Jako jeden dlouhý den

Návrat do podzemí Oděsy na pravoslavné vánoce 2020.

Cesta tam – 3.1.2020

Letošní přípravy začaly již v značném předstihu. Standa sondoval letenky a spoje někdy od října. Ceny vysondoval dobré, problém byl, že s mojí dovolenou to bylo tou dobou ještě nahnuté, a přesto, že jsme se nabalovali metodou sněhové koule (ten řekl tomu a ten tomu), tak jsme se nakonec sešli v 3. ledna v podvečer na starém autobusáku v Brně, až na jednoho komplet v počtu 6 lidí. Nedorazil jen Lazecův kolega z práce, který měl bohužel náhle něco s nohou.

Upřímně, cestuji rád, stopem, vlaky, loděmi, ale letadla a letiště mi i přes bývalou službu, kde jsem zažil v letadle víc vzletů než přistání v něm, pořád nějak nesedí. Čekala nás dlouhá noc, byl jsem docela nervózní z cesty. Málo kdy jezdím mimo Šengen,a to v podstatě jen na prodloužený víkend. Vzpomínal jsem s láskou na loňské přetopené plackarty s Černigovkým a čajem[1]. Nu což, tak jsme to s Dejvem rozpili v Utopii a whiskey od Vánoc už se všemi před odjezdem.  Probudil jsem se po jízdě busem krásně až někdy po půlnoci v Katowicích. Pěkný terminál MHD společně s nádražím byl sice blízko, ale než jsme se zorientovali, tak nám ujel autobus a čekali jsme další hodinku. Někdo si mezitím prošel prázdné ulice Katowic a já zaplul do Meka. Letiště Katowice je spíš letiště celého regionu než města. Cesta tam trvala MHD skoro hodinu a někdy ve 3 ráno se k nám připojila naše rusky hovořící podpora, geolog Kosťa z Pardubic. Odbavení proběhlo jak na drátkách, a potom každý čas do odletu trávil, jak uměl, já si třeba oddechl, když jsem svoji sedmikilovou tašku, ušitou přesně na velikost příručního zavazadla do WIZZ air letadel, narval do kalibrační díry v čekárně, a pak popil nějaký ten Žiwiec. Inspirován obchodem pod7kilo[2] a cestovatelkou Viktorkou[3] jsem se totiž rozhodl, že když nějaká holka zvládne přejít s podobným zavazadlem KAVKAZ, tak zvládnu Oděsu takto taky. Někteří gastarbaiteři ale museli rozštípat svá zavazadla na holý obal bez plastových držadel.

Oděsa nás přivítala subjektivně poněkud hrbolatější přistávací plochou, šedivým vlhkým přímořským počasím a jakousi okresní náladou, kterou bych od letiště milionového města nečekal. Pro nás jako EU to šlo bleskem. Ve frontě se nás už ale nějaká Ruska ptala, jak že vyplnit migrační formulář. Mělo nás to varovat. Kosťa je totiž občan Ruska a vzali to s ním na migrační výslech, kde mu brali mu otisky prstů. Zdá se, že to tak dělají paušálně s každým mužským občanem RF. Trochu sem jim vysvětloval, že je náš, že jede z naší skupinou, a vyptával se, jak dlouho ho můžou držet. Prý až 3 hodiny. Nakonec to dobře dopadlo, vlastně přesně tak jak tvrdil ochotný prodavač SIM karet v hale, tzn. že bude do hodinky venku. Mezi tím jsme se sezvonili s místňákem Sašou a já rozchodil data, abychom mohli najít taxi přes Uklon. S odjezdem byla vůbec potíž. Cena navržená algoritmem Uklonu byla za mikrobus pro 8 nesmyslně nízká a už už to vypadalo, že vezmeme za vděk nabídkou standardních taxikářů na letišti. Problém byl v tom, že při mnohakilometrové velikosti oděsských čtvrtí jsme si za domluvenou cenu představovali poněkud jiný okraj stotisícového sídliště než oni a jak po opětovném vyložení zavazadel trefně komentoval Dejv: “Mizíme a buďme rádi, že nemáme přesdržku”. O kus dál u benzínky jsem ale vyzvěděl od stojícího řidiče, jaká je asi tak komerční cena za minibus pro 8 na Katovského Polikliniku (450 UAH) a opravdu, za chvíli jsme přes Uklon jeli. Po cestě se ukázalo, že jsme pro daného taxikáře asi job měsíce. Zima je v přímořském letovisku slabá, a tak nedalo moc práce domluvit si další cestu placenou na dřevo směsí EUR a hřiven, pěkně si hodinku za čekání taxikáře na Katovského nakoupit, vyměnit peníze, koupit Lazecovy EQUOSKY, HEATY nebo co to je, a mezi tím vidět chlápka, co se živí prodejem thajských zpívajících žab na ulici. Zkrátka všechny plody toho nezkroceného východního kapitalismu v praxi. Opět jak říkal Dejv: “Nechcete sem jet s předsudky, ale stejně je to nakonec takový, jaký jste si to z memíček Squating Slavs in tracksuits[4] představovali”. Přidal se k nám ještě Saša, můj nejlepší oděský kamarád, radostně jsme se v sámošce objali a hned jsem mu předal geologický dárek z Česka – kamínek s granáty, s jehož výběrem mi pomohl Kosťa, a jel jsem jej ještě těsně před odletem vyzvednout do Lískovce. A taky jsem se tu v praxi za pochodu naučil rozdíl mezi сливочным a растительным máslem (olejem), to když mě po mém dotazu na máslo musela kvůli jednomu stejnému slovu vodit jedna paní mezi regály, ale praxí se člověk naučí nejlíp. Za další smluvenou cenu (500 UAH) jsme potom dorazili až k vchodu daleko ve stepi za obcí Nová Dofinovka, kde jsme se v druhém Standou domluveném časovém okně kontaktu na povrchu setkali s Julií a dalšími z POISKU. Bylo to celkem štěstí. Ukrajinský venkov nemá úplně dobré pouliční značení a do Uklonu ani tato cesta někam do stepi na souřadnice není moc jak zadat. Jen škoda pro ty, kteří v Oděse nikdy nebyli, že příjezd do Dofinovky byl jediný okamžik, na který uzřeli Černé moře a pro zdejší pobřeží typické brakické limany[5]. O městě samotném ani nemluvě.

Den 1. – 4.1.2020 odpoledne

Obr-1Po doražení na místo a asi necelý kilometr cesty od vchodu do systému nás Julie zavedla do naší bázy, kde jsme si po jídle a nějakém odpočinku postavili trojúhelníkový stůl z kamení. Dejva ještě napadlo rozebrat jednu stěnu, a tak ke krásnému trojhrannému kamennému stolu vznikla i suprová lavice s opěrou. Práce šla pěkně od ruky a už v jejím průběhu jsme se stali jako cizinci centrem zájmu nedalekého dětského lágru. Pozornost jen zesílila ještě poté co zjistili, že se za svíčky, které jsme nestihli na povrchu koupit, necháme ukecat na hry MAFIE (věděli jste že jde původně o ruskou hru?[6]). Jen prý pak začali mizet svíčky ostatním z jiných báz… Inu poznali jsme v průběhu pobytu, že malý všivák Bogdan se ve světě asi neztratí.

V podstatě ihned po dostavbě jsme byli ve smíšené skupině s místními vrženi na práci. Oproti loňsku se práce poněkud změnila. Polygony nahradila asi z 70% přesná mapa, do které jsme zakreslovali od ruky závaly a забутовки, a to v úseku který nám podzemní štáb vyznačil. První den nebyl nic moc a spánek nás docela tahal, ale až na tento první den jsme letos nedělali jen asistenty. Začali jsme pracovat samostatně! Standu ten den rozzářil ještě nález zrezivělých svítidel – větérek.

OBR-2Asi někdy k 21. hodině jsme se  konečně po zhruba čtyřhodinovém bloudění a nekonečném hledání správné tříčíselné orientační точки (bodu zaznačeného na zdi i mapě) z východu ze subsystému vrátili, zahlásili na štábu, trochu pojedli a popili oděského koňaku i lvovského piva a naneštěstí taky zjistili, že letošní spací místo není rozhodně tak teplé jako to loňské, když jsem všem sliboval že po katakombách můžou běhat v trenkách, papučích a spát v letním spacáku. Ač se mi nezvykle společensky moc nechtělo, tak jsme to na uvítanou s Dejvem šli potáhnout s tekutým darem do dalších báz, zvládl jsem dvě a na poslední se záchranáři  z МЧС Jihoukrajinské jaderné elektrárny[7], kteří zde byli na cvičení, se už bohužel nedostalo. Na štábu jsem stáhl nějakého nešťastníka o cigára a musím ocenit, že mě Julie zavedla po mé prosbě zpět. Měl jsem toho už i s únavou zkrátka plné kecky. Nicméně společenské stránce bylo učiněno zadost. Kosťa dlouho do noci řešil současné ukrajinsko-ruské vztahy. Nevím pointu, ale vzhledem k tomu, že se ženou posílali i pomoc na podporu Ukrajiny z Česka, tak si asi měl dost co s místními říct.

Den 2. – 5.1.2020

Studená noc a překořeněný svařák nebyly úplně nejlepší, ale jak je zvykem z loňska, tak vyrážíme opět okolo 12 hodiny.

OBR-3Ráno ovšem začalo poněkud netradičně. Kosťa prostě svým nenapodobitelně suchým melancholickým hlasem i přístupem (snad ona mýtická хандра?) oznámil, že jde do hajzlu a zmizel. Začali jsme jej hledat, aby se s normálním výrazem za 10 minut později vrátil s tím, že byl na záchodě. Co udělá jedna předložka v jeho jinak dobré češtině.

Hned druhý den začal exkurzí přes povrch do sousedního systému starších chodeb, v něm skupina vedená Igorem Grekem pracovala klasicky na polygonu. Bohužel se ukázalo, že s laserovým dálkoměrem bez azimutu se moc nezavděčíme, a tak jsme rovnou pokračovali s Julijí exkurzí do ještě starších chodeb, kde jsou ještě například krmelce pro koně, a vzhledem k větší teplotě i tu a tam liščí doupě. Taky liškám určitě nevadí dnes celkem užší propadlý vstup s plazením, se kterým Erik za povzbuzování mě a Martiny zezadu a Lazeca zepředu bojoval.

Po návratu přes povrch nás čekala klasická práce v jihozápadní části našeho domovského, asi 20 km dlouhého systému. Po nalévárně na štábu, co a jak značit, se první chopil mapy Kosťa. Vzhledem ke zkušenosti z prvního dne, kdy jsme se zvládli ztratit i s místňákem Andrejem, jsme se rozhodli vyrazit sami. Přebrali jsme si český sektor a na poradě od vchodu do systému jsme si rozdělili práci tak, aby navazovala. I to ale nezabránilo poněkud humornému motání v kruzích, kdy jsme se opět náhodou setkali, než jsme se s poněkud přibližnou mapou sžili.  Vyrazili jsme tedy opět společně s Kosťou a Dejvem a na konci dne už trefili správně domů.

Den 3. – 6.1.2020

OBR-4Třetí den už jsme šli na jisto. Od 12 h do 21 hodin jsme se rozdělili do снимочных груп (mapovací skupina).  K té naší Kosťovské se připojil konečně i Saša který i přes potíže s nemocným dědečkem přišel. Práce šla v dobrém tempu a přibližně po hodinách jsme se střídali. Každý přispěl, ale mohl si i odpočinout. Osobně byl pro mě jeden z nejhezčích zážitků oběd kdesi na cestě. Ráno jsme vyšli už s potravinami, abychom se nemuseli vracet na základnu. Pár z rozpadlé zabutovky vyrvaných kvádrů nám udělalo stoleček, na kterém Saša rozbalil své jídelní linoleum, a prostě jsme tak nějak začali pomlouvat světovou politiku a obědvat. 

Hned po obědě už musel jít, a protože je starý katakombářský pardál, tak to zvládl ven sám. Nás čekaly další hodiny už na samotné hraně mapovaného subsystému, která se vyznačovala ne úplně stabilními stropy, bahnitými provaly a hlavně bělavými plísním rodu Aspergillus, které scénám z podzemí dávaly nádech jakéhosi mimozemského průniku odjinud. Po nějaké době jsme začali chybovat i po kratších střídáních v mapování a navigaci a rozhodli jsme se, že je čas jít zpět. Ono to noční cestování společně s delším pobytem ve tmě prostě to tělo trochu dodělá.

Druhá skupina s ukrajinskými dětmi vyrazila o něco dřív a brzy jsme se setkali v naší báze “U trojúhelníku”.

OBR-5Dělali jsme si zrovna v Dejvem a Kosťou pohanku, když se odněkud vyvalili Ukrajinci s prskavkami, aby s námi oslavili Sočelnik[8]  a to kuťou[9] a uzvarem z suchofruktů[10]. Kosťa z toho byl krapet na měkko, protože takové Vánoce v Česku už pár let neměl, a dojímala ho nakonec i zrovna ta pohanka s nejlevnější vepřovkou, protože přesně to si bral do podzemí v Moskvě když mu bylo 15. Jen Ukrajince jsme trochu vyděsili pohankou v našem slovníku, pro ně jsou поганка nejedlé houby. 

Vánoce se příjemně přehouply do další Mafie a děcka se víc osmělila. V české výpravě zavládlo překvapení, když jsme zjistili že podšívka Bogdan má vyšitý znak Tesly na své zimní šusťákovce, což lakonicky komentoval “я в курсе” (Jsem prostě in), nakonec jsme vtipkovali i o tom že nám Poiskáři ukazovali vzácné nápisy s letopočty z 19. století, aby naše skupina o kousek dál zjistila, že ten malý dacan dělá za rohy uhlem další starodávné nápisy.

Kosťa moderoval další mafie a jednu jsem si troufl i já, ale Kosťovi se nelíbila foneticky moje ruština. Mám ale drobné podezření, že jde o velmi zodpovědného a přesného člověka, Ukrajinci jsou s tou mojí více-méně v pohodě. I když děcka se mi smála, že moje бабочка má přízvuk jak бочка. Ночная бабочка (noční motýl) je eufemistické pojmenování postavy prostitutky v ruské verzi mafie, která má kompromitující materiály, a tak v noci může vyřadit jednoho hráče z následného hlasování a zvukových projevů vůbec. Vůbec to má v ruštině zvláštní půvab, i ten Corrado Cattani jako комисар zní docela hustě.

Na závěr pobytu jsme byli i svědky jazykových schopností Lazeca, který malým vysvětlil, že zítra to prostě bude “PALBA DOM.” I Ukrajinci vytříbili své jazykové schopnosti. Kluci, co šli pro jistotu prověřit cestu ven, aby se nic ráno nezadrhlo, našli překvapivě hned několik kamenů s nápisem “Východ”, což si našli Ukrajinci v Google translate. Štěstí že se opravili, původně to totiž začali omylem psát maďarsky.

Odjezd – 7.1.2020

A Lazec nekecal! Před spaním jsme zabalili, co se dalo, a ráno bylo skutečně rychlé, asi 45 minut. Odpad jsme domluveně nechali u vchodu a potraviny, které šlo ještě využít, na našem milovaném stole – trojhránku. Vyzvednutí v lomy překutané stepi klaplo na minutu, v 5:25. Julie nám před akcí domluvila taxi, byť teď o něco dražší. Řidič asi s brzkým vstáváním na jinak umrtvený pravoslavný Boží hod vánoční neměl problém, protože ukrajinský trizub kombinovaný s židovskou hvězdou celkem jasně ukazoval, nač jsou mu vánoce. Inu jedna z výhod multietnické Oděsy, kde prý snad žije až 136 národností. Samozřejmě jsme udělali přestávku na zbavení se přebytečných hřiven, takže většinou skončily v cigaretách nebo v mém případě ve Standou doporučeném lvovskem kafi. S hrdým židovským řidičem jsme se snadno rozpočítali v ušmudlaných Eurech i hřivnách, ale moje ruština tu na závěr neprošla zkouškou žádosti o rozdělení platby na hotovost i kartu, i když nakonec se ukázalo že paní prodavačka tuto možnost v pokladně asi vůbec neměla, anebo na to o půl šesté ráno svátečního dne neměla náladu. Lazecovi ale takhle prý cigarety ušetřily cestu.

Na letišti po nás a našem kartáčování v hale zbyla hromádka písku, kterou jsme zametli (ke Kosťově údivu, jaký jsme to nakonec slušnáci), přerozdělili si kontraband, v duty free jsme nabrali levné litrovky vodky “Hlibnyj Dar” a čekání na uvnitř fakt krásném letišti uběhlo rychle. Udělali jsme ještě kalibrační foto všech fotoaparátů, abych potom měl jak poskládat fotky. Bezpečnostní kontrola se značně zrychlila, když jsem vysvětlil že nic jiného, než špinavé věci nemáme. Teda Dejv vezl pro Katku vzorek Kukíny[11], neboli zdejšího vápence ракушняку.  No a pak už přes Katowice domů. Rozdělili jsme se a s Dejvem čekali na Kosťu. Po Lachmačunu a ayranu ve fastfoodu jsme se opět sčuchli s ostatními a vyrazili směr Brno. A Kosťa, kterého si pro jeho férovost a slušnost po celou cestu snad ani nešlo neoblíbit, vyrazil na vlak do Pardubic. Po cestě jsem ještě pokecal se spolucestující Marry, která je Oděsitka a studuje chemii v Olomouci.

Asi v 19 hodin jsem byl doma a hned 10 minut na to volal Saša, že jak jsme dojeli a ujišťoval se, že se domluvíme na léto, že přijedou sem.

Inu rád bych, bohužel si Poiskáři nedají moc vymluvit, že je asi Moravským krasem nenadchneme, ale jak říkám, když dostanu dovolenou, ten týden nebo 10 dní vám rád daruji, přátelé.

Odkazy použité v textu:

[1] plackarty s Černigovkým a čajem
[2] pod7kilo
[3] cestovatelkou Viktorkou
[4] Squating Slavs in tracksuits
[5] brakické limany
[6] věděli jste že jde původně o ruskou hru?
[7] Jihoukrajinské jaderné elektrárny
[8] Sočelnik
[9] kuťou
[10] uzvarem z suchofruktů
[11] Kukíny

Rubriky