Sebehledání ve Svatých horách

Zdálo by se, že jediné hory, které můžeme najít na Donbase, jsou obrovské haldy hlušin vzniklé těžbou uhlí. Ve skutečnosti se tady ale nacházejí zelenající se kopce, které se dokonce pyšní přídomkem „svaté“. Tyčí se nad nejsevernějším městem Doněcké oblasti – Svjatohorskem.

Sen o moři

Už když s naší dodávkou vjíždíme do „nejzelenějšího města Ukrajiny“, zmocňuje se mě podezření, že jsme se ocitli v nějakém přímořském letovisku na jihu. Jedeme po hlavním bulváru plném rekonstruovaných hotelů, je konec srpna, vedro k zbláznění a já začínám podvědomě hledat palmy. 

Ze snění o slaném mořském větříku mě probudí skok našeho vozidla, které projelo metrovým kráterem uprostřed silnice. Jasně, vzpamatuju se, jsem přece na východní Ukrajině. K procitnutí mi ještě dopomůže výhled na typické jednopodlažní domky s malými okýnky do ulic a protáhlými těly do soukromých zahrádek plných přezrálého vína. 

Přejíždíme přes řeku Severní Doněc a já opět trochu znejistím. Moment, opravdu jsou tu písčité pláže, bary a jednobarevné slunečníky seřazené přesně jako vojáčci do řad? Dobře, dobře, to je přece běžný pohled i v Kyjevě kolem Dnipra. Z představ o jihu pak úplně procitnu, když spatřím uchvacující pohled na Svjatohorskou lávru blyštící se na bílé křídové skále nad řekou.

Křižovatka dvou světů 

Když se ve Svjatohorsku rozhodnete přejít přes most, ocitnete se na rozcestí, na střetu dvou světů. Překročením řeky jako byste se oprostili od světského života hýření, tance a plážových barů. Nyní nemáte jinou možnost než si vybrat, kterou cestou duchovní obrody se vydáte. Napravo vás láká pravoslavný klášter a chrám slibující spásu a věčný život ve sjednocení s Bohem. Pokud vás to táhne spíš doleva, nabádá vás tam zdvižená pěst soudruha Arťoma slibující lepší zítřky a cestu vpřed k socialistické budoucnosti. Jde o nelehké rozhodování. Nakonec zvolíme kompromis. Vydáváme se na kopec vlevo, abychom pak horem prošli na kopec vpravo, a tak do sebe nechali nasát jednu i druhou stranu Svatých hor.

Nedotknutelný soudruh Arťom

Každého, kdo se trochu orientuje v současných ukrajinských reáliích, bezpochyby při stoupání vzhůru k soudruhovi napadne, jak je možné, že se Arťoma netkla vlna dekomunizace, která se Ukrajinou prohnala v období po Euromajdanu. Jeho odkaz zůstal jak tady ve „svatých horách“ v podobě monumentální sochy, tak i v jiných donbaských městech, kde je po něm pojmenované každé druhé sídliště, několik ulic, škol nebo třeba taky šachty. A byť se třeba může dnes městská čtvrť v nějakém z těchto měst nazývat jinak, všichni vám řeknou, že bydlí „na Arťoma“, kudy pendlují maršrutky s velkými ručně psanými nápisy „ЖД вокзал – Артёма“ (Vlakové nádraží – sídliště Arťoma).

Duch tohohle bolševického vůdce totiž stále žije v povědomí mnoha Donbasanů. A tak, jak to bylo zvykem za dob Sovětského svazu, lidé mu tykají a nazývají ho familiárně Arťom. Ve skutečnosti se jmenoval Fjodor Andrejevič Sergejev, ale jako profesionálnímu bolševickému revolucionáři, který založil v roce 1918 na Donbase dokonce malou sovětskou republiku (existovala něco málo přes měsíc), mu nikdo neřekne jinak než „soudruh Arťom“.

A proč teda socha někoho, kdo se kamarádil se Stalinem a bojoval proti Ukrajinské lidové republice, stále hrdě shlíží z Lysé hory na ukrajinskou step? O jeho zachování se samozřejmě vedly spory, dvaadvacetimetrová socha, kterou vytvořil v roce 1927 významný ukrajinský avantgardní umělec Ivan Kavaleridze, ale bezpochyby má svoji uměleckou a historickou hodnotu a pro místní tvoří neodmyslitelnou dominantu jejich města. Nemluvě o tom, že by demontáž tak majestátního památníku stála nemalé peníze.

První nepovedené povznesení duše

Stavím se před sochu vážící asi 800 tun a kochám se výhledem na svjatohorské lesy. Zkouším úderně zatnout pěst a pozvednout ji k výšinám po vzoru soudruha Arťoma. Pohlcuje mě pocit, že cílevědomě vedu bouřící se davy v boji za jedinou správnou myšlenku. Pozvedám pěst ještě výš a… 

Pak otevírám oči a zjišťuju, že jsem překážkou mnohým fotkychtivým turistům. Slečny přece nedošly na podpatcích až sem, aby si pak ani nemohly v klidu udělat selfie s krajinkou. Ne, tady opravdu k mému duchovnímu převratu nedojde. Kromě toho je na slunci už fakt nesnesitelné vedro, jdeme se radši zchladit do stínu svjatohorské zeleně a zkusit štěstí na druhé svaté hoře.

Druhé nepovedené povznesení duše

Přes lesík, kolem bábušky s domácím kvasem a několika stánků se suvenýry čínské výroby se dostáváme k vrchní bráně pravoslavného kláštera. I přes čtyřicítky ve stínu se zahaluju do několika šátků, abych splňovala normy pro vstup na svatou půdu. Jeden na hlavu a jeden kolem pasu, nebo možná dva kolem pasu… Vzpomenu si na sovětský film Cikáni jdou do nebe. „Chcete znát, panáčku, svoji budoucnost?“ mám chuť vyštěknout na pana hlídače, který má mimo jiné funkci mravní a módní policie. Zároveň cítím trochu studu, jako představitelka ateistické země ve střední Evropě nemám páru o tom, jak správně uvázat šátek, aby všechno sedělo, aby nikde nic nepadalo, uzly držely, vlasy byly zahalené. Závistivě koukám na Ukrajinky, které nejenže mají šátek uvázaný cudně a ladně, ale ještě se v srpnovém hicu nesou se vší grácií jim vlastní.

Když se procházíme poloprázdnými cestičkami kláštera nahoru a dolů po skále, užívám si klid, kterým na mě místo působí. Nikde nikdo, jen jednou kolem nás projde zadumaný vousatý mnich. Zrak mi stále utíká doprava na druhou svatou horu. Pousměju se nad myšlenkou, že to odsud Arťomovi sluší ještě víc. Sice u něj bylo na můj vkus moc živo, na druhou stranu tady je to extrém druhý. Necítím, že by tady mělo dojít k nějakému povznesení a vzdávám všechny snahy o meditaci. S ostatními z naší skupiny se šplháme zpátky k horní bráně.

Začíná být trochu podezřelé, že nejsou nikde vidět žádní návštěvníci. Tu naráz dojde k opravdovému prozření – branka je zavřená! Přistupujeme až k ní – ne, ona je dokonce zamčená! Pocit zděšení vystřídá nával smíchu. To má být jako znamení? To se mám zavřít do kláštera, a tím moje duchovní nerovnováha zmizí? Na můj vkus příliš jednoduchá životní cesta. Svaté, nesvaté, strhávám ze sebe všechny šátky a s radostí dítěte přeskakuju branku lemovanou precizně kovanými bodci.

Pře s mnichy a loučení

Cestou zpátky se zastavujeme pod kopcem a navštěvujeme klášterní chrám. Já už jsem veškeré snahy o duchovní obrození vzdala, a tak se jen kochám květinami, které prodávají klášterní bábušky. Moji ukrajinští kamarádi se ovšem ještě rozhodli trochu slovně zápasit s místními mnichy. Na rozdíl od většiny věřících na Ukrajině totiž nejsou pravoslavní, ale hlásí se k různým protestantským církvím, kterých také není na Donbase málo. Jistou roli tyto církve sehrály hlavně na začátku války v roce 2014, kdy pravoslavní představitelé (tehdy ještě čistě moskevského patriarchátu) aktivně podporovali proruské separatisty a křesťané jiných vyznání byli ruskými samozvanci pronásledováni. Známý je případ z města Slovjanska, kde tzv. Ruská pravoslavná armáda zajala a zavraždila několik vrchních představitelů místních protestantských církví.

Jeden z kamarádů se neudrží a oslovuje všechny přítomné mnichy s otázkou, jak je možné, že se jako křesťané klaní ostatkům svatých, když toto je přeci v Bibli přísně zapovězeno. Já jejich rozhovory poslouchám už jenom s úsměvem na rtech z dálky. Po dnešním několikanásobném skoroobrácení mi takové dohady přijdou úsměvné. Přitom jsem si vědoma toho, že oba účastníci sporu z něj vycházejí jako vítězové, oba skálopevně přesvědčení o své pravdě, zatímco já si budu muset na tu svou neměnnou pravdu ještě počkat.

Když už se definitivně loučíme se Svjatohorskem, utkví mi v paměti několik obrázků. První je pohled na svatebčany, kteří se zrovna shromažďují před chrámem. Nervózní nevěsta se rozčiluje, že si její příbuzné vzaly příliš krátké šaty, a nemohou se tedy zúčastnit obřadu v chrámu. Druhý obraz je postava dědečka se skromnýma velkýma očima, který na štokrlátku před klášterem prodává zašlé stříbrné příbory. Jeden kus za 20 hřiven. Naposledy pohlédnu vzhůru na soudruha nalevo a na sochu panny Marie zvoucí do chrámu napravo. Neubráním se kacířské myšlence, že by byl z Arťoma a Marie docela hezký páreček.

(doč)