Smutný osud (ale snad ne konec) pražské cerkve z Ukrajiny

Ve sváteční den 28. října vznikl z dosud neznámých příčin požár, který vážně poškodil zajímavou, byť nikoli původní pražskou památku. Dřevěný chrám sv. Michala vznikl na území dnešní Zakarpatské oblasti a patřil do skupiny šesti podobných památek, které v meziválečné době „přesídlily“ z nejvýchodnější části republiky do Čech a na Moravu.

Sakrální stavba, umístěná téměř celé století na svahu pražského Petřína, přesněji v Kinského sadech, nebyla vzhledem k odlehlé poloze všeobecně známa. Mnohým se ji podařilo najít úplnou náhodou, třeba při sváteční procházce. Daleko snazší je dnes dohledání konkrétních údajů o této památce. Přesto nebude zbytečné upozornit na některé méně známé skutečnosti, které se shořelým chrámem souvisejí.

Až do roku 1929 stál ve vsi Medvedivci nedaleko Mukačeva – v českém prostředí se pro ni běžně používal a používá tvar Medvedovce. Před svým přesunem do české metropole měl za sebou už asi 250 let existence – jeho stavební dějiny i přesun, který absolvoval koncem 18. století z jedné obce do druhé, nás tu však nezajímají. Jde nám o pražskou etapu historie této stavby, která byla, jak doufáme, jen přerušena, nikoli ukončena.

Jednání o převezení kostelíka do Prahy, kde by se stal určitým reprezentantem nejvýchodnější části republiky, začalo už v roce 1924. Angažovali se v něm výrazně představitelé národopisného oddělení pražského Národního muzea za asistence zástupců ministerstva školství a národní osvěty. Při vybírání vhodné stavby dostala nakonec přednost právě ta medvedivská.

Dosluhující dřevěný kostelík v Medvedivcích byl rozebrán dne 10. června 1929 za účasti hostů z Prahy. Tehdy už stál v blízkosti rušené stavby nedokončený zděný chrám, který ji měl nahradit. Pro místní lidi byl jistě reprezentativnější, ale jeho umělecká či estetická hodnota ve srovnání s původní stavbou silně pokulhávala. Jak pravil dobový novinový příspěvek, „Rusíni dávají přednost nevkusným standartním kostelním novostavbám.“ Těm původním, dřevěným, hrozilo odsvěcení, rozebrání a odprodání na palivové dříví. Jen část byla zachráněna tím, že o ně projevili zájem jednotlivci nebo skupiny obyvatel větších i menších obcí Čech a Moravy.

Jednotlivé součásti medvedivského chrámu, který měl rozměry 14 x 8 metrů a hlavní věž vysokou 17 metrů, byly přesně označeny a přepraveny nejprve vojenskými auty do Mukačeva. Tam se cenného stavebního materiálu ujala československá železnice. Z pražského smíchovského nádraží putoval rozebraný chrám na místo ve výše položené části Kinského sadů, kde se předtím nacházelo dětské hřiště a skleník. Obnova stavby začala v červenci a slavnostní akt jejího zpřístupnění se konal už 10. září 1929. Uvedené datum nebylo zvoleno náhodně. Právě v onen den uplynulo deset let od podepsání Saint-Germainské mírové smlouvy s Maďarskem, kde vítězové první světové války přiřkli dosavadní Uherskou Rus Československu.

Manifestační otevření stavby bylo tedy i politickou, nikoli jen kulturní či muzeální událostí. S ohledem na tuto tehdejší konstelaci nepřekvapí, že asistovala řada tehdy známých osobností. Jejich výčet je opravdu reprezentativní a stojí za to jmenovat aspoň některé z nich. Zemský úřad v Praze zastupoval R. Bienert, na místě pražského primátora se dostavil jeho zástupce dr. Svoboda. Svého představitele, dr. Domina, tu měla Společnost Národního muzea, ale také národopisné oddělení tohoto muzea, jehož sídlo se nacházelo zcela nedaleko. Jazykovědec dr. Josef Zubatý zastupoval Českou akademii věd a umění a dostavili se také umělecký historik a památkář Zdeněk Wirth i významný znalec Malé Strany Cyril Merhout, kteří byli zároveň státními úředníky.

Událost si ale nenechali ujít ani reprezentanti tehdejší Podkarpatské Rusi a exilové Ukrajiny. Nejvýchodnější část první republiky reprezentovali guvernér dr. A. Beskid a známý politik a osvětový pracovník tamního rusofilského směru J. Fencik. Přijela také delegace krojovaných obyvatel Medvedivců. Za ukrajinské vědce, ale také za emigrantskou komunitu jako takovou se dostavil umělecký historik Dmytro Antonovyč. Nikoho z přítomných nemohlo napadnout, že už uplynula více než polovina času, po který se Podkarpatská Rus nacházela pod československou správou.

Je zajímavé, že představy o tom, jakou funkci má přestěhovaný dřevěný chrám v pražském prostředí plnit, nebyly nijak jednoznačné. Podle tehdejšího tisku měl dále sloužit církevním účelům – o konání bohoslužeb na tomto místě se ucházela řecko-katolická církev. Ta ovšem v té době ještě neměla v Praze svou farnost, což situaci komplikovalo. Oproti tomu pravoslavní, jichž bylo v Praze asi více, neměli na použití kostela nárok, protože před odvezením z Podkarpatska sloužil řeckým katolíkům. Vztahy obou těchto církví byly v daném regionu poměrně napjaté.

K nové ozdobě Kinského sadů mělo ovšem bezprostřední vztah i Národní muzeum. Obrázek cerkve ostatně zdobí druhý díl průvodce jeho sbírkami, vydaný v roce 1932. Jistou dobu byla ve hře možnost, že se tato stavba stane základem svérázného pražského skansenu, tedy národopisného muzea v přírodě. Prostor Kinského sadů však nebyl pro realizaci podobné idey nijak ideální a později se uvažovalo také o prostornějším areálu v Šárce. Ani tam však k realizaci projektu nedošlo – o další stěhování kostelíka z Kinského sadů na kraj Prahy by ostatně nikdo nestál.

A tak zůstal chrám svatého Michala do března 1939 spíše symbolickou připomínkou příslušnosti podkarpatské Rusi a později už Karpatské Ukrajiny v Praze, později však i tento aspekt pozbyl své aktuálnosti. Až do roku 1989 byl pak chrám občas uváděn v pražských průvodcích, nebo se o něm psalo v některém z pražských periodik, ale to bylo vše. Národní muzeum si však se stavbou nevědělo rady a od roku 1969 se dostala do péče Národního výboru hlavního města Prahy, aniž se poté co podstatného změnilo. Teprve od roku 2008 začala chrám používat pravoslavná církev a vyhradila jej pro potřeby rumunských věřících – jistě tam však občas docházeli také Ukrajinci.

Působí dost paradoxně, že řádění ohně, který chrám svatého Michala tak výrazně poškodil, připadlo právě na den 28. října. Podstatnější je to, zda, za jakých okolností a za jaké a čí peníze se podaří tuto pamětihodnost obnovit. Smířit se s jejím zánikem totiž dost dobře nelze. Snad tedy historie tohoto pražského svatého Michala neskončila. V časech budoucích bude obnovený chrám chápán dost možná jako spojnice současné České republiky a Ukrajiny. Tyto státy ve své dnešní podobě v roce 1929 ještě neexistovaly, ale jak je patrné, mají k cenné stavbě nejvýraznější vztah.

(boz)