Velký okruh po Ukrajině

V roce 2018 jsme se vydaly na velký okruh po Ukrajině, při kterém jsme dojely až do Mariupolu, dvacet kilometrů od frontové linie. Byly jsme na cestě celkem 19 dní a najely jsme tisíce kilometrů vlaky a autobusy a desítky kilometrů jsme nachodily po mnoha městech.

Ukrajina 1. – Západní Ukrajina – 2018

(Odkazy na galerie fotografií k jednotlivým částem najdete na konci textu)

Náš okruh začínal v Karpatech. Vyjely jsme z Hradce Králové mezinárodním autobusem do Ivano-Frankivska. Náš ukrajinský autobus měl vepředu velmi vlasteneckou výzdobu se spoustou vlaječek, tryzubů, svatých, panenek ve vyšívankách. Cesta probíhala bez problémů, ale byli jsme zastaveni a kontrolováni již na česko-polských hranicích, Ukrajincům kontrolovali víza. Čekali jsme asi dvě hodiny, zdálo se to nekonečné. Ukrajinci byli nepříjemně překvapení a nervózní. Další dvě hodiny jsme čekali na polsko-ukrajinských hranicích. Z Ivano-Frankivska jsme hned zamířily minibusem do Yaremče, ležícího v údolí říčky Prut. Až cestou zpátky jsme zjistily, že zde jezdí i klasická autobusová linka, která je čtyřikrát levnější (na druhou stranu ani minibus nebyl dramaticky drahý a dopravil nás přímo před dveře hostelu). Normální autobusy však parkují dále od budovy vlakového nádraží, takže jsme byly odchyceny řidičem, hlasitě vyvolávajícím cíl své cesty. 

Hned první, co jsme v Jaremči udělaly, poté co jsme se ubytovaly, bylo že jsme zašly na varenyky a na pirožky. Ukrajinské jídlo milujeme a na Ukrajině jsou restaurace poměrně levné. Stravujeme se v nich několikrát denně. Vždy si říkám, že budu objednávat kreativněji a zkusím ochutnat více pro mě nových specialit, ale jak na menu vidím varenyky, prostě neodolám. Moje nejoblíbenější jsou varenyky s bramborami a houbami. Houby mám ráda i v jiném jídle, třeba v mlyncích (ukrajinských plněných palačinkách). Výborné jsou i sladké višňové varenyky. Maminka zase navzdory všem předsevzetím vždy jí každý den boršč. Také si hodně dáváme saláty. Ukrajinci mají saláty hodně chutné a výživné, není to žádná dietní zelenina, o to jsou však chutnější. Ochutnaly jsme salát třeba s vajíčky, játry, několik druhů řepného salátu, nebo salát „sleď v kožichu“ – vrstvený salát z ryb, brambor, mrkve, řepy, vajec se spoustou majonézy, zasypaný vrstvou sýra.

Bohužel v Yaremči nám Karpaty ukázaly svou odvrácenou tvář. Po suchém létě, které jsme zažívali v České republice, jsme viděly, jak to vypadá, když prší a prší. Skoro by šlo citovat dědu Komárka z filmu Na samotě u lesa. Naštěstí jsme ve městě stihly navštívit muzeum miniatur, které zahrnuje i miniželeznici, kde supěla historická minimašinka. Zrovna zde sekali trávníky, aby karpatské miniatury nezarostly trávou. Muzeum je malé, ale miniatury jsou krásně ztvárněné, každou jsme fotily z několika stran. Popovídaly jsme si i se sekáčem, kterého jsme asi zdržovaly od práce. U muzea vyvěrá pramen čisté horské vody, kam si místní chodí s demižony pro vodu. Viděly jsme i místní vodopád, který byl díky mírně rozvodněné řece obzvláště působivý. Hodně času jsme strávily na tržnici s ukrajinskými suvenýry. Koupila jsem si zde ručně vyráběné mýdlo a soupravu koření pro ukrajinskou kuchyni (na salo, na boršč, na rybu, na kuře, na plov – rizoto apod.). Také jsme zde poprvé ochutnaly víno z granátového jablka, které jsme si zamilovaly. Bohužel jsem si koupila jen malou láhev, protože mě čekalo ještě mnoho dnů cesty. Doma jsem hořce litovala, že jsem koupila tak málo dobrého. Na tržnici také prodávali houby ve všech možných podobách (čerstvé, sušené, nakládané) i v obrovských pytlích, pro nás nevídané velikosti a med od karpatských včel. Po Yaremče se člověk mohl nechat přepravit koňským taxi. 

Ve městě nám udělalo velkou radost čapí hnízdo, v Čechách nyní tak často citované. Mladí čápi se učili zrovna létat. Zatím dost nemotorně mávali křídly a občas se jim podařilo se vznést kousíček nad hnízdo. Hnízdo bylo postaveno bez jediného eura či hřivny dotací. V rámci transparentnosti je nutné říct, že jim místní obyvatelé vyrobili podpěru pod hnízdo na sloupu, který kdysi nesl veřejné osvětlení.

Na pokoji v hostelu s námi bydlela muslimka z Egypta, která sama cestovala po Ukrajině jako baťůžkářka. Byla zaskočená deštěm. Musely jsme ji vymluvit nápad jít šplhat na Hoverlu s deštníkem v ruce. Neuvědomovala si, že hory jsou sice krásné, ale mohou být nebezpečné. Nakonec se vypravila za lepším počasím do Lvova.

Přátelily jsme se s hostelnou Lenou. Pocházela z Kyjeva a zde si o dovolené přivydělávala. V Kyjevě měla čtyři děti. Celou dobu se o nás dobře starala.

Další den jsme se vydaly i přes vytrvalý déšť do Bukovele, města, které se jednu chvíli ucházelo o pořadatelství olympijských her. V Bukovelu jsme vyjely lanovkou na horu Mount Bukovel. Užily jsme si na chvíli krásného rozhledu, než se nebesa zatáhla a skryla celou krajinu. Rozhodly jsme se tedy jet dolů. Já jela na lanovce s černochem z Kamerunu, který na Ukrajině studuje. Po vzoru českých přátel jsem se ptala, jestli se nebál jít studovat zrovna na Ukrajinu. Nechápal, proč by se měl bát. Na Ukrajině se mu velmi líbilo.

Odvážnější jedinci mohou z Mount Bukovelu sjet na takzvané „zip line“ neboli lanovce pro jednoho člověka, která dolů jede samospádem, a tedy velmi rychle. Menší soustava zipline pro milovníky adrenalinu se nachází i na vrchu Mount Bukovelu. Tady vede mezi stromy a klikatí se jako horská dráha.

K lanovce nás doprovázela paní, se kterou jsme diskutovaly situaci na Ukrajině. Její syn bojoval v ATO. Věnovaly jsme jí placku Pražského Majdanu a vyprávěly jí o proukrajinských aktivistech v České republice. Ukrajince vždy potěší, když vidí, že jsou lidé v Evropě na jejich straně a nezapomínají, co se na Ukrajině děje.

Dole jsme si spravily náladu a zahřály se v restauraci Varenyky Tut, kde prodávají varenyky, saláty, maso (včetně sala – ukrajinského špeku) a další pochoutky na váhu. Ochutnaly jsme tedy všechny druhy varenyků, které dnes nabízeli. Bylo toho přes kilo na osobu. Déšť vypadal děsivě, rozvodňovala se místní říčka. Udělaly jsme rychlou procházku ve chvíli, kdy zrovna jen mrholilo. Koupily jsme si novou rybářskou pláštěnku. Bukovel byl krásný i za takového počasí. Nachází se zde největší lyžařské středisko ve východní Evropě. Pokryté sněhem musí být městečko velmi krásné. Je tu hodně sjezdovek a vleků.

Další den jsme odjely autobusem do Ivano-Frankivska, kde jsme trávily den prohlídkou města. Byly jsme zde už podruhé. Od naší první návštěvy zde přibylo několik dalších soch. Sochy se v Ivano-Frankivsku nacházejí skoro na každém rohu – nejvíce jich je na pěší zóně Stometrivka. Některé ze soch byly vytvořeny během uměleckého festivalu. Nádherná je zde i obří fontána, pod kterou se můžete projít (a je to oblíbené místo pro fotografování). Došly jsme až k místnímu jezeru na kraji města. Stihly jsme i návštěvu nákupní galerie Bastion, kde v prostředí bývalé pevnosti prodávají tradiční ukrajinské suvenýry a jsou zde vystavené různé obrazy, fotografie a kované sochy. Jelikož ráda vyrábím náušnice a různé šperky z korálků, zakoupila jsem si v místní galanterii žlutomodré korálky a kovové komponenty ke šperkům. Mnoho obchodů s tímto materiálem na Ukrajině funguje tak, že se zboží prodává nikoliv na kusy, ale na váhu. Korálky i komponenty vážili jako u řezníka na váze. Nejprve jsem se ptala, kolik je cena za kus. Prodavačka hodila vybraný kus na váhu a sdělila pro mě směšně nízkou cenu. Korálky i komponenty jsou tu velmi levné a mají velikánský výběr, mnohem větší než v korálkárnách v Praze. Dost času jsme strávily i na místní tržnici pod otevřeným nebem. Dostane se zde snad úplně všechno. Já si zde pořídila tričko ve stylu ukrajinské vyšivanky s máčky a klasy obilí.

Večer nám odjížděl vlak do Kyjeva. Čekání na nádraží nám zpříjemňovala šedivá kočička, která mi vyhupsla na klín, hned jak jsem se usadila na lavičce, a začala vrnět. Kočičku si chtěla pohladit i jedna ukrajinská holčička, ale té to zakázala maminka. Co kdyby se chtěla pak napít a jak by pila „špinavýma“ rukama. Holčičce tedy nezbylo než mi mazlení s kočenkou závidět.

Do Kyjeva jsme jely na platzkartě (třetí třída), což je vagon s lehátky, bez oddělených kupé. Mě se tento způsob cestování líbí, i když je prostor někdy dost rušný, protože během noci lidé nastupují a vystupují. Platzkarty jsou velmi levné. Tentokrát s námi bohužel jela skupina poněkud rozveselených mladých lidí. Musely jsme si rusky zjednat právo na noční klid. Jinak jsem velké problémy při cestování nikdy nezažila. Jen jednou v kupé jsem jela s mladou paní, které vadilo, že je v kupé horko, a tak volala na několik míst a přes hodinu situaci řešila. Nikdo jí však po telefonu na dálku s nefunkční klimatizací nepomohl. Bohužel ukrajinské dráhy platzkartové vagony postupně vyřazují. Vlaky vždy rezervuji dostatečně dopředu. Často hned první den, co jsou nabízeny. Na vytížených linkách jízdenky rychle mizí. Sice jsou postupně přidávány vagóny, ale nelze spoléhat na to, že koupíte jízdenku pár dní předem, hlavně na populárních trasách. Online rezervace je snadná a již ani není potřeba jízdenky tisknout, stačí QR kód na telefonu. Naopak v případě vytištěné jízdenky je potřeba dávat pozor na zmačkání jízdenky v oblasti kódu.

Poté co jsme objely celou Ukrajinu (trasa Kyjev, Dnipro, Mariupol, Záporoží, Oděsa je popsáno v díle druhém a třetím), jsme zakončily náš výlet v Zakarpatí, kde jsme navštívily Mukačevo a Užhorod.

V Mukačevu jsme bydlely na krásném hostelu přímo v centru. Jako první jsme zamířily na mukačevský hrad Zamok Palanok. Je postaven nad městem a je z něj výhled do dalekého okolí. Zahrnuje různé expozice i miniskanzen.

V centru Mukačeva jsme obdivovaly mnoho kovaných soch. U našeho hostelu stál kominíček s kočičkou (který je vytvořen podle skutečného ještě žijícího mukačevského kominíka). Po městě se prochází několik husiček, jedna s foťákem, další s paraplíčkem… husiček prý bude v budoucnu přibývat. Husa je totiž symbolem města, protože je spojená s jeho patronem Svatým Martinem.

Naše cesta končila v Užhorodě. Tato město zdobí mnoho kovaných soch. Ale kromě typických velkých soch (které zobrazují třeba malíře nebo lampáře) se zde nachází mnoho miniaturních soch. Jak jsou malé jsme zjistily až na místě. S navigací v ruce jsem hledala sochu Nikoly Šuhaje v Olbrachtově ulici. Rozesmátí Ukrajinci nám ukázali, že ji máme přímo pod nosem. Nikola si seděl na zábradlí a byl velký asi jako dlaň. Sochy jsem viděla předtím pouze na fotkách, ze kterých nebylo vůbec zřejmé, jak velké, nebo spíše malé jsou. Stejně maličkou sochu zde má Švejk, socha svobody, rubikova kostka nebo ježci, které lze najít v blízkosti říčky Už. U nádraží je k vidění miniaturní socha vagonu.

V restauraci jsme zažily veselou situaci, kdy jsem nevěděla, co si vybrat a zaujal mě jakýsi palačinkový váček s kuricou. Ptala jsem se, o co se jedná, a prodavač na mě začal kokodákat. Jeho ochota byla sice hezká, ale že to je „kokodák“, jsem věděla od začátku. Nakonec jsem se rozhodla ochutnat. Byly to palačinky s kuřecím masem, houbami, zeleninou a byly velmi dobré. Od té doby si občas něco v podobném stylu uvařím i doma.

V místním butiku jsem si koupila krásné dlouhé šaty s kvítky, které jsem měl na sobě už na několika akcích ukrajinské ambasády.

V Užhorodu jsme navštívily místní skanzen. Paní pokladní říkala, že to je tak na půl hodiny, ale my zde strávily mnohem více času. Skanzeny, starou architekturu a lidové umění máme moc rádi. Ve skanzenech se krásně fotí a ukrajinské skanzeny jsou s láskou vybudované i spravované.

Po devatenácti dnech na cestě nastal čas zamířit domů. Od cestovatelů jsem věděla, že cesta zpátky do EU přes Slovensko je rychlejší než přes Polsko. Na polských hranicích jsem před několika lety zažila jedenáctihodinové čekání, čímž jsem sice vyhrála pomyslnou cenu „zlatého hraničáka“, ale rozhodně nehodlám tento zážitek v nejbližší době opakovat. Nakonec byl přechod sice rychlejší, ale setkaly jsme se zde s velice arogantním slovenským soudruhem celníkem. Všem prohrabával důkladně zavazadla a hrozil zákazem vstupu do EU a tím, že bude kontaktovat ukrajinskou ambasádu. Soudruh celník se začal prohrabovat i mým baťohem, který byl podstatně menší než zavazadla Ukrajinců a obsahoval hlavně špinavé oblečení. Když z postranní kapsy vytáhl podprsenku, uznal, že už viděl dost. Stejně si neodpustil poznámku, že se mnou snad jedná slušně… Vedle maminka zuřivě vyhazovala na stůl spodní prádlo a vrhala z očí blesky. Soudruh si nás vzal stranou, protože my jediné jsme cestovaly s baťohy, které nešly tak snadno přehrabávat. U nás „vítězoslavně“ našel půllitrovku vína z granátového jablka. Dalším velkým nálezem byla sklenička rybízové zavařeniny od Světlany ze Záporoží. Nechtěl věřit, že nevezeme žádné cigarety. Co bychom my nekuřáci s nimi ale dělaly? Vzpomněli jsme si na slavný podzemní pašerácký vláček z Užhorodu do Vyšného Nemeckého, který převážel cigarety.

Domů jsme dorazily náležitě utahané, ale plné nádherných zážitků. Již cestou zpátky jsme začaly přemýšlet, která místa na Ukrajině navštívíme příští rok.

Ukrajina 2. – Střední Ukrajina – 2018

Během naší devatenáctidenní cesty jsme navštívily i několik měst střední Ukrajiny, včetně hlavního města Kyjeva.

V Kyjevě jsme tentokrát trávily jenom jednu noc, u našich kamarádů – ruských disidentů. Tentokrát však Elena, která mluví česky (protože přes internet učí Rusy česky), byla mimo Kyjev. Musely jsme si proto procvičit ruštinu s jejím přítelem Míšou. Ten nám k snídani připravil pohankovou kaši, ke které nám nabízel rybičky z konzervy nebo maso. Ani na jedno jsme po noci ve vlaku neměly chuť, ptaly jsme se po marmeládě. Míša nám sice našel sklenici výborné jahodové marmelády, ale velmi se divil našim choutkám a říkal, že nikdy neviděl, že by někdo jedl pohanku na sladko. Během naší krátké návštěvy jsme stihly navštívit raněné vojáky v nemocnici (vojenská nemocnice v Kyjevě je umístěna v bývalé staré tvrzi) a prezentovat činnost Pražského Majdanu v naší spřátelené organizaci DonbasSOS. Tato organizace pomáhá vnitřním uprchlíkům (z doněcké a luhanské oblasti). Organizace jim pomáhá najít ubytování, jednat s úřady, zajišťují rekvalifikační kurzy, lobbují za lepší zákony pro vnitřní přistěhovalce. Také provozují telefonní linku pro lidi v okupovaných oblastech, snaží se co nejvíce pomáhat i Ukrajincům, kteří v těchto oblastech z různých důvodů zůstali. To je však velmi komplikované, politici samozvaných republik nechtějí do oblasti moc lidí pouštět. Díky tomu jsou uváděné počty obětí války spíše odhadem, podle pracovníků DonbasSOS jsou skutečné počty obětí pravděpodobně mnohem větší. Také jsme se dozvěděly o ekologických hrozbách, které válka přináší – v okupovaných oblastech jsou například skladiště rtuti, nebo je půda zamořena po použití různých zbraní. Většina zaměstnanců pochází právě z těchto oblastí. Setkaly jsme se s naší známou Nelly, se kterou jsem se seznámila v Praze, když tam DonbasSOS prezentovali svoji organizaci. Tuto cestu do Evropy a přednášky jsme jim tenkrát pomáhali zajistit. Svoji organizaci pak prezentovali v Praze, Vídni a Bratislavě. V Praze nám prostory pro přednášku poskytli manželé Bursíkovi naproti budově parlamentu.

V nemocnici v Kyjevě jsme se setkaly s mnoha pohnutými osudy. Setkaly jsme se s hudebníkem z Dnipra, který měl vážné zranění ruky, takže se možná již nikdy nebude moct věnovat hudbě. Jeden z vojáků vzpomínal na spolubojovníka s volacím znakem Praha (protože dlouho žil v Praze) a na české pivo. Nelly neměla sílu jít navštívit oddělení vážně zraněných, prý už v životě viděla příliš mnoho hrozných věcí. I pro nás to byl otřesný zážitek. Myslím si, že však naše návštěvy slouží jako morální podpora. Proto jsme z Čech vezly vlastnoručně zdobené perníčky a karlovarské oplatky (ty jsme nepekly doma, ale koupily. :-)  Diskutovali jsme situaci s ruskou propagandou v Čechách. Bylo nám řečeno, že jsme bojovnice na hybridní frontě. Na tento hovor si často vzpomínám, když lidem jak na facebooku, tak kamarádům a kolegům vysvětluji skutečnou situaci na Ukrajině.

Po návštěvě nemocnice jsme zašly na pizzu do skvělé restaurace Pizza Veterano. Samy jsme neměly odvahu říct, že bychom se někde najedly, takže jsme byly moc rády, když to naše kamarádky navrhly. Pizza Veterano zaměstnává veterány války s Ruskem a i její výzdoba je v armádním stylu. Například zdi vyzdobené vlajkami a nášivkami dobrovolnických batalionů, mapa Ukrajiny složená z nábojnic atd. I některá jídla a koktejly mají „válečnické“ názvy. Nakonec jsme si zde objednaly velmi kontroverzní Hawaii pizzu a přítelkyně z DonbasSOS byly rády, že potkaly lidi, kterým nevadí ananas na pizze :-).

Večer jsme si šly prohlédnout hudební fontány na Majdanu. Tyto fontány byly vybudovány, když Ukrajina hostila Eurovizi v roce 2017. Fontány jsou rozmístěné po celé polovině náměstí. „Představení“ trvalo několik hodin a fontány tryskaly do rytmů tradiční i moderní ukrajinské hudby. Občas pokropily dav menší sprškou vody, když do fontán zafoukal vítr, ale to patří k atmosféře. Zde jsem měla domluvené setkání se svým kamarádem Evgenem, který žil dobu v ČR a účastnil se demonstrací Pražského Majdanu. Svěřil se mi, že si sice vyzvedl trvalý pobyt v ČR, ale děsí ho politická situace, takže raději zůstane na Ukrajině (v té době získala vláda ANO, podporovaná komunisty, důvěru v parlamentu). Toto sdělení mě v nejmenším nepotěšilo. Evgen však není první Ukrajinec, který českou politickou scénu vnímá negativně a vnímá Čechy jako národ, který si dá vše líbit. Po loňské demonstraci na Letné mi jedna Ukrajinka řekla, že by nevěřila, že se Češi někdy zmohou na tak velkou demonstraci... Na Majdanu jsme se zcela náhodně setkaly s naším kamarádem ruským disidentem Míšou. Evgen byl Míšou překvapený – Míša totiž měl na sobě kšiltovku s ukrajinským tryzubem, ale mluvil jednoznačně ruským dialektem. S Míšou jsme pak večer nad lahví gruzínského vína diskutovali politickou situaci ve východní a střední Evropě. Bohužel jsme k žádnému pozitivnímu závěru nedošli ani v pozdních nočních hodinách.

Další den jsme se vypravily poznat další z divů Ukrajiny – arboretum Sofijivka v Umani. Cesta do Umaně byla příjemná, po dálnici moderním autobusem, s možností nabíjení mobilu a s wifi. Víc jsem si od cesty přát nemohla. Arboretum v Umani je nádherné, se spoustou zahrádek, fontánek, umělých jezírek a vodopádů. Na větších jezírkách se může člověk dokonce projet na lodičce. Jediným mínus je nedostatečné značení, takže tam člověk chvílemi bloudí. Dlouho se nám nedařilo najít východ. Arboretum založil Stanisław Szczęsny Potocki. Tento park byl dárek k narozeninám jeho milované ženě, což celému parku přidává dojem veliké romantiky.

Umaň má u řeky nově vybudovanou zpívající fontánu s promítáním na vodní stěnu. To je řízené z věžičky, která vypadá jako holubník. Představení jsou zadarmo. Ten večer bylo na programu hudební představení a pak Pohádky Tisíce a jedné noci. Na představení se sešlo mnoho mladých lidí, celé velké prostranství před řekou bylo plné. Fontánu zde zbudoval místní oligarcha.

Další den jsme se vypravily do městečka Čerkasy na vodní nádrži Kremenčuk na řece Dnipro. Zažili jsme nejhorší silnici ze všech našich cest. Cesta chvílemi připomínala tankodrom (později mi několik Ukrajinců řeklo, že toto je jeden z nejhorších silničních úseků na Ukrajině). Ale po čtyřech hodinách kodrcání jsme úspěšně dorazily. Čerkasy se prý někdy přezdívá ukrajinská Kalifornie. Architektura ve městě je typicky východoevropská, v centru se nachází výstavní domy, ale směrem k přehradě jsou i menší dřevěné domky. K mé radosti se zde procházelo i mnoho koček. Nachází se zde obrovský památník matky vlasti, který se tyčí na městem. Nedaleko něho jsou mnohem novější památníky – Nebesné sotně a padlým na Donbase. V Čerkasech se také nachází nádherný buddhistický chrám, který působí trochu jako zjevení. Chrám se nachází poměrně daleko od centra města, téměř v lůně přírody. Lze si zde objednat i prohlídku chrámu, ale to jsme se bohužel dozvěděly až po zavíračce. Cestou ke chrámu jsme potkaly starou paní, která venku trhala meruňky. Ptaly jsme se jí na cestu. Dostaly jsme několik kilo meruněk (paní měla ručně vyrobený trháček z velké konzervy, hřebíků a dlouhého bidla). Při trhání meruněk z horních větví nám vykládala, jak sem jezdilo hodně lidí, protože jsou zde krásné pláže (měla pravdu. Přehrada je tak veliká, že si člověk připadá skoro jako u moře. Nachází se zde i jacht klub). Paní měla krásnou květinovou zahrádku, kterou prý také turisté obdivovali. Co je Ukrajina ve válce s Ruskem, lidé se bojí sem cestovat. Což je škoda, protože Ukrajina je velmi zajímavá země a i Čerkasy je krásné město, kde se člověk nemusí bát o nic více než v Chorvatsku. V roce 2018 ovšem i naše české ministerstvo zahraničí mělo na svých stránkách obsáhlé varování, že by měl být člověk opatrný ve většině oblastí Ukrajiny a vyhnout se místům s vysokou koncentrací lidí. Po celou naši cestu jsme o tom vtipkovaly. Nejhorší, co se mi ale stalo, že v restauraci neměli mé oblíbené houbové varenyky. Paní od meruněk měla z nás velikou radost a několika sousedům hned sdělovala, že už bude lépe, když se turisté už vracejí.

Večer při návratu do hostelu měla naše maršrutka konečnou dříve, než jsme čekaly. Když řidič viděl naše zoufalství zavezl nás za kruhový objezd a ukázal nám cestu. V hostelu nám správce říkal, že už „všichni“ měli starost, jestli jsme se ve městě neztratily.

Druhý den jsme se vydaly do Dnipra. Jely jsme vlakem, bylo potřeba přestupovat. Správce hostelu pověřil jednoho z trvalých hostů, aby nás doprovodil na nádraží, abychom se neztratily. Ten kvůli nám vstával okolo šesté hodiny ranní, dohlížel, abychom nezaspaly. Náš průvodce nám celou dobu vykládal o tom, jak se žije na Ukrajině, že jsou velké rozdíly mezi jednotlivými městy. Dnipro prý je jedno z bohatších měst. V Čerkasech se nachází na jeho vkus moc „Moskalů“. Namluvil toho hodně, mluvil rychle, snažily jsme se udržovat hovor, ale do vlaku nás usadil s tím, že průvodčímu řekl, že VŮBEC nerozumíme ukrajinsky, ať na nás dá pozor a vysadí nás v přestupní stanici T. Ševčenka.

Zde se poté, co jsme vystoupily z vlaku, stalo několik věcí. Na vlak začala zuřivě štěkat smečka místních psů. Ty během chvíle zahnala rázným zadupáním starší drobná paní, která zde prodávala výborné pirožky. Psi buď uznali její autoritu, nebo si řekli, že už si dostatečně procvičili hlasivky a ulehli před nádražní budovou. Od naší zachránkyně jsme si koupily výborné višňové a makové buchtičky, tedy spíše buchty vzhledem k jejich velikosti.

Psi uvítali štěkotem i náš Intercity vlak, kterým jsme odjely do Dnipra. Vlak tu však dlouho nestál, průvodčí nás rázně nahnala dovnitř a brzy jsme nechali psí štěkot v dáli za sebou. Intercity vlaky jsou velmi pohodlné, rychlé a je zde wifi, což je při cestování vždy velká výhoda. Mamince však přijdou málo exotické, protože jsou modernější než české vlaky. Na obrazovkách ve vlacích ukazují, jakou jedeme v ten moment rychlostí a kdy dorazíme. Promítali i krátká videa, upozorňující na nebezpečí min a munice ve východních oblastech země.

Dorazily jsme do Dnipra a naše cesta pokračovala po východní Ukrajině. O tom se dočtete v dalším dílu.

Ukrajina  3. – Východní Ukrajina –  2018

Navzdory všem varováním českého dvojministra vnitra a zahraničí Jana Hamáčka (v té době, pozn. red.) jsme dorazily na východní Ukrajinu.

V hostelu v Dnipru nás paní hostelné vnímaly jako posly dobrých zpráv, protože „už začínají jezdit cizinci, tak už snad bude lépe“. Stejně nadšeně nás vnímala důchodkyně, která s námi jela autobusem a pomáhala nám přestoupit, paní všem hlásila, že už přijeli cizinci.

Město Dnipro působí velmi moderním dojmem. Až do nedávna bylo známé pod názvem Dněpropetrovsk, bylo přejmenováno krátce po kyjevském Majdanu v rámci zbavování se komunistické minulosti. Městem se táhne dlouhý bulvár, okolo kterého se nachází nejvíce zajímavostí. Další turisticky atraktivní zóna je podél řeky Dnipro, podle které je celé město pojmenováno. S moderní architekturou kontrastují kostely a synagoga. Pohodu navozuje několik fontán v centru.

U řeky se nachází Naberežnaja, což je něco jako Dniperská náplavka, ale mnohem delší. Zde jsme nejvíce obdivovaly krásné kované sochy – třeba mapu Ukrajiny, nebo kočičku objímající se se zajíčkem. Je zde také k vidění několik murálů. Podél řeky stojí také kafékáry, které nabízejí levnou, ale výbornou kávu. Kávu vám před očima namelou, aby byla opravdu čerstvá. Já mám nejraději kafé laté, ukrajinské kafékáry často nabízejí i různé ochucené sirupy – kafíčko si můžete vylepšit vanilkou, karamelem, oříškem, ale třeba i višní. Kafékáry i dobré kavárny se ve větších ukrajinských městech nacházejí doslova na každém rohu. V Čechách mi stačí tak jedna či dvě kávy denně, na Ukrajině to je někdy mnohem více. Prodavači kávy jsou velmi příjemní lidé, při čekání na kávu si vždy člověk popovídá. Ptají se, odkud jsme, kudy cestujeme, jak se nám na Ukrajině líbí. Ještě více než kávu si na Ukrajině užívám kvas ze speciální cisterny na ulicích. Každý kvas chutná trochu jinak, ale vždy je výborný. Nedá se srovnat v kvasem, který se prodává v láhvích. Párkrát se nám stalo, že nám upřímná prodavačka od cisterny řekla, její kvas není dostatečně vychlazený a poslala nás k jiné cisterně.

Na řece Dnipro se nachází Monastýrský ostrov. Na něm se nachází umělý vodopád, který je večer barevně nasvětlen. Je zde i historické akvárium, ve kterém mohou návštěvníci obdivovat ryby, žijící v řece Dnipro. Kousek od akvária se nachází bohužel již nefunkční „kyblíčková“ lanovka, která spojovala město s ostrovem a poskytovala krásný výhled. Na ostrově se nachází krásná pláž, kde je možné se svlažit v řece. Dnipro je překvapivě teplý a vypadal čistě.

Ve městě se nachází několik krásných typicky ukrajinských parků. V parku Lazar Globa (kde je i divadelní scéna umístěná na jezeře) je pionýrská železnice. Ale rozhodně se nejedná o typické malinkaté dětské vláčky. Jde o kopii ukrajinského vlaku, který se zde projíždí celým rozhlehlým parkem. Bohužel jezdí jen o víkendu, takže jsme projížďku nestihly.

U muzea nedaleko radnice stojí í několik modelů raket v životní velikosti. Poblíž jsou nezbytné památníky Nebeské sotni a padlých. V Dnipru jde o celý rozsáhlý komplex památníků.

Protože podstatnou součástí města je řeka, je zde samozřejmě možnost projížďky po řece. Podle doporučení cestovatelské stránky Tripadvisoru (cestovatelského serveru) jsme ji absolvovaly při nádherném západu slunce. Projížďky nejsou nijak drahé, platily jsme asi 70 hřiven a projížděly jsme se celou hodinu.

Ve městě je první muzeum války s Ruskem. Zahrnuje venkovní a vnitřní část. Ve venkovní části, kterou by se správně mělo do muzea přicházet, jsou k vidění prostřílené cedule měst zasažených válkou, rozstřílené automobily, model checkpointu a velkoformátové válečné fotografie Oliase Kromplicha – fotografa a bývalého vojáka. Samozřejmě zde nechybí kované sochy – z ruin zde vyrůstají kovové slunečnice. Došla jsem zde ke kurióznímu úrazu, když jsem zakopla o nábojnici, která byla součástí instalace na zemi. Opět jsem si vzpomněla na varování ministerstva zahraničí Hamáčka, že dněpropetrovská oblast vyžaduje zvláštní ostražitost. Ve vnitřní části muzea jsou k vidění například obrazy bývalých vojáků, výpisy posledních SMS zpráv z fronty, které pro nás byly velmi silným zážitkem. Jsou zde dětské kresby – pozdravy na frontové linie a různé válečné relikvie. Je zde promítací místnost, kde se na 4 zdech promítá jímavý film o válce, o uprchlících a dobrovolnicích. Člověka do místnosti uzavřou a pak stojí uprostřed místnosti a na všechny čtyři stěny se promítá válečná vřava.  Dnipro je již poměrně blízko frontovým liniím (asi 150 km), takže sem do nemocnic jsou přiváženi zranění přímo z fronty. Muzeum působí velmi působivě, ale velmi depresivně. Jedná se o první takové muzeum na Ukrajině.

V Dnipru jsme před městským úřadem viděly demonstraci kvůli distribuci vody v regionu. Dav vypadal dost nabuzeně, ale jejich zástupci byli vpuštěni na úřad. Tak doufám, že se jim podařilo něco vyjednat. (vyhýbání se demonstracím byla další z Hamáčkových rad. Naše zvědavost ohledně toho, co se děje však přebila pocit, že bychom měly poslouchat dvojministra Hamáčka. Mimochodem Ukrajinci byli překvapení tím, že tak civilizovaná země jako my může mít „dvojministra“).

Po dvou nocích v Dnipru jsme zamířili do Mariupolu. Zatímco někteří Češi ani nevěděli, kde se Mariupol nachází, ti, kteří věděli, se mě ptali, jestli se tam nebojím jet, protože tam je válka. Ukrajinci se mě ptali, jak tam jedu, protože cesta z Kyjeva vlakem je dost příšerná, protože trvá 17 hodin. Když jsem řekla, že jedu až z Dnipra, tak je to uklidnilo. Cesta vlakem tam trvá pouhých 8 hodin.

Do Mariupolu jsme dorazily v šest ráno a na hostelu jsme probudily službu.

Měly jsme zde domluvené setkání s místní aktivistkou Kristýnou. Kristýna čekala s bratrem a autem, aby nám mohli ukázat celé město. Vzala s sebou i svoji malou dcerku. Provedla nás po centru, ukázala stopy bojů s Ruskem, místo, kde býval ruský checkpoint. Ukázala vypálenou policejní stanici a městský úřad. Ten je nyní zakrytý plachtou, kde je čtyřmi jazyky deklarováno, že Mariupol je Ukrajina (ukrajinsky, rusky, řecky a anglicky). Kristýnka nás vzala do vojenské nemocnice navštívit zraněné vojáky. Na rozdíl od návštěvy raněných v Kyjevě jsme zde musely ukazovat své doklady. Kristýnin manžel je také veterán, byl vážně zraněný. Ze svých zranění se do dnes léčí, a i tak bude mít celoživotní následky. Zajely jsme se podívat i na nádhernou mešitu, kde speciálně pro nás zapnuli fontánky :-) V Mariupolu je několik krásných parků, v jednom s výhledem na moře je i skromný památník padlým obráncům Mariupolu. Jelikož bylo ten den velmi horko, zašly jsme se osvěžit na pláž. Mimochodem, na pláži v Mariupolu jsem ochutnala ty nejlepší čebureky (smažené plněné těsto) s houbami. Prodával je postarší pán, kterého velmi potěšilo, že zde potkal cizince. Jediné, čeho lituji, že jsem si čebureků nekoupila třikrát tolik. Nakonec nás Kristýnčin bratr zavezl na jeden z check pointů směrem k Berďansku, kde jsme se pozdravili a vyfotili s vojáky. Na různých místech Mariupolu lze spatřit vlnolamy pomalované vlasteneckými motivy. Vlnolamy byly totiž používány jako barikády během bojů o Mariupol. Nakonec jsme se jely vykoupat na další z Mariupolských pláží u přístavu. V roce 2018 procházel Mariupol rozsáhlou rekonstrukcí, díky níž jsme bohužel neviděly mnohé z památek – například divadelní náměstí, které je centrem celého Mariupolu nebo krásnou vodárenskou věž. Opravy však probíhaly velmi rychle, během dne, který jsme ve městě strávily, opravili dlouhý kus silnice k našemu hostelu.

V Mariupolu jsme spaly v hostelu Joy, u kterého je přidružené tzv. „anti-kafé“. Je to takový klub pro místní, kde se mohou všichni scházet, hrají tam deskové hry a druží se s hosty na hostelu. Ten večer jsme anglicko-rusky a pomocí google-translate diskutovaly ukrajinskou a českou politiku, vyprávěly jsme jim o svých cestách po Ukrajině a české aktivistické scéně. Všichni byli překvapení a potěšení, že máme v Praze „Majdan“ a že v České republice existuje mnoho organizací i jedinců, kteří intenzivně pomáhají Ukrajině. Antikafé Joy je součástí hnutí za kulturní rozvoj Mariupolu. Mladí lidé se snaží do města přinést moderní kulturu a lepší budoucnost. V minulosti byl Mariupol průmyslovým městem. Továrny jsou dodnes důležitou součástí města. Bohužel však znečisťují vzduch i moře. Prý v době sovětské udělali soudruzi chybu a vítr unáší zplodiny přímo na město. Průmysl ve městě začíná však být málo efektivní, některé továrny již ukončily provoz. Město čekají v budoucnosti velké změny. Bude potřeba přeorientovat ekonomickou strukturu města. 

I když Mariupol není typické pěkné turistické město, přesto centrum oplývá krásnou architekturou a myslím si, že město stojí za návštěvu i díky své historii. V době naší návštěvy působilo město poněkud liduprázdně. Mnoho obyvatel odešlo buď do zahraničí, nebo do jiných částí Ukrajiny, kvůli válce, která stále probíhá dvacet kilometrů od centra. V době našeho pobytu dopadlo několik ruských střel patnáct kilometrů od centra.

Další den jsme se vypravili do Berďansku, přímořského letoviska u Azovského moře. Cestou jsme projížděli přes několik block postů střežených ukrajinskými vojáky, ale doklady chtěli vidět jen na prvním.

V Berďansku jsme zažili jedinou nepříjemnost na celé cestě. Správce hostelu po nás požadoval dvojnásobnou částku oproti ceně na booking.com. Vydaly jsme se tedy hledat jiné ubytování. Před nádražím nám první taxikářka ukázala, že u nádraží je ubytovna. Dozvěděly jsme se o komnatách oddychu – levném ubytování na nádraží. Přespaly jsme zde za asi sto hřiven za pokoj pro dvě osoby. Paní recepční říkala, že někteří lidé zde tráví třeba 14 dní. Ubytování bylo prosté, ale čisté, postýlky byly pohodlné s výhledem na perón. Měly jsme obavy, aby celou noc nejezdily vlaky, ale poslední odjel večer a ráno první vlak byl až náš vlak do Záporoží. Jedinou pihou na kráse bylo, že na pokoji nebylo wifi. Jelikož můj poslední příspěvek na Facebooku byl, že jsem v Mariupolu, a minulou noc dopadaly nedaleko od města ruské rakety, měla jsem obavy, že moji přátelé vyhlásí pátrání u Hamáčka :-).  Konzultovala jsem to s paní na recepci. Ta mě poslala na nádraží k pokladně, kde mi dali heslo na nádražní wifi. Dala jsem světu vědět, že žiji a přesouvám se na západ a vše je v pořádku.

Berďansk je nádherné přímořské letovisko se spoustou pláží. Do moře vybíhá Berďanská kosa, která nabízí nádherné pláže po obou stranách. K majáku na nejzazším bodu kosy jezdí po několik minutách maršrutky. Člověk může cestou vystoupit, kde potřebuje. Cesta zpátky po západu slunce byla horší, protože se všichni rekreanti vraceli ze všech pláží zpátky do města, takže autobusy byly přeplněné. V nejužším místě má kosa asi osmdesát metrů, takže člověk vidí po obou stranách moře. Po městě je rozseto mnoho různých vtipných soch – třeba instalatér vykukující z kanálu, ryby, žáby, koníček... Městečko je malé, ale malebné, s hezkou architekturou. Nabízí vše, co si člověk představuje od přímořského letoviska. Projížďky na lodi, aquapark, delfinárium, spoustu restaurací a rychlého občerstvení. Berďansk je populárním letoviskem mezi Ukrajinci. V létě počet turistů převyšuje počet stálých obyvatel. Moře je tu mělké, takže je po celou sezónu, která začíná již v květnu, teplé. Pro cizince je největší pihou na kráse horší dostupnost. Noční vlak z Kyjeva sem jede asi 17 hodin. Řešením je cestou navštívit třeba Dnipro nebo Záporoží.

Azovské moře bylo ten den velmi rozbouřené, tak jsme se spíše jen osvěžily po dlouhém dni ve městě, na velké plavání to nebylo. Pláž byla unikátní tím, že ji netvořil typický písek ale spousty drobných mušliček. To ve mně vyvolalo odvěkou touhu „lovce a sběrače“ a jako správný suchozemec jsem sbírala mušličky, dokud slunce nezmizelo za obzorem. Mezitím jsme stihly nafotit sérii asi sta fotografií západu slunce nad rozbouřeným mořem.

Další den jsme vyrazily do Záporoží. Měla jsem zde domluvený nocleh u maminky kamaráda Evgena, se kterým jsem se viděla v Kyjevě a znala jsem ho z Prahy. Evgen také domluvil průvodce, svého učitele češtiny. Z toho se bohužel vyklubal „zachvatčik“, který byl v Československu jako důstojník sovětské armády po roce 1968. Evgen ani maminka toto nevěděli. Evgenova maminka Lena ho nazvala separem a Moskalem. Vasil byl typický putinovec. Slyšely jsme od něj argumenty o tom, že více lidí umře při dopravních nehodách než ve válce na Donbase. Člověk by se neměl řídit politikou při nákupech (reakce na to, když jsem mu říkala, že v Praze jsou obchody s ruskými potravinami, ale já tam nechci chodit, protože nechci nijak podporovat Rusko). Vasila velmi rozčiloval pomník obětem Černobylu ve městě (pomník byl sice moderní, spíše abstraktní a osvětlený… ale nebylo na něm nic až tak pobuřujícího). Vadily mu dokonce mladé dívky v minisukních a ptal se, jestli i Češky chodí tak „hrozně oblečené“. Večer jsme sledovali předvolební kampaň. Svetlana říkala, že bude asi volit Porošenka. Tenkrát ještě nebyl na scéně pan komik Zelensky. Svetlana nám vařila večeře v multivaru, elektrickém hrnci, kde lze naprogramovat teplotu a čas pro různá jídla, má také odložený start (něco na způsob automatické pračky). Také nás naučila sladit kávu medem a říkala, že je potřeba sníst každý den dva plátky sala, aby byly pružné žíly.

Svetlana nám první den vysvětlila cestu do města. Říkala, že můžeme přejít přes „mostík“ nebo jet jednu zastávku autobusem. Říkaly jsme si, že mostík přejdeme samy a nepovažovaly jsme za nutné jet jednu zastávku autobusem. Ukázalo se, že se jedná o most dlouhý nejméně jeden kilometr. Ukrajinské pojetí vzdáleností je podstatně jiné než české. Zpátky z prohlídky města jsme tedy už rády použily autobus. Záporoží je velké moderní město. Městem vede širokánský hlavní bulvár, z něhož vybíhají postranní uličky. Jako snad v každém větším ukrajinském městě je zde mnoho různých soch a fontán, které ulicím dodávají dojem útulnosti.

Před radnicí byl stánek několika demonstrantů proti Porošenkovi, ale moc lidí si jich nevšímalo.

V Záporoží jsme navštívily kozácký ostrov Chortycja, další z divů Ukrajiny. Zde se nachází skanzen s ukázkami architektury a zbytky opevnění. Je zde také úchvatný pohled na velikánskou přehradu. Nachází se zde i kozácké muzeum, to bohužel bylo v době naší návštěvy zavřené. Ve skanzenu se pravidelně pořádají představení s kozáckými bojovníky. Kozáci předváděli jízdy na koni i se zbraní v ruce.

Záporoží leží na řece Dnipro. U řeky kdysi (před Majdanem) stával pomník Lenina. Nyní na podstavci vlají ukrajinské vlajky a zdobí ho tradiční ukrajinské motivy. O víkendu je možné se po řece projet lodí. Projížďka trvá dvě hodiny. Zatímco my jsme obdivovaly ostrov Chortycja z řeky, pohled na mosty, na přehradu a na město, dvě mladé Ukrajinky si tu celé dvě hodiny bez přestání fotily selfíčka.

Ve městě jsme navštívily také muzeum historických aut, ve kterém bylo jedno staré auto vedle druhého. Skutečná auta doplňují početné sbírky angličáků. Každý milovník aut zde musí zajásat.

Vasil, náš česky mluvící průvodce, s námi chtěl ze začátku dělat rozhovor pro místní noviny. Nakonec si to sice nahrál na diktafon, ale zřejmě nikdy nezveřejnil. Vyptával se nás, kdo nám cesty platí a nechtěl věřit, že si vše zařizujeme a platíme samy. Tyto otázky často slýcháme doma, hlavně o našich politických aktivitách, hlavně od odpůrců. Bylo překvapivé to slyšet tak daleko od domova, zrovna na Ukrajině.

Ze Záporoží jsme zamířily do Oděsy. Cesta vlakem byla dlouhá, ale měly jsme příjemnou spolucestující, která vzpomínala na Prahu a české pivo :) Byla ráda, že se nám líbí Ukrajina, i když máme doma krásnou Prahu.

Před odjezdem na Ukrajinu jsem se domlouvala se známou z Mukačeva, že bych se s ní ráda setkala. Ona ještě nevěděla, kdy bude doma. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem se v Oděse připojila na wifi a ona mi psala „bohužel jsem v Oděse“. Rychle jsem odespala, že já jsem taky v Oděse a kdy se tedy sejdeme. Za dvě hodiny už jsme se nadšeně vítaly a Káťa se svojí kamarádkou Larisou nás vzala do hospůdky ve stylu pašerácké přístavní krčmy „Sonkina Malina“. Nad stolky zde viselo na šňůrách staré prádlo, na stěnách byly vystavené staré zbraně, menu bylo ve stylu pašeráckých novin, psaných místním slangem. Ochutnaly jsme chrinku (křenovou vodku) a ovocné likéry. Dále jsme si daly výborný jablečný štrůdl, kávu a několik sklenic uzvaru (nápoj z povařeného sušeného ovoce). Káťa nám věnovala asi kilovou krabici výborných perníčků a několik litrů čerstvého domácího moštu.

Poté co jsme se s našimi kamarádkami rozloučily, jsme zamířily na kratičkou obhlídku Oděsy, měly jsme tentokrát na město pouhý jeden den. Na tržnici jsme se daly do řeči s pánem, který prodával starodávné sčoty (sčot: kuličkové počítadlo, pozn. red.). Vyprávěl, že také dělal dobrovolníka u zraněných vojáků. Prý často brečel nad tím, co viděl. Společně jsme si tedy zanadávali na Putina. Pán nám také ukázal, jak správně používat sčot.  

Večer jsme nasedly do vlaku, mířícího do Mukačeva. Za dobu našeho pobytu na východní a jižní Ukrajině se nám nic závažného nestalo. Dalším rokem byl na ministerstvu nový ministr Tomáš Petříček, kterému jsme stejně jako Hamáčkovi psaly, že na stránkách ministerstva visí zapomenuté upozornění na vážná nebezpečí na polovině ukrajinského území. Jednoho dne upozornění zmizelo.

1. Galerie fotografií k první části: Západní Ukrajina
2. Galerie fotografií k druhé části: Střední Ukrajina
3. Galerie fotografií ke třetí části: Východní Ukrajina