Nejen o ukrajinském provedení Havlovy Asanace
V roce 2016 se vzpomínalo na Václava Havla dvakrát – u příležitosti nedožitých osmdesátin a koncem roku, kdy uplynulo pět let od jeho smrti. Ve výroční den, 18. prosince, zařadila Česká televize do večerního programu stanice Art dokumentární film Josefa Abrháma (mladšího) Asanace v modrožluté.
Abrhám film natočil na námět Břetislava Rychlíka, který připravil s kolektivem Kyjevského divadla Ivana Franka inscenaci ukrajinského překladu hry z r. 1987 – Asanace. Tento titul dostal přednost při výběru z pěti možných Havlových dramat. Příprava představení dala vzniknout nepochybně zajímavému „stýkání a potýkání“ Rychlíka coby výrazné osobnosti českého divadla s herci z jiné části Evropy, reprezentujícími asi dost odlišné pojetí dramatické práce.
Svérázný příspěvek uzavírající havlovský rok zároveň představuje pozoruhodné svědectví několika Čechů o současné Ukrajině. Výsledku nelze upřít zajímavost ani nevšednost. Vznikla výpověď o zemi, která je nadále v českém prostředí spíše nepochopena. Od zachycení nuancí vnímání Havlovy osobnosti a díla v Ukrajině nás film stále znovu vede k úvahám o tom, co se vlastně stalo v Ukrajině na přelomu let 2013 a 2014 a jaké to může mít dlouhodobější dopady i mimo tuto zemi. Čtyři čeští účastníci tvůrčího pobytu v Kyjevě přinesli zprávu o jakémsi nerovnoměrném paralelismu nedávno minulého i současného českého a ukrajinského údělu a pokusili se hledat příčiny jejich odlišnosti.
Samotný film se rozdělením na postupně ohlašované obrazy tváří tak trochu jako divadelní hra. Není jistě náhodou, že nechybí ani prvek absurdního divadla: ve filmu vystupuje i osamocený ukrajinský aktivista, který vidí spásu své země jedině v obrácení pořadí barev na ukrajinské vlajce: žlutá barva by měla být nad modrou. Ale o to opravdu skoro vůbec nejde…
V úvodních scénách snímku můžeme porovnávat: záběry z Václavského náměstí v listopadu 1989 střídají scény z kyjevského Majdanu z přelomu let 2013 a 2014 – zdánlivě zde vidíme jasnou paralelu. Další záběry, vesměs natočené na různých místech Kyjeva a snad i v opuštěné Janukovyčově rezidenci Mežyhirja, ale už ukázaly, v čem je situace Ukrajinců jiná a jak do tohoto stavu a atmosféry zapadla příprava inscenace.
Ve filmu dostali možnost prezentovat své názory především Ukrajinci, téměř vesměs herci divadla (říká se jim „frankivci“) – jen několik z nich mluvilo rusky, ostatní ukrajinsky. Oslovena byla ale i grafička a pouliční hudebník. Paralelně sledujeme svědectví pětice Čechů: kromě B. Rychlíka, jehož komentář nejvýrazněji svazuje celý film dohromady, a tří jeho spolupracovníků (scénograf, autor hudby použité v inscenaci) dostala slovo i šéfka Českého centra v Kyjevě L. Řehoříková – mluvila hlavně o vnímání historické tradice Ukrajinci, o Ševčenkovi a kozáckém fenoménu.
Všechna česká svědectví z Kyjeva vyzařovala specifickou emocionalitu a ukázala, že tamní prostředí si udrželo i na jaře roku 2016, dva roky po Majdanu, neobvyklou sílu, nutící k přemýšlení o ukrajinské situaci. Důvodem je neslábnoucí svědectví a výzva kyjevských obětí z konce února r. 2014, ale také obětí celoukrajinských z následujících měsíců a let, už z válečné fronty s Ruskem. Právě nad smyslem oběti a odhodlanosti či připravenosti k ní se zamýšleli Rychlík i jeho kolegové, a to i v souvislosti se současnými, velmi specifickými českými reáliemi. Odkaz 17. listopadu 1989 se náhle ukazoval v trochu jiném světle. A slyšeli jsme dokonce, že od Ukrajiny se lze také něčemu naučit, což spoustu českých „znalců“ pobouří. Hle, další troufalost té drzé „pražské kavárny“!!!
Film Asanace v modrožluté je, nehledě na takovéto reakce, které jej možná budou doprovázet, nesporně cenným příspěvkem k tématu „My a Ukrajina“. Snad by z něj měl radost i tvůrce hry, kterému Ukrajina rozhodně nebyla lhostejná.
(boz)