Lina Kostenko, Wolkrův Prostějov a Klub přátel poezie v r. 1962

Lina Kostenko, nejznámější a skutečně uctívaná básnířka Ukrajiny, oslavila letos na jaře devadesátiny. Na první pohled by se mohlo zdát, že v jejím životě nenajdeme výraznější kontakty s českou literaturou a kulturou. Je tomu ale jinak. Připomínáme zajímavý příběh, který doplňuje obraz česko-ukrajinských vztahů 60. let minulého století.

Počátek onoho decénia představoval pro obě národní kultury nadějné období, které začalo v roce 1956. Ještě trvala dílčí destalinizace a poněkud zeslábl cenzurní útlak a jen málokdo tehdy tušil, že tento trend až příliš brzy skončí. Lina Kostenko byla sice tehdy autorkou jediné sbírky („Vitryla“ z roku 1958), patřila však už k nadějným a novátorským autorům Ukrajiny. Právě tehdy se začínala formovat skupina spisovatelů, označovaných podle „jejich“ desetiletí termínem „šedesátníci“.

V červnu 1962 získala Lina Kostenko vzácnou možnost vycestovat do zahraničí. Mohla aspoň nakrátko nahlédnout do Československa, tedy jedné ze zemí, se kterými někdejší Sovětský svaz sousedil a které vtáhl do své politicky i hospodářsky zájmové sféry. Takový výjezd byl tehdy pro většinu ukrajinských autorů, zvláště pak mladých, naprostou vzácností.

Nešlo o návštěvu soukromou – to by v té době bylo těžko představitelné. Lina Kostenko byla, jistě s nemalou dávkou štěstí a možná díky něčí přímluvě, zařazena do pětičlenné skupiny sovětských spisovatelů, vyslané právě do tehdejší ČSSR. Delegaci tvořili dva Rusové (Michail Lukonin a Vasilij Fjodorov), Litevec Justinian Marcinkevičus, Arménka Silva Kaptijanová a už vícekrát zmíněná Lina Kostenko. Tři ze zmíněných autorů se tehdy blížili pětačtyřicítce, zatímco Ukrajinka a litevský zástupce překročili teprve třicítku. Takovýto věkový rozdíl znamenal v sovětských podmínkách možná víc, než by se dalo čekat.

O příjezdu sovětských spisovatelů se zmínily v čísle 24 z 16. června tehdejší Literární noviny, o programu jejich cesty se však nerozepsaly. Z jiných zdrojů víme, že navštívili celostátní recitační soutěž v moravském Prostějově, zaštítěnou jménem tamního rodáka Jiřího Wolkera. Ve dnech 13.–18. června se v tomto středomoravském městě konal sedmý ročník „Wolkrova Prostějova“. Zahraniční hosté sem přijeli nejen ze SSSR, ale také z Bulharska, Rumunska a Maďarska.

O rozměru akce svědčí konkrétní čísla. Recitátorského klání či „velkoochutnávky“ se tehdy zúčastnilo 170 sólových přednašečů, 25 recitačních souborů a 22 divadel poezie. Jejich vystoupení byla ohodnocena 19 prvními, 27 druhými a třiceti třetími cenami, navíc bylo uděleno ještě 45 čestných uznání. Mezi laureáty patřila v roce 1962 i tehdy třináctiletá Hana Kofránková, později až po dnešní čas výrazná propagátorka recitování i poezie.

Do Prostějova se onoho roku přijela podívat i řada spisovatelů českých, jejichž osudy se po roce 1968 vyvíjely naprosto odlišně, třeba tak jako v případě Ivana Diviše a Ivana Skály. Jejich dojmy z akce byly různé. Básník Jiří Pištora napsal o festivalu do už zmíněných Literárních novin. Ocenil rozsah akce, zároveň však upozornil na určité „nebezpečí inflace poezie“. Jeho slovy krátce řečeno: „jezdí se sem a recituje kvůli cenám“. U takových účastníků, mezi které patřila mladá Lina Kostenko, však podle všeho převládl jiný názor, jak o tom za chvíli uslyšíme více.

Nejdříve však skončeme zprávu o pobytu sovětské delegace. V poslední červnový den roku 1962 vyšel v 26. čísle Literárních novin hned vedle špatné reprodukce Rembrandtovy „Danae“ překlad dvou básní Liny Kostenko, pořízený Hanou Vrbovou. Mladá ukrajinská básnířka tu reprezentovala celou sovětskou delegaci – dokládá to i text umístěný pod Lininými básněmi. Konkrétně se jednalo o noticku, popisující krátké posezení sovětské básnířské pětice v redakci Literárek, tedy na pražské Národní třídě. Je patrné, že při ní zaujalo nejvíce „temperamentní vyznání mladé ukrajinské básnířky“. Její verše označil autor noticky za překvapivě zralé s tím, že „i cítěním života i poetikou jsou velmi blízké našemu pojetí moderní poesie“. Část Linina vystoupení vyšla v Literárkách v překladu. Tento text není uveden v autorčině bibliografii z roku 2015 a v ukrajinském prostředí tedy není asi znám. Zajímavost nepostrádá ani dnes. Čteme v něm například tuto osobně laděnou pasáž:

„Jakou poezii chci psát já? Tu s širokým zobecňujícím vědomím. Myslící. A poezii s vnitřní dobrotou ve vztahu k lidem. Když o ni u nás každý básník sám o sobě i mezi sebou zápasíme, děláme to se vší vášní ´rozhněvaných mužů´. Ale právě ve jménu té vnitřní dobroty, která je rozhodujícím rysem budoucí humanistické epochy. Přeme se často a hodně. Myslím, že o těch sporech málo víte a že neznáte ještě všechny naše dobré básníky. Byli by vám určitě blízcí. Soudím tak podle toho, že vaše současná poezie je velmi blízká nám. Chystám se vaši poezii překládat a hledám si ´své´ básníky. Tak jsem si pro sebe objevila jako umělce velice blízké tomu, co chci v poezii, třeba Floriana, Válka, Holuba a několik dalších“.

Český komentář k tomu všemu je uzavřen velmi stručně: „Stenogram končí, někdo zacinkal na skleničku, zvedáme číše na zdraví moderní sovětské poesie.“ Ve stejném čísle Literárních novin, ale až na dalších stránkách, ji reprezentoval kromě básní Lininých také překlad veršů jiných dvou členů delegace – Lukonina a Kaputikjanové.

Překlady z tvorby Liny Kostenko však vycházely v českých periodikách už od roku 1961 a zájem o její tvorbu potvrdila o rok později i koláž z veršů mladých sovětských básníků, kterou připravil recitační soubor Pražského kulturního střediska „Poetický kabaret“. Vydávání dalších překladů z tvorby Liny Kostenko pokračovalo ještě několik let. Shrnuty byly v rámci české antologie z tvorby mladých ukrajinských básníků vydané v roce 1965.

K dispozici však máme i jeden pozdější ohlas dojmů, které návštěva Prostějova a Prahy v paměti Liny Kostenko zanechala. Projevily se po jejím návratu domů i v ukrajinském prostředí. Básnířka sice o svých dojmech v sovětském tisku nic nenapsala (nebo jí to nebylo dopřáno), vyprávěla však jistě ve velkém rozsahu svým přátelům a známým. Ti možnost podobného výjezdu do zahraničí neměli.

Cenné svědectví nám zanechal tehdy mladý divadelní režisér Les Taňuk. Známe je díky rozsáhlému zápisu v jednom z Taňukových podrobných deníků. Autor je vydal v rozsáhlé edici až po rozpadu Sovětského svazu – od roku 2004 tak došlo na 37 svazků. V osmém svazku najdeme rozsáhlou pasáž, časově přiřazenou kupodivu až mezi zápisy z 8. listopadu 1963 – logičtější by byl podzim roku 1962, tedy krátce po návratu Liny Kostenko domů. Taňuka v každém případě vyprávění Liny Kostenko výrazně zaujalo, jak o tom svědčí záznam jeho dojmů:

„Vida – něco jsme propásli, když jsme se /v Ukrajině – boz/ nadchli večery poezie! Připomněla nám to Lina Kostenko. Vrátila se z Československa, ze starodávného městečka Prostějov, kde se narodil Jiří Wolker v roce 1900. Teď tam konají každoroční svátek ctitelů poezie – Wolkrův Prostějov. Přijíždějí na něj básníci z celé země i zahraniční delegace. Na pomyslné tribuně sedí představitelé města, hosté i básníci a právě oni se stávají rozhodčími básnického turnaje. Je tu množství chlapců a dívek i mnoho představení v různých prostorách, kde se odehrává čtení poezie i pěkně komponované programy a poté až do noci diskuse. Divákům se rozdává bezplatně ´Balada o snu´ od Jiřího Wolkera – v češtině se říká takové publikaci „neprodejná“ /tady jistě Taňuk myslel na poezii v jiném slova smyslu prodejnou – boz/.

Ale Lina vypráví ještě o jedné věci – a právě tu by bylo třeba převzít od těch chytrých lidí. Nakladatelství Československý spisovatel tiskne ve velkém poezii a rozesílá předplatitelům její sbírky spolu s gramodeskami o 45 otáčkách. Tedy živý hlas básníka. Také my bychom mohli stejným způsobem přenést na desky Ivanovy záznamy, byť třeba jen napůl profesionálně udělané /míněny jsou asi záznamy recitace Ivana Drače – boz/.

Existuje také kartotéka Klubu přátel poezie a, jak Lina vypráví, příslušné knížky jsou rozsahem velké, nápaditě a vkusně vypravené. Předplatitele není třeba shánět. Začínalo se pouhým kroužkem, Klub ale roste geometrickou řadou a náklad 25 000 výtisků není žádnou zvláštností. Beru to jako ponaučení – tohle potřebujeme v prvé řadě. Mimochodem, v čísle Literární Ukrajiny z 18. října jsou pěkné překlady samotné Liny Kostenko z Bezruče, Šotoly, Krásnohorské, Wolkra a Neumanna.“

Tolik svědectví, zachycující dále předávané dojmy Liny Kostenko z českého prostředí, které vyvolaly v Ukrajině touhu po napodobení či následování. Jak jsme viděli, kromě Wolkrova Prostějova tu je ještě podrobněji popsán někdejší Klub přátel poezie. Založen byl v roce 1960 a zprvu mu předsedal známý básník František Hrubín. Zájem o tuto neformální organizaci byl velký: v lednu 1961 měl klub 20 000 členů a v roce 1964 už o polovinu víc. Nepůsobil jen v Praze – měl i několik regionálních poboček – a spojení se členy si zajišťoval čtvrtletníkem „Listy KPP“.

Hlavní aktivitou Klubu byla vydavatelská činnost. Každoročně vydával řadu původních i přeložených básnických titulů. Kolem roku 1962 vycházely čtyři tituly základní ediční řady, osm knížek v řadě výběrové a navíc ještě prémiový svazek. Mimochodem, v základní řadě vyšel v roce 1975 i reprezentativní výbor básní Tarase Ševčenka. Mnozí z nás svazky Klubu dodnes vlastní a litujeme zániku této edice v 90. letech 20. století.

Tak trochu závistivý obdiv Liny Kostenko i Lese Taňuka k Wolkrovu Prostějovu i Klubu přátel poezie, projevený na počátku let šedesátých, byl jedním ze znamení oné podivuhodné doby. Máme tak k dispozici další doklad toho, jak inspirativní byly pro mladé Ukrajince některé projevy českého kulturního života tak zvaných „zlatých šedesátých“ let už v době, kdy bylo její vyvrcholení ještě šest až sedm let vzdáleno.

(boz)