít řadu cenných zmínek k nejrůznějším otázkám. Bylo by vhodné okruh dosud známých dokumentů tohoto typu rozšířit dalším průzkumem archivních fondů. Týká se to zejména archivních sbírek ukrajinských. Většina dopisů, které Řehoř rozesílal po Haliči a v menším rozsahu i do jiných regionů Ukrajiny, nebyla dosud vydána.

Ale i to, co máme k dispozici, lze zpracovat ještě detailněji. Zmíním několik dílčích témat, na jejichž zpracování tentokrát nezbyl čas. Bylo by vhodné zajímat se hlouběji o Řehořovu zálibu ve fotografování, která nebyla dosud dostatečně doceněna. Přitom lze říci, že některé snímky z 90. let 19. století přiřazují Řehoře k zajímavým tvůrcům české fotografie té doby a zároveň mají velký dokumentační význam pro poznání západoukrajinského venkova.

Další téma by se mohlo týkat záležitostí výsostně osobních – Řehořova vztahu k ženám a jeho dlouhodobé snahy o nalezení Češky nebo Ukrajinky, která by s ním šla dále životem. Toto jeho úsilí je patrné a doložitelné od Řehořových začátků až do jeho závěrečných let, nikdy však nebylo naplněno a Řehoř neunikl osudu starého mládence.

Závěr našeho cyklu, který snad v budoucnu najde nějaké pokračování, by se ovšem mohl věnovat i dalším tématům. Jedním z nich je míra a podoba jeho vnímání ukrajinské problematiky jako celku, tedy i jejího politického rozměru, který začínal být koncem 19. století zřetelnější než dříve.

A konečně je tu téma pro Řehořův život poměrně osudové a snad nejtragičtější. Jedná se o jeho nenaplněnou touhu po vydání knižního souboru vlastních prací, o němž jednal s různými nakladateli. Jen vydání populárně-naučné či čistě vědecké publikace by z Řehoře udělalo „stoprocentního vědce,“ jehož odkaz by ve větším rozsahu přežil do 20. nebo dokonce do našeho 21. století. Bez té knížky zůstal solitérním autorem množství nesnadno dohledatelných článků, jejichž roztříštěnost velmi znesnadňuje hodnocení celého Řehořova díla.

Loučím se tedy výčtem problémů, na které zatím neznáme odpověď. Pro poslední část cyklu jsem nakonec edici žádného dopisu nebo citaci z něj nepřipravil. Jistě se naskytne příležitost jindy. Přidávám už jen úplný závěr.

Život a činnost Františka Řehoře byly pro česko-ukrajinské vztahy, do té doby naprosto nedotvořené a velmi fragmentární, nepochybnou vzpruhou, inspirací a výzvou. Nikdo však na tyto podněty nedokázal odpovědět ani navázat. Řehoř nepochybně do značné míry předběhl svou dobu. Postupoval kupředu se snahou o maximálně široký výzkum. Nakonec tak nabídl rozsahem a co do míry podrobností příliš mnoho – daleko více, než mohla tehdejší česká společnost vstřebat a smysluplně využít.

V Čechách a tím spíše na Moravě se nenašel jediný člověk, který by byl schopen či ochoten v podobném zkoumání východní Haliče pokračovat a který by v tom také viděl smysl. Asi také chyběla snaha o nalezení místa pro trvalé zpřístupnění a zpracování bohatých Řehořových sbírek. Nikdo se nezajímal o možnost souborného nebo výběrového vydání jeho prací. Jediným místem, kde byla zvěčněna autorova památka, se stal jeho rodný dům ve Stěžerech, ani v této obci však nevznikly podmínky pro nějaké jiné, výraznější a hmatatelnější uctění jeho památky.

Popsaný stav přetrvával velmi dlouhou dobu a k určitému zlepšení došlo po dočasném vzepětí zájmu z 50. let 20. století a na jeho sklonku, znovu až v loňském roce. Musíme se však dále ptát, co s Řehořovým dílem a odkazem dál a do jaké míry se jedná o hodnoty vybízející k dalšímu rozvíjení. Dnes uzavíraný cyklus nabídl v náznaku jednu z možných cest – doufejme, že se podaří v ní dále a smysluplně pokračovat. Pokud jde o mne, jsem pro takové pokusy dostatečně motivován. František Řehoř se totiž postupně stal tak trochu „mým člověkem“…

(boz)