Ukrajinistické glosy k jubileu Učitele národů

Letošní 350. výročí smrti Jana Amose Komenského připadá na dobu, která nepřeje oficiálním oslavám. Ti, kteří se o dílo tohoto významného českého představitele zajímají nebo se jím přímo zabývají, dokážou samozřejmě využít zvýšeného zájmu buď publikačně, nebo pokusem o nové zpracování některého z děl tohoto českobratrského spisovatele, pedagoga a politika.

Ukrajinské vnímání českých dějin i jejich významných představitelů se začalo rozvíjet opožděně a bylo poznamenáno složitými poměry, ve kterých se rozvíjel přes sedm desetiletí vědecký výzkum na území sovětské Ukrajiny. Ti Ukrajinci, kteří v Čechách studovali na vysokých školách před první světovou válkou, si samozřejmě všímali tehdejšího vnímání českých dějin (zvláště v jejich masarykovské podobě). Mohli si na tomto základě vyvářet určitější představu také o Komenském, jehož kult v tehdejší české společnosti byl souměřitelný s Husovým.

Ukrajinská představa o Komenském však nikdy nenabyla tak detailních, byť ne vždy přesných rysů, jako představa o Janu Husovi. Ten byl natrvalo a v širokém měřítku popularizován Ševčenkovou básní ze 40. let 19. století. O Komenském však podobné dílo v ukrajinštině nebylo a nejspíš ani nemohlo být napsáno.

Za těchto okolností se stala rozhodující příležitostí, umožňující hlubší poznání Komenského tradice a v jednom případě přímo jeho díla, meziválečná doba. Množství ukrajinských vysokoškolských studentů i učitelů v Praze a také v Poděbradech dosáhlo ve dvacátých letech 20. století nebývalé výše. O tom, jak probíhala reflexe českých dějin v prostředí studentské skupiny, je zatím známo velmi málo.

Poněkud lépe jsme informováni o výsledcích této reflexe v prostředí ukrajinských exilových učitelů, kteří se věnovali v nemalém rozsahu také odborné činnosti. V souvislosti s Komenským zasluhují zmínku dva představitelé ukrajinské humanitní vědy, kteří přišli do meziválečného Československa a pocházeli z jihozápadní Ukrajiny.

Začneme méně známou osobností z této dvojice. Panas Fedenko (1893–1981) byl rodákem z lokality, která je dnes součástí téměř miliónového města Kryvyj Rih. V Čechách působil zprvu jako profesor Ukrajinského pedagogického ústavu M. Drahomanova v Praze, později se musel spokojit profesorským místem na ukrajinském gymnáziu v Řevnicích, resp. v Modřanech u Prahy. Byl historikem, ale i publicistou a představitelem ukrajinské sociální demokracie – publikoval několikrát i v Právu lidu nebo jeho večerníku. Pokoušel se také o psaní historické beletrie s náměty z ukrajinských kozáckých dějin.

Jeho badatelské zájmy byly velice široké – dá se říci, že až příliš roztříštěné. Jako první z ukrajinských odborníků si všiml zmínek, které se dají najít v korespondenci Komenského a osob z jeho okolí o ukrajinských kozácích v době hetmanování Bohdana Chmelnyckého (1648–1657). Tehdy žil Komenský v polském Lešně a uherském Šaryšském Potoku a vnímal kozáky jako jeden z evropských mocenských činitelů, které by mohly ovlivnit změnu situace ve střední Evropě, nastolené po Vestfálském míru z roku 1648.

Na základě těchto a jiných zpráv napsal Fedenko v ukrajinštině zajímavou studii „Politické plány J. A. Komenského a Ukrajina,“ která vyšla v roce 1932 ve sborníku už zmíněného ukrajinského pedagogického institutu. Pozoruhodný je i název jeho kratšího příspěvku v užhorodském časopisu Učytelskyj holos z roku 1933: „J. A. Komenský a ´jednotný ruský národ´“. Jak je patrné, dávný český učenec a exulant zde byl zapojen do boje proti předchůdcům dnešních vyznavačů putinovského „ruského světa“.

Na jaře roku 1945 musel Panas Fedenko s manželkou i synem opustit Prahu a zprvu hledat útočiště v té části Německa, která byla osvobozena západními spojenci. Zbytek svého dlouhého života strávil v Londýně a pak už dlouhodobě v Mnichově. Je zajímavé, že téma „Komenský a Ukrajina“ ho nepřestalo oslovovat. V ukrajinském deníku Svoboda, vydávaném v Jersey city a New Yorku, otiskl v listopadu 1970, tedy k 300. výročí Komenského smrti ve dvou částech studii „J. A. Komenský a Ukrajina“, kde se vrátil ke svému někdejšímu výzkumu. V budoucnu bude dobré se těmto publikačním výstupům opět věnovat, protože zpřístupňování Komenského díla umožní řadu detailů zpřesnit.

Panas Fedenko se ve dvacátých letech stýkal na pražské půdě mimo jiné s Dmytrem Čyževským (1894–1977). Po jeho smrti o něm mimochodem vydal v roce 1979 nevelkou, ale zajímavou brožuru. Dmytro Čyževskyj zůstává v českém prostředí po zásluze známější a zájem o jeho dílo po roce 1989 silně vzrostl. Je tomu tak i proto, že jeho odborná činnost byla podstatně rozsáhlejší, šla do hloubky a zůstává dosud cennou i z hlediska literárněvědné bohemistiky. Vždyť jeden ze svazků Čyževského díla, sestavený na sklonku jeho života, nese jméno „Bohemica.“ Studie o Komenském v něm hrají značnou roli.

Výzkumy tohoto badatele, který strávil po odchodu z Prahy rozhodující část života na univerzitách v západní části Německa, se týkaly širokého okruhu otázek z dějin středověké a raně novověké české literatury. Dílo Komenského se tu nakonec stalo od druhé třetiny 20. století na několik decennií středobodem zájmu Čyževského. Stal se předním českým komeniologem, publikoval i v českém odborném tisku a udržoval bohaté kontakty s českými odborníky. Platilo to jak v závěrečném období první republiky, tak za německé okupace i za poúnorového režimu.

Komenlogické výkumy Čyževského byly už mnohokrát zhodnoceny a vyzdviženy nejen na české půdě, ale i v jiných zemích. Je potěšující, že nedávno byla vydána česky jedna z větších komeniologických prací Čyževského, věnovaná slavnému Labyrintu světa a ráji srdce. Je nepochybné, že zásluhy tohoto Ukrajince, který pocházel ze stejného regionu jako Fedenko, si zachovají trvalou hodnotu a inspirativnost.

(boz)