Ukrajinská kronika 2020/19: první polovina října

Ani první polovina října nepřinesla změnu v prioritách, které charakterizují vývoj Ukrajiny. Sledovali jsme situaci kolem ukrajinsko-ruské války, vrcholnou fázi příprav k obecním volbám různých stupňů i vývoj sanitárně-zdravotní situace, událostem však dominovala snaha ukrajinského prezidenta o výraznou zahraničně-politickou ofenzivu.

Vše začalo výjezdem prezidenta Zelenského do Bruselu, kde se konal 6. října ukrajinsko-evropský summit. Jednalo se při něm o obnovení a případně i pozměnění asociační smlouvy Ukrajiny s Evropskou unií a o formách a rozsahu evropské finanční pomoci Ukrajině. Původní obavy z možnosti omezení ukrajinského „bezvizu“ z evropské strany, které by potvrdily nespokojenost Unie s pomalým řešením korupčních problémů v Ukrajině, se nenaplnily. Z pochopitelných důvodů je však nyní možnost využití bezvízového styku ze strany Ukrajinců silně podvázána všude přítomnými koronavirovými problémy.

Z Bruselu zamířil ukrajinský prezidentský pár do Velké Británie. V Londýně se uskutečnila neméně důležitá bilaterální jednání o politické, obchodní a vojenské spolupráci obou zemí. Ukrajina takto s předstihem reagovala na blízkou realizaci brexitu, který Británii odvádí z Evropské unie. Nově vzniklé geopolitické reálie by ovšem neměly být na překážku britsko-ukrajinské spolupráci.

Ve dnech 11.–13. října pobýval v Kyjevě a Odese polský prezident Andrzej Duda. Jeho návštěva byla výrazem snahy přispět k odstranění problémů, které se mezi oběma zeměmi v posledních letech vynořily k nepochybné radosti putinovského Ruska. Výsledek Dudova pobytu je důvodem k určitému optimismu. Polsko potvrdilo pozici člena Evropské unie, který nejvýrazněji podporuje současný ukrajinský zápas s vnějším nepřítelem, ale i evropské aspirace země.

Po odjezdu polského prezidenta následovala ještě jedna zahraniční cesta V. Zelenského. Směřovala tentokrát jihovýchodním směrem, do Turecka, pro Ukrajinu neméně důležitého partnera. Souvisí to s jednoznačně odmítavým postojem Turecka k ruské okupaci Krymu a s tím, že Turecko se stalo už od 19. století domovem velkému počtu krymských Tatarů. Také jednání v Ankaře potvrdila vůli obou států pokračovat ve spolupráci ve vojenské i jiných oblastech.

Sbližování obou černomořských zemí ovlivňuje i postoj Ukrajiny k současnému arménsko-ázerbájdžánskému konfliktu. Ukrajina formálně ohlásila svou neutralitu v tomto konfliktu, jehož účastníkům nechce ani dodávat zbraně. Důvodem je jistě i to, že na ukrajinském území žije mnoho příslušníků obou zmíněných kavkazských národů. Je přitom nesporné, že kulturně i nábožensky je Ukrajina daleko výrazněji spjata s Arménií, ve vlastním zájmu však musí trvat na uznání ázerbájdžánské územní celistvosti. Celkově tak vzniká pro ukrajinskou diplomacii poněkud složitá situace.

Zmínit je třeba ještě zhoršení ukrajinsko-běloruských vztahů, vidíme-li je z perspektivy vztahu k otřásajícímu se Lukašenkovu režimu. Ten nese s nelibostí podporu soustavně prokazovanou ze strany většiny ukrajinské veřejnosti běloruské opozici. Ukrajinská vláda mezitím ohlásila svou připravenost připojit se k novým evropským sankcím proti běloruskému pseudoprezidentovi. Lukašenkův režim nese zároveň s velkou nelibostí dekret prezidenta Zelenského, zjednodušující možnost pobytu běloruských internetových odborníků, kteří mají dnes problémy v Bělarusi, na ukrajinské půdě.

Ve vztazích Ukrajiny s Ruskem se nic podstatného nemění. Jednání v Minsku zamrzla a Ukrajina teď řeší hlavně obsazení funkce místopředsedy své delegace, které se uvolnilo vystrnaděním někdejšího vicepremiéra Fokina, příliš vstřícného vůči Rusku. Velké pohoršení vzbudilo mezi Ukrajinci setkání rusofilského politika Medvedčuka, na kterého teď Rusko sází, se samotným Putinem. Potvrdilo se při něm, že Medvedčuk je nejvýraznějším představitelem kremlovské „páté kolony“ v současném ukrajinském dění.

V první polovici října vrcholily v Ukrajině přípravy k obecním volbám, které ukážou sílu prezidentské strany Služebník lidu v jednotlivých větších centrech a regionech. O výsledku tohoto měření sil, jen do jisté míry srovnatelného s nedávnými krajskými volbami v Česku, bude možné informovat už v příští kronice. V každém případě však překvapil na poslední chvíli ohlášený prezidentský plán, předpokládající uskutečnění jakéhosi „přídavku“ k volbám. Má jít o průzkum názorů voličů na pět konkrétních otázek, zaměřených na reálie z velmi různorodých oblastí. Toto svérázné „skoro referendum“, které ovšem nebude mít právní závaznost, nemá být financováno ze státních peněz, ale z prostředků mecenášů. Zdá se, že prezident se tímto způsobem chce projevit jako muž, rozmlouvající s veřejností a naslouchající jejímu hlasu – je však otázkou, jak velkou a reprezentativní účast lze očekávat.

Specifickou událostí byly volby nového prezidenta Národní akademie věd Ukrajiny. Po smrti více než stoletého a jakoby nenahraditelného akademika Boryse Patonase se stal jeho nástupcem podstatně mladší fyzik Anatolij Zahorodnij. Je ovšem otázkou, nakolik dokáže tento nový vrcholný reprezentant ukrajinské vědy rozhýbat zkostnatělou a ne zcela produktivní instituci, kterou akademie ve své současné podobě představuje.

Jako poslední přichází na řadu kovidová problematika. Ukrajinská vláda prodloužila nekončící a zatím neukončitelnou karanténu v zemi až do konce roku. Jinak jsou problémy Ukrajiny s koronavirem podobné jako jinde v Evropě a otázkou zůstává budoucí schopnost zdravotnictví vyrovnat se s narůstajícím počtem nemocných. Celkový počet nakažených vystoupal v první polovině října z 217 661 na 293 641, uzdravených osob byla v polovině října méně než polovina (124 113). Počet zemřelých vystoupal od čísla 4 261 osob k počtu 5 517, zatímco denní přírůstek nakažených kolísal v první polovině října mezi 3 774 a 6 410 osobami. V tomto směru Česká republika poměrně nečekaně Ukrajinu předstihla – otázkou je, na jak dlouhou dobu…

(boz)