Dřevěný chrám z Ukrajiny mohl stát i v moravském Přerově

Časopis Český lid zůstává od konce 19. století hlavním tiskovým orgánem českého národopisu a folkloristiky. V roce 1931 zde vyšel článek „Starobylé dřevěné kostelíky z Podkarpatské Rusi stěhují se nám po republice.“ Autor, Rudolf Janovský, zde reflektoval situaci, která nastala v důsledku prvních podobných přesunů, uskutečněných na přelomu dvacátých a třicátých let.

O příběhu dřevěného chrámu z Medvedivců u Mukačeva jsme tu nedávno psali v souvislosti s požárem, který tuto stavbu vážně poškodil. Brzy nato přišel na řadu článek nejen o této stavbě, ale i o dvou dalších cerkvích, přemístěných ve 30. letech do východních Čech. Do Čech a na Moravu doputovalo celkem šest dřevěných kostelíků z Podkarpatska a Prešovska.

Okolnosti už nepřály realizaci dalších podobných pokusů – o takových případech ale většinou nevíme. Výjimkou je příběh z okresního města na okraji střední Moravy – Přerova. Existence tamní pravoslavné církevní obce byla schválena po několikaletých přípravách v říjnu 1930 a brzy nato publikoval Věstník české pravoslavné eparchie tuto informaci z Přerova: „Velmi těžký, ale radostný úkol zaměstnává veškeré členstvo náboženské obce, a to postavení dřevěného kostelíka po vzoru starých církevních památek na Podkarpatské Rusi. Příslušné kroky již podniknuty a čekáme jen na rozhodnutí městské rady. Máme naději, že již zjara 1931 se dáme do práce.“

Jak zpráva naznačuje, v tomto případě bylo uvažováno o stavbě dřevěného kostelíka, který by se inspiroval podkarpatskými stavbami tohoto typu. Místem debaty o této otázce se stalo ustavující farní shromáždění 1. února 1931. Zároveň ale vznikl záměr nestavět dřevěný chrámek, ale prostě ho do Přerova přestěhovat. V uvedeném věstníku z roku 1934 najdeme retrospektivu desetiletého působení pravoslavných v Přerově a zde čteme: „Zabývali jsme se úmyslem pro nedostatek finančních prostředků, jež nám nedovolovaly pomýšleti na vlastní stavbu, převézti do náboženské obce kostelík z Podkarpatské Rusi, ale bylo to zmařeno odporem místních úřadů.“

Vztah k věci má jistě i zmínka v dopise ukrajinského emigranta ing. Jurije Kollarda (1875–1951), který žil po nějakou dobu právě v Přerově. O Kollardovi je třeba se zmínit podrobněji. Jeho neukrajinské příjmení bylo dědictvím po otci – Belgičanovi, pracujícím na konci carského období v Ukrajině, matka však byla Ukrajinka. On sám výrazně tíhnul už v dobách vysokoškolského studia k pololegální politické práci v ukrajinském hnutí sociálně-demokratického zaměření. Kollard patřil v roce 1901 k zakladatelům nelegální Revoluční ukrajinské strany v ruské části Ukrajiny a za pobytu na Moravě napsal zajímavé vzpomínky na její počátky.

Po první světové válce se připojil k činitelům, usilujícím o ukrajinskou státnost. Podle některých pramenů dokonce vykonával funkci ministra dopravy Ukrajinské lidové republiky. Po roce 1920 mu nezbylo než odejít do doživotní emigrace a největší část z ní strávil v Československu. Nejprve dal své znalosti a schopnosti k dispozici úřadům na Podkarpatské Rusi, kvůli své ukrajinské orientaci se však stal nežádoucím a musel přesídlit na Moravu. V letech 1926–1933 žil v Přerově a zapojil se do života v tamní pravoslavné obci.

Na Kollarda a jeho choť vzpomínala po více než šedesáti letech tamní pamětnice, pravoslavná Češka Anděla Valentová. Cituji z jejího dopisu psaného v roce 1993: „Velmi dobře jsem znala manžele Kollardovy. Pan inženýr, zaměstnaný ve stavebním odboru města Přerova, účastňoval se s paní jak svaté liturgie, tak i otázek o kostel /!/, kterýž v té době byl velmi nutný. Obec /pravoslavná/ byla dosti velká a bohoslužba konaná ve škole nutně nevyhovovala, a tak se hledala možnost dopravit z bývalé Podkarpatské Rusi nějaký dřevěný kostelík. Pověřen touto záležitostí byl ing. Kollard. Již jsme měli v rukou fotografie kostelíčku velmi svým stářím a slohem malebného, což právě získal pan ing. Kollard.“

Samotný Kollard psal několikrát z Přerova do Lvova redaktorovi a literárnímu historikovi Volodymyru Dorošenkovi. V dopise z března 1931 se zmiňuje o tom, že by v Přerově po sobě chtěl zanechat nějakou ukrajinskou památku – měl jí být právě onen kostelík z Podkarpatska. Vše ale dopadlo jinak. Ukázalo se, že uvažovaná stavba by byla pro potřeby přerovských pravoslavných příliš malá a jejímu přesunu zřejmě nepřály ani městské úřady.

Z webových stránek současné přerovské pravoslavné obce se dovídáme, o kterou památku se jednalo. Kostelík-cerkovcja stál v obci Hlyňanec, která se stala později součástí města Čynadijevo. Přestože plán přesunu do Přerova nevyšel, kostelík se brzy nato přestěhování na Moravu dočkal. Útočiště našel o něco severněji, v letovisku Kunčice pod Ondřejníkem, kde stojí dodnes a nadále slouží bohoslužebným účelům.

O tom, jak přerovští pravoslavní nakonec vyřešili získání bohoslužebných prostor, vypráví opět A. Valentová: „Nastala velká změna. Pan inženýr /Kollard/ dostal do rukou možnost pronájmu kostelíka za drahou /železniční/, který patřil německým luteránům.“ V roce 1931 byl dohodnut pronájem kostelíka na deset let a Kollard pak organizoval jeho nezbytné úpravy. Tato stavba sloužila přerovským pravoslavným do roku 1942, kdy byla činnost České pravoslavné církve zakázána. Znovu se zde mohli scházet až po osvobození, počátkem 50. let však vzali zavděk upraveným prostorem místní synagogy a ta jim slouží dodnes.

Vraťme se ještě jednou k Juriji Kollardovi. Už zmíněná A. Valentová zhodnotila jeho působení v přerovském duchovním životě takto: „Ano, to je pravda, že pan ing. Kollard byl vždy nápomocen při tvoření něčeho pro pravoslaví. Ano, to je pravda, že Přerované se pěkně k ruským pravoslavným věcem stavěli. Ale v té době oni dobře neznali rozdílu – Ukrajinec nebo ruský člověk. Pro ně byl hlavně pravoslavný.“

Život J. Kollarda se po roce 1933 odvíjel už mimo Přerov. Krátce pobyl v nedalekém Prostějově a na delší dobu pak zakotvil v podstatně větším Brně. Podkarpatsko ho znovu zaujalo i tam, a to počátkem roku 1939. Chustský deník Nova svoboda otiskl 5. března, necelé dva týdny před okupací regionu Maďarskem, Kollardův článek. Autor se dožadoval, aby budoucí stavby veřejných budov, hlavně škol, v podkarpatském regionu byly budovány v ukrajinském stylu.

V květnu 1945 by se Kollard jistě stal vítanou kořistí stalinských „vykonavatelů práva“, zachránil se však útěkem do Bavorska. Tam, konkrétně v Augsburgu, v roce 1951 zemřel. Je to jedna z postav, o kterých bychom měli vědět více – nejen v souvislosti s nerealizovaným přesunem jednoho z podkarpatských chrámů do Přerova.

(boz)