28. říjen jako symbol i vzor pro ukrajinskou emigraci

Den 28. října zůstal státním svátkem České republiky i po rozpadu Československa, s jehož rozvojem byl od roku 1918 nerozlučně spjat. Meziváleční ukrajinští emigranti vnímali a uctívali existenci takového svátku. Sami vzpomínali podobně důležitých dní ukrajinského roku 1918 (byly to 25. leden a 1. listopad), které jim nakonec nezávislost nepřinesly. Už proto vnímali 28. říjen jako určitý vzor.  

Hryhorij Omelčenko
Hryhorij Omelčenko

V této souvislosti stojí za připomenutí knižně vydaný text pražského Ukrajince Hryhоrije Omelčenka (1884-1947). Jeho poměrně rozsáhlý jeho životopis lze najít zde. V našem článečku se proto omezíme jen na uvedení několika důležitějších údajů.

Hryhorij Omelčenko byl rodákem z Kubáně, která je nyní částí ruského státu a byla od 30. let 20. století maximálním rozsahu rusifikována. Pracoval tam jako učitel a po roce 1917 se pokoušel podpořit ukrajinský charakter tohoto území i jako politik. Po porážce ukrajinského osvobozeneckého úsilí přišel v roce 1920 do Prahy a pracoval zde jako učitel ukrajinských vysokých škol a později jako ředitel ukrajinského gymnázia v Řevnicích, nakonec přestěhovaného do Modřan u Prahy. 

Záslužná byla ve 20. i 30.letech Omelčenkova vydavatelská činnost, která se v značné míře týkala i česko-ukrajinských vztahů. Omelčenko např. přeložil Masarykovy přednášky nazvané „Jak pracovat?“ a vydal knížky o Karlu Havlíčkovi Borovském a Edvardu Benešovi. Vrcholem jeho díla se stala v roce 1933 monumentální, více než šestisetstránková monografie o vývoji textu Havlíčkovy satiry „Křest svatého Vladimíra“.

Spolu se svou manželkou Marií založil Omelčenko za pobytu v pražských Vinohradech malé nakladatelství Česko-ukrajinská kniha, které vydalo mezi lety 1927 a 1936 dvanáct publikací. Patřila k nim také čtyřicetistránková brožura, jejíž název zní v češtině „Svátek 28. října v Československu.“ Jedná se o otisk textu přednášky, kterou autor pronesl v Praze na dvou slavnostních zasedáních koncem října 1934. Na první stránce vlastního textu čteme titul v pozměněné podobě: „Osmadvacátý říjen – výsledek konsolidované a oddané práce aktivních československých sil“.

Autor se v tomto svém textu pokusil analyzovat, jakou cestou došli Češi k takovéto události a takovému výsledku svého úsilí. Charakterizoval zprvu vytvoření státu jako dílo, vzniklé systematickou organizací lidského kolektivu, který si dal na svůj prapor heslo „Vlastní nezávislý stát“ a vydal se za tímto cílem. Přitom je nutno překonávat neúspěchy a zdokonalovat úspěchy, ale samozřejmě vyhnout se tzv. atamanštině, která v ukrajinském úsilí let 1917-1920 sehrála krajně negativní úlohu.

Pro vybudování vlastního státu je podle autorova názoru důležitá role pomyslného architekta a zároveň velkého národního organizátora (na mysli měl jistě T. G. Masaryka) i pomocníků takové vůdčí osobnosti. Antipody takové osobnosti viděl v demagozích a v této souvislosti jmenoval na základě vlastní zkušenosti nejnovější ruské historie - Kerenského, Lenina a Stalina. Mimochodem, je to zajímavě a netradičně postavená trojice osobností…

Omelčenko zdůraznil, že je třeba studovat, jakým způsobem vybudovaly jiné národy svůj stát. Logicky pak zaměřil pozornost na českou zkušenost. Po obecném úvodu vyložil vlastně v hlavních rysech české dějiny od stručných zmínek o Sámově a Velkomoravské říši, období Lucemburků a husitství a nástupu Habsburků až k nejnovějším dějinám. Největší pozornost věnoval samozřejmě českému osvobozeneckému úsilí za první světové války a výklad dovedl právě až k 28. říjnu. Pro nás je zde nezajímavější už zmíněný úvod, ze kterého citujeme v překladu podstatnou část:  

Všichni věříme, že Ukrajina bude nezávislou. Názory jsou rozdělené ve věci, kdy bude tato nezávislost realizována. V důsledku této názorové neHryhorij Omelčenko - dílojednotnosti, zůstává na nestejné úrovni stupeň naší osobní aktivity i míra osobní pomoci v procesu uskutečňování nezávislosti.

Bylo by velmi nerozumné opomíjet zkušenosti našich šťastnějších sousedů nebo předchůdců. Ocitli jsme se v emigraci a máme více volného času na přemýšlení. Pokud chceme být sami vůči sobě čestní, nesmíme hledat veškerou vinu za naše neštěstí jen v nepříznivých podmínkách, které nám připravili představitelé jiných národů. My, Ukrajinci, žijící na území Československa, se nacházíme vcelku v daleko lepších životních podmínkách než naši bratři žijící v jiných státech - už vůbec přitom nemám na mysli ty, kteří žijí v SSSR a Polsku. 

Kromě toho ale můžeme přímo fyzicky sledovat proces vytváření Československa i všechny okolnosti jeho budování. Okolnosti, které byly příznivé snahám o obnovení tohoto státu, si máme osvojit a vložit je do základů vlastní práce. Máme možnost nejen bezprostředně sledovat revoluční československé události, ale - obrazně řečeno – můžeme do nich také vložit své prsty, abychom z nich vyvodili něco poučného pro nás samotné.

Máme zde možnost nejen prostudovat díla hlavních tvůrců československé nezávislosti - Můžeme také posbírat z tištěných publikací jejich nejdrobnější myšlenky. S mnoha nyní činnými osobnostmi menšího formátu jsme navíc všichni osobně známi. Jen my, kteří jsme zde sice cizinci, ale zároveň příbuznými, a kteří zde žijeme nyní už téměř patnáct let, můžeme detailně prozkoumat všechny detaily československého revolučního zápasu, který byl završen tak slavným arcidílem, jakým je nezávislý stát.

Je pro nás lehčí než pro kohokoli jiného prostudovat cesty českého osvobozeneckého zápasu. Jde o to, abychom zjistili, co z těchto cest je třeba si osvojit, nebo zda máme jen prohloubit ty metody, kterých už v zájmu dosažení svého cíle, kterým je nezávislý stát, užíváme.

Podmínky vytvoření Československa byly velmi zajímavé. Československá revoluce vlastně nemá v dějinách žádnou analogii. Tato revoluce se odlišuje od revolucí všech dob a všech národů. Žádná jiná revoluce se neodehrála na tolika frontách a na tak rozsáhlém území. Přitom právě takovéto okolnosti zmenšují šanci na úspěšné dosažení cíle revoluce.

Dále už následoval výše zmíněný historický výklad, dovedený až k 28. říjnu 1918. Pražské události onoho dne však už Omelčenko podrobným způsobem nevyložil. Nebylo to v rámci jeho brožury až tak důležité. 

Ve chvíli, kdy byla knížka vydána, uplynulo od památných událostí z konce října 1918 už šestnáct let. Jen čtyři další roky zbývaly do října 1938, který radikálním způsobem změnil situaci celého Československa a připravil podmínky pro jeho první zánik. Víme zatím jen málo, jak reagovali ukrajinští emigranti na tehdejší události a jak si vysvětlovali jejich příčinu či logiku. Hryhorij Omelčenko patřil v každém případě mezi ty činitele ukrajinské emigrace, jejichž hlas za německé okupace musel umlknout.

Neozval se znovu ani ukončení německé okupace. Dva týdny po vstupu sovětské armády do Prahy, 24. května, zadrželi Omelčenka příslušníci sovětské kontrarozvědky zvané Směrš . Přestože se stal na konci roku 1937 československým státním občanem, obnovená republika mu žádnou pomoc neposkytla a snad ani poskytnout nemohla. Hryhorij Omelčenko byl odvlečen do stalinské říše a po dvouletém vyšetřování odsouzen 16. srpna 1947 k desetiletému uvěznění v pracovně-trestním táboře. 

Tehdy už třiasedmdesátiletý Omelčenko takovéto životní podmínky nevydržel a těsně před vánocemi, 21. prosince téhož roku, zemřel. Stalo se to v táboře na území severské Karélie, tedy kdesi nedaleko území Finska. Omelčenka tak stihl obdobný osud jako jeho jiného jeho deportovaného vrstevníka - Maksyma Slavinského /node 909/. Ten napsal v roce 1919 coby velvyslanec Ukrajiny v Praze k prvnímu výročí 28. října tato hořce vyznívající slova: „Češi byli a zůstanou pro nás vzorem, jak jest třeba žíti, umírati a pracovati pro svobodu svého národa.“  

(boz)

Rubriky