Stalinův Velký teror z jiného úhlu

Lynne Violová: Stalinistické čistky (Scény z Velkého teroru na sovětské Ukrajině)

Četba kterékoli knihy, týkající se období stalinismu, je nepříjemnou a opravdu tíživou činností. Dvojnásob to platí v případě publikací, věnovaných vrcholnému období stalinského teroru, které nastalo v letech 1937 a 1938. K dispozici je nyní český překlad syntézy, vzniklé v USA, která je založena na autentických pramenech a zkoumá málo známou epizodu – procesy s pracovníky NKVD, tedy sovětské státní bezpečnosti.

Viola Lynnová je představitelkou starší generace americké sovětologie, zabývá se právě dobou stalinismu a od roku 1987 vydala šest autorských monografií. Kromě toho se podílela na množství kolektivních projektů. Český čtenář se mohl v roce 2012 seznámit s její knihou „Neznámý Gulag (Ztracený svět Stalinových zvláštních osad)“. Nyní přišla na řadu kniha, zkoumající časově i místně užší téma. Autorka zde prozkoumala osud části příslušníků represivního aparátu sovětské Ukrajiny, kteří byli krátce po ukončení Velkého teroru souzeni a trestáni jako viníci tzv. „přehmatů“ a porušování „socialistické zákonnosti“. Z ne zcela přesného překladu názvu knihy tato skutečnost nevyplývá.

I česká veřejnost má určité povědomí o početných soudech s nacistickými zločinci, které byly konány hned po ukončení druhé světové války, ale i v průběhu dalších desetiletí. Trestání viníků zločinů stalinismu má za sebou daleko skromnější bilanci, přestože byl stalinismus v letech 1956 a 1961 podroben zdánlivě výrazné kritice vedení sovětské komunistické strany, reprezentovaného Chruščovem. Po jeho pádu byl však nastolen systém specifického neostalinismus, kdy byla záležitost zločinů stalinismu jaksi „zahrána do autu.“ Na místě je ovšem pochybnost, zda sovětský právní systém byl vůbec schopen skutečného potrestání všech zločinů stalinismu a jejich původců.

LynneViolová-StalinůvVelkýterorVraťme se nyní k tématu knihy L. Violové. Autorka se nezabývá dnes už známými procesy s údajnými účastníky protistátních a protikomunistických skupin, které ve skutečnosti vůbec neexistovaly. Sleduje osud nevelkého počtu příslušníků NKVD, kteří byli v letech 1938 a 1939 vybráni jako exemplární „obětní beránci“ a souzeni za porušování socialistické zákonnosti, tedy za jakési „přehmaty.“ Oprávněnost a správnost velkého teroru tím samozřejmě neměla být zpochybněna.

Kniha začíná poněkud atypicky kalendáriem událostí souvisejících s NKVD v letech 1934–1941, hlavní část evidovaných událostí se ale odehrála v roce 1938 a má celosovětský rozměr. Následuje slovníček desítek termínů, jejichž obsah dnes není běžně známý. Teprve poté přicházejí na řadu úvod a šest kapitol věnovaných jednotlivým soudům s příslušníky NKVD. Autorka v nich postupně věnuje pozornost jednotlivcům i členům účelově sestavených skupin z prostředí této instituce, kteří byli v některých případech souzeni v krátkém rozmezí i vícekrát, někdy dokonce už v době německého vpádu do SSSR. Výše uděleného trestu se v důsledku toho v některých případech měnila.

Podobný přístup byl jistě uplatněn v celém Sovětském svazu, mimo Ukrajinu však nebyla potřebná dokumentace přístupná jako v ukrajinských archivech. Autorka ale volila zkoumání ukrajinské tematiky také vzhledem k významu příslušné sovětské republiky i s ohledem na mimořádnou míru represí, které postihly obyvatele Ukrajiny coby obyvatele pohraniční republiky SSSR. Režim se obával jak „ukrajinského buržoazního nacionalismu,“ tak nedostatečné loajality tamních Poláků a Němců.

Dějištěm událostí, které autorka zkoumala, byly nejrůznější ukrajinské lokality od Kyjeva přes průmyslové Zaporižžja (Zaporoží) až po málo významná centra jako Umaň či Skvyra. Prameny by ovšem dokázaly prakticky úplně všude v zásadě stejný obraz brutálního zneužívání moci, násilného vynucování doznání nevinných lidí, jejich bití, mučení a v některých případech i popravování.

Příslušníci NKVD, obvinění z těchto činů, měli ovšem možnost hájit se a odvolávat na rozdíl od svých nedávných obětí, zbavených jakékoli právní ochrany a odsuzovaných k smrti jako na běžícím pásu. Někteří z nich prý byli schopni během jedné noci vytlouci ze zatčených osm, deset i více doznání. V jiném doloženém případě se mluví o vyžadované kvótě činící dokonce sto získaných doznání za den. S tím souvisí jiný údaj, dokládající v určitém období „noční kvótu“ poprav ve sklepeních umaňské věznice – zastřeleno bývalo zhruba čtyřicet osob.

Violová tudíž využila jak pokusů obviněných hájit se, tak výpovědí svědků, kteří měli možnost při těchto procesech popsat způsoby svého ponižování, mučení a často upozornili i na případy okrádání popravených a následného prodeje jejich šatstva na tržištích. Vzhledem k typu pramenů se musela autorka průběžně zamýšlet nad hodnověrností příslušných údajů, které by mohly být také objektem zkoumání sociální psychologie. Nabízí ostatně i fotografické portréty části odsouzených enkávedistů a jejich pomahačů.

Vilová nás seznamuje také s biografiemi souzených osob. Většinou jim bylo mezi třiceti a čtyřiceti lety a dosáhli jen minimálního nebo obsahově pochybného vzdělání. Národnostně šlo jak o Rusy, tak Ukrajince a Židy. Pokud jde o funkce, najdeme zde velitele oblastních ústředen NKVD, vyšetřovatele, velitele věznice, který byl zároveň velitelem popravčí čety, ale také pouhého řidiče.

V každém případě před námi vystupuje galerie osob, které sice vykonávaly vůli svých nadřízených, tak jako tomu bylo u příslušníků nacistické mašinerie, ale často si vybíjely na odsouzených své sadistické sklony. Ne vždy však prameny umožňují zcela jednoznačnou charakteristiku příslušných lidí, které vládnoucí systém proměnil ve vrahy, ač sami vynesené rozsudky smrti většinou nevykonávali. Většina z nich byla odsouzena na několik let pobytu v „nápravně-pracovních táborech“, trest smrti byl vysloven jen výjimečně a nakonec byl v jednom z případů zmírněn. Důležité je to, že sovětský tisk o těchto procesech samozřejmě detailně neinformoval, ale některé skutečnosti se do veřejnosti i tak mohly dostat.

Autorka neřeší roli tehdejší ukrajinského stranického bosse, pozdějšího „stalinobijce“ Nikity Chruščova. Jeho spoluvina na tehdejším dění a zločinech stalinismu je však naprosto nesporná.

Popsané procesy s nevelkým počtem příslušníků NKVD nemohou vylepšit tvář stalinismu ani v nejmenším. Představují jen výsledek jakéhosi úhybného manévru, kterým chtěl Stalin poněkud „upustit páru z kotle.“ Cílem bylo přenést vinu za zločiny, které právě Stalin inicioval a uvedl do života a za které by měl právě on sám odpovídat, na neznámé a málo důležité figurky. Obraz komunistické strany a jejího vůdce měl díky těmto procesům zůstat nadále zcela neposkvrněný.

Ještě jedna věc by měla českého čtenáře donutit k zamyšlení. Dvakrát je v knize zmíněna známá mnichovská dohoda z konce září 1938. Jedná se o to, že právě tehdejší události asi Stalina přiměly k ústupu od dosavadního rozsahu a „metodiky“ Velkého teroru a že se v jejich důsledku snad rodila jeho představa o možnosti dohody s Hitlerem. Ať je tomu jakkoli, zvěrstva popsaná v knize, která se na ukrajinském území děla před mnichovskými událostmi a ještě nějaký čas po nich, ukazují Sovětský svaz jako opravdu „ideálního spojence“, který tehdy prý mohl či měl pomoci ohroženému Československu.

V úhrnu lze říci, že jde o knihu nesmírně ponurého obsahu, která znovu dokazuje už nesčetněkrát prokázanou skutečnost. Nacismus i stalinismus byly dvěma zcela souměřitelnými ideologiemi, které v praxi vedly k masové likvidaci osob, považovaných za nepřátelské či nežádoucí. Znovu se také přesvědčujeme o tom, že stalinismus byl co do propracování vražedné mašinérie důslednější a zkázonosnější. A vybavuje se mi řečnická otázka ukrajinského básníka Vasyla Symonenka vyslovená počátkem 60. let: „De vy, zaraz, katy moho narodu?“ (Kde jste teď, kati mého národu?).


Violová, L. (2019): Stalinistické čistky. Scény z Velkého teroru na sovětské Ukrajině. Přeložil Zdeněk Hurník. Praha, Naše vojsko. Stran 349 (3), obr. příl. /ISBN: 978-80-206-1805-4/

(boz)

Rubriky